Skromná poznámka k hodnotám

Má hodnotový žebříček smysl, když se neopírá o žádné absolutno? Kritika ateismu často používá právě tento "morální argument."
Dobrá, co tak ukotvit základy etické pyramidy do něčeho sice z principu relativního a popperovsky zpochybnitelného, ale přesto pevného jako geologické podloží? Je jisté, že základy něčeho tak důležitého není možné revidovat každý rok a nejspíš ani každou dekádu. Na druhou stranu ani není dobré se tvářit, že nám hodnotová pyramida vydrží navěky. Vždyť pokrok je tak rychlý a silný, jako voda podemílá i zdánlivě pevné ideologické skály.

Solidním podkladem je třeba úcta k předkům. Níkoliv nekritická úcta k jejich institucím, ale obdiv k tomu, co výjimeční lidé -- ať už jako jedinci nebo ve skupině -- v minulosti dosáhli. Obdiv k intelektu, kreativitě a k produktům obojího. Obdiv k lidské svobodě, neboť bez touhy k ní bychom nebyli tam, kde jsme. Tradiční hodnoty je možné ctít -- ne proto, že jsou tradiční, ale proto, že byly důkladně testovány předchozími generacemi a shledány dobrými.
Dalším pevným bodem může být úcta k přírodním silám. Pokorné uznání toho, že náš život je ve srovnání s živly kolem nás často bezmocný. Vědomí vlastní nedůležitosti... Je správné se na sebe někdy podívat z perspektivy celého vesmíru.

Je toho mnoho, každý si může vybrat. Stačí pohlédnout do sebe a zeptat se, čeho si nejvíce vážíme. A opřít o to pevně svůj světonázor.

Sonáta magnetické rezonance

"Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchu, jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité." -Steve Jobs

"Potřeba útěchy je samozřejmě skutečná, ale není v přesvědčení, že vesmír nám podle jakéhosi práva útěchu dluží, cosi dětinského?" -Richard Dawkins

"Začínejte s myšlenkou na konec." -Steven Covey

O škálovatelnosti starostí

Jedině vědomí vlastní smrti dodá myšlenkám správnou hloubku.

Své běžné starosti vidíte najednou jako drobné nepříjemnosti. Místo toho se začnete ptát, kolik času vám zbývá, co ještě stihnete zařídit a co už ne. Začnete se zajímat o to, jak budou žít vaši blízcí ve světě bez vás, a jak vaše nepřítomnost změní jejich životy.
Uvědomíte si, kolika lidem něco dlužíte - omluvu, vysvětlení, poděkování.

Začnete si vážit každé minuty. Uvědomíte si své minulé chyby a to, jak hloupé a zoufale neefektivní je ztrácet čas malichernými spory, nadáváním na okolnosti, sebelítostí... Soustředíte se na podstatné detaily, na správnou komunikaci s lidmi. Přestanete lhát sami sobě, odhodíte předsudky.

Na druhou stranu se ohlížíte za sebe a ptáte se, co po vás zbyde, a napadají vás úplně jiné věci než obvykle: Jedinečné, neopakovatelné, vyčnívající z šumu všednosti.

Je to mix dlouhodobého a krátkodobého, najednou máte čas jen na důležité věci. Najednou jste drsně produktivní, ale paradoxně se přitom vůbec nestresujete. Constraint Breeds Creativity.

Hudba sfér je v podstatě industriálek

Ležím už čtvrt hodiny bez pohybu, v úzkem tunelu technologické svatyně, má hlava se nachází uprostřed silného tančícího pole. I přes špunty v uších slyším silné rány a hukot vibrujících cívek, trápených mohutnými proudy. Skenovací frekvence dává zvukům zajímavý rytmus, různé rezonanční kmitočty pak melodii.
Vesmírná odysea, meditace vysoké intenzity.

Sofistikovaný stroj několikrát propátrává každý kubický milimetr mé hlavy a nakonec spočítá imaginární obrázek. Ačkoliv je to celé nesmírně složité, jde nakonec o jednobitovou odpověď na jedinou zásadní otázku:
Je to tam?

Ateistovi motlitba nepomůže

Myšlenky na smrt jsou doprovázeny myšlenkami na věčnost. V těžkých chvílích se věřící modlí, agnostik pochybuje, nevěřící medituje.

