cenzuruji slova, která ještě nebyla napsána
Tenhle text se mi nepíše snadno, protože zadání zní -- piš o čemkoliv. A tak přecházím na jakousi frekvenci vlastních kmitů a snažím se vyhrabat z podvědomí slova rezonující někde hluboko, hodně pozdě k ránu.
Je to takový prapodivný domácí úkol, vlastní danajský dárek ke kulatým narozeninám. Tak tedy:
Jako každý informační dělník samozřejmě vím, že je rozumné se postavit čelem ke všemu, co dokážeme ovlivnit -- to je správné, optimistické, proaktivní, nabízí nám to "mít věci hotové", atd... Pak jsou ale skutečnosti, s nimiž nedokážeme nic dělat, nemůžeme se s nimi nijak smířit, ale musíme si je nějak připustit, protože když to neuděláme, ubližujeme si, lžeme si do kapsy. Mezi realitou a naší psychikou vznikne mezera a z ní vylézá deprese. Čím více se jí bráníme, tím později, ale o to bolestivěji, nakonec propukne