Ateista ve svém nitru nehledá dobro absolutní, nemůže se opřít o útěchu garantovanou shůry. Neupíná své morální zásady k nějakému abstraktnímu, těžko uchopitelnému řádu, jenž trvá věčně. Je si vědom pomíjivosti morálních konstrukcí, toho, že tyto zásady nejsou odvozeny od nezpochybnitelných pravd, ale jsou ukotveny v konkrétním čase a společnosti.

Víra v absolutní dobro je, z evolučního pohledu, možná jen vedlejším produktem silného lidského citu -- lásky. Biologické programování ateisty a věřícího je samozřejmě stejné, oba v hloubi srdce touží po dobru.
Nevěřící ale neplýtvá energií na hledání dobra zobecněného a absolutního, místo toho se může soustředit na relativní dobro, na dobro konkrétních lidí.

Ateistům je často vytýkáno právě zpochybňování a "relativizace hodnot.” Neprávem: Praktické a relativní dobro páchané v ateistově sféře vlivu dokáže víc než zázraky konané za hranicemi lidského chápání.

Mám pro vás dvě zprávy...

...říká doktor a zoomuje přitom obrázkem z magnetické rezonance.
"Dobrá zpráva je, že to není to, čeho jsme se báli. Ta špatná, že stále nevíme, co vám je."

Inu, to beru, pane doktore.

Nespavost č. 40

cenzuruji slova, která ještě nebyla napsána

Tenhle text se mi nepíše snadno, protože zadání zní -- piš o čemkoliv. A tak přecházím na jakousi frekvenci vlastních kmitů a snažím se vyhrabat z podvědomí slova rezonující někde hluboko, hodně pozdě k ránu.
Je to takový prapodivný domácí úkol, vlastní danajský dárek ke kulatým narozeninám. Tak tedy:

Jako každý informační dělník samozřejmě vím, že je rozumné se postavit čelem ke všemu, co dokážeme ovlivnit -- to je správné, optimistické, proaktivní, nabízí nám to "mít věci hotové", atd... Pak jsou ale skutečnosti, s nimiž nedokážeme nic dělat, nemůžeme se s nimi nijak smířit, ale musíme si je nějak připustit, protože když to neuděláme, ubližujeme si, lžeme si do kapsy. Mezi realitou a naší psychikou vznikne mezera a z ní vylézá deprese. Čím více se jí bráníme, tím později, ale o to bolestivěji, nakonec propukne.
Smutek není možné si zakázat.

Dnes už také vím,

že čas bězí a že není možné vrátit ho zpět a že nikdy nebudeme vědět

Býval jsem agnostikem. Říkal jsem si: Filozofické výklady světa jsou vždy postaveny na přijatých axiomech, na jejich základě je možno odvodit příslušný světonázor. Každý z nás je svým založením, vlivou výchovy nebo prožitků postaven před jejich volbu, třebas i podvědomou. Odpověď na otázku "Je Bůh?" tak máme ukrytou v sobě, tvoří jednu ze základních čar v naší mapě reality. Někdo tomu říká dar víry, jiný zase memetický virus, atd.
Neshodneme se, je zbytečné o těchto věcech diskutovat. V jedné skutečnosti vidí obratní vysvětlovači důkaz pro, jiní naopak proti. Neexistuje společná ontologie, slovník přijatelný pro oba tábory, není způsob, jak najít společnou řeč, i kdyby jen proto, že slova hledaného jazyka nemají pevné významy. Ba co hůř, není vůle tuto řeč hledat.

Víra je nepodmíněná -- i její odmítnutí. Kdo je pevný, nepřipouští si pochybnosti, protože by vedly k erozi základního kamene. Jak hluboko do vlastního nitra se dokážete ponořit, aniž byste ho zpochybnili? Potřebujete-li při tomto hloubání vnější oporu a pomoc, jste ve své víře či nevíře slabí.

Ptejte se sami sebe. Nikdo jiný vám neodpoví.

děkuji za pozvání těm, kteří nevědí, co to znamená někoho pozvat

Stávali jsme každý den před hnědými dveřmi s mléčnou skleněnou výplní, za níž se daly jen tušit míhající se postavy sestřiček, sanitářů nebo rodičů -- našich sousedů v zoufalství. Zazvonit, ohlásit se, pak většinou čekat. V mezičase držet dveře projíždějícím postýlkám a snažit se přitom dohlédnout chodbou k řadě boxů... až k tomu našemu.
Když se nic nedělo, došla otevřít sestřička. ("CRP v normě, leukocyty se zlepšují, tenhle cyklus snáší dobře..."). Někdy se ale přišoural ke dveřím doktor. Po šesti měsících v Motole se i z přijímání špatných zpráv stala rutina. Modus inferni vyžaduje zhluboka dýchat ("víte sami, že není mnoho aktivních možností... pokusíme se o revizi... máme tu teď infekci, takže...").
Naděje ale vždy nalézá protilátky.

Konečně uvnitř. Nasadit plášť, roušku, čepici, rukavice a pak... Ahoj, Aničko, náš silný, statečný a šikovný medvídku...
U postýlky jsme nebyli bezbranní, mohli jsme dělat samé rozmanité věci: Zpívat písničky, pouštět písničky, mluvit ("vyroste z tebe zdravá, chytrá a krásná holka..."), hlavně mluvit, mluvit, však nás slyší... musí nás přece vnímat... nějak... Sledovat dechovou křivku, akci, saturaci... Podkládat malé tělíčko plyšáky... Dávat bazální masáž ("opatrně, no vida, jak vám to jde..."). Doprovázet Aničku na MR, CT a všechny operační sály. Doufat v malé pravděpodobnosti a neustupovat té strašné nemoci. Ptát se nesmyslně po smyslu toho všeho.

Nevzdávat se. Nikdo z nás to nevzdal... a je to rok, co jsme s ní mohli aspoň trochu být.

Bůh není. QED.

Udělají to znovu, pokud dostanou příležitost

Jak dlouhá je paměť národa? Přibližně dvacet let.

Dne 23. 11. 1989 jsem byl zadržen příslušníky VB poté, co jsem si dovolil fotografovat demonstraci na Palackého náměstí v Kutné Hoře.
Poté jsem byl samozřejmě propuštěn, protože jsem se nedopustil ničeho proti socialistickému právnímu řádu. Ty dvě hodiny na služebně mne ale definitivně utvrdily v tom, že komunismus je čisté zlo. Nereformovatelné zlo, jemuž není možné pasivně přihlížet a mlčky ho tolerovat.

V ten mrazivý čtvrtek jsem také byl, společně s kamarádem Honzou A., vykázán vedením kutnohorského Gymnázia z budovy téhož.
Důvod? Byli jsme studenti ČVUT FEL a dovolili jsme si strašnou věc -- informovat gymnazisty a profesory o situaci v Praze, protože v televizi a rozhlasu tou dobou nebylo nic jiného než komunistická propaganda.

Za dvacet let se KSČM stihla vzpamatovat a její FUD je silný jako nikdy předtím. Když neudělají komunisté nějakou výraznou chybu, budou po dalších volbách opět u moci, ať už to teď ČSSD populisticky popírá, jak chce. Bude nám spoluvládnout, nejprve lokálně, pak celostátně, strana, o níž jsme si mysleli, že patří minulosti.

Opravdu nechci opakovat to, co jiní napsali mnohem lépe, ať už s náležitým patosem nebo s náležitě pozdviženým egem. Pro mě je vzpomínka na události roku 1989 důvodem k obezřetnosti. Nechci prostě, aby tu nějaká další generace musela žít přisehnutě. Skutečně jsme národem pitomců?

Ano, ten čas už se opravdu nevrátí. Pokud se arogantní levičáci s vůlí k moci chopí kormidla -- notně podpořeni nevyléčitelně relativizujícími "levicovými intelektuály" -- bude to vypadat úplně jinak. Výsledek bude ale za několik let podobně nesvobodný. Možná se budou šrouby utahovat i deset, dvacet let, ale o to bude to utažení důkladnější.

Pokud to ovšem všem těm budoucím rathům a paroubkům dovolíme.

srid pa'i bar do

Aničko,

je to už sedm týdnů od chvíle, kdy ses na nás naposledy podívala. Pak jsi prošla jasným světlem a pak se děly zvláštní věci, o nichž toho teď víš víc než já.
Nyní je rozhodnuto.

Moc bych si přál, aby Tvá dušička došla vysvobození, zasloužíš si to. Pokud se ale máš narodit do tohoto ošklivého, nepochopitelného a nespravedlivého světa znovu, přeji Ti víc štěstí, než jsi měla, když ses tu trápila s námi. Přeji Ti lepší, zdravější tělíčko. Přeji Ti budoucnost, ve které rozvineš naplno své schopnosti, necháš vyniknout svůj intelekt - vím, žes byla šikovná a chytrá, jen jsi nám to nestihla předvést.
Přeji Ti lepší rodiče, než jsme byli my.

Myslím na Tebe stále,
Tvůj táta.

Děkuji

Své dnešní první narozeniny oslavila naše dcera Anička převozem z Dětského resuscitačního oddělení Motol na Oddělení neurochirurgie v téže nemocnici. Za normálních okolností bych považoval toto sdělení za velice morbidní vtip, jenže...

Okolnosti nejsou ani zdaleka normální. A dlouho ještě nebudou.

Vše začalo v polovině listopadu, kdy nám doporučila alergoložka MUDr. Pavluchová, vedená zázračnou doktorskou intuicí, neurologické vyšetření. Čistě pro jistotu. Na tomto vyšetření Aničce diagnostikovali velice vážné onemocnění.

Od té chvíle se roztočil pekelný kolotoč, jenž zatím převrátil na ruby život nám a našim příbuzným, bez šance na blízký konec jízdy.

Detaily jsou příliš strašlivé, ano, je to ten příběh, psaný podle hrozně špatného scénáře. Něco takového, co by se nám přece nikdy stát nemohlo. Noční můra každého rodiče, z níž není úniku, není probuzení. Jen střídání dole a nahoře, na základě nových informací o nemoci a momentálního vývoje situace.
Nevíme, co bude za týden, víme jen jediné: věříme Aničce, našemu silnému, statečnému a šikovnému dítěti. A chceme poděkovat mnoha skvělým doktorům a sestřičkám z FN Motol za to, že Aničce věřili také a zachránili jí život. A že jí věří dále a starají se o ni, protože i když není v bezprostředním ohrožení života, její stav je stále vážný.

Chceme poděkovat zvláště MUDr. Holubovi a MUDr. Vaculíkovi za osmihodinovou náročnou operaci. Chceme poděkovat MUDr. Mixové a ostatním lékařům a sestřičkám z dětského resuscitačního oddělení za profesionální pooperační péči. Chci poděkovat za velkorysost svému zaměstnavateli.
Rád bych poděkoval i všem kamarádům a známým, každému, kdo náš boj s bezohledným a krutým nepřítelem sleduje, každému, kdo Aničce drží palce. Vaše podpora pomáhá, díky za to, že na nás myslíte.

Mnoho z vás se ptá, jak nám může pomoci. Dlouho jsme o tom přemýšleli a nakonec nám jako nejpraktičtější řešení přišlo podpořit přímo lidi, kterým tolik vděčíme.
Pokud tedy chcete pomoci, přispějte na Nadační fond Dětské resuscitace, případně na konto Oddělení neurochirurgie.

A dál držte Aničce palce.

Proč?

"Twitter rulez" aneb Proč jsem na stará kolena začal blogovat?

Aby nedošlo k mýlce: Vlastně jsem nezačal blogovat -- alespoň ne v obecně vnímaném smyslu tohoto slova. Adresu over140chars.blogger.com vnímám jen jako jakousi přílohu ke svému twitter účtu, jenž považuji za primární hromosvod své (mikro)blogerské ambice. Na regulérní blogování a podobné aktivity mentálního joggingu zkrátka nemám čas a ani v budoucnu to lepší nebude.

Většina lidí, které na twitteru sleduji, má svůj více či méně udržovaný blog a twitter účet vnímá jako sekundární aktivitu. Mohlo by se zdát, že v mém případě jde o obrácený sled kroků. Do jisté míry je to tak, ovšem... měl jsem to štěstí, že jsem mohl blogovat v době, kdy toto slovo ještě jaksi nebylo vynalezeno. Měl jsem možnost aktivně být u toho, když Internet v doméně .cs po obsahové stránce teprve vznikal. Tuto dobu považuji za jedno z nejzajímavějších období svého života, mí nejbližší kamarádi jsou lidé, s nimiž jsem se tehdy potkal a měl tu čest s nimi psát ten nejúžasnější "e-zine" (tedy "kooperativní blog"), který zde tehdy vycházel.
Důkaz podávat nehodlám, ti, kdož mne znají, vědí, že nekecám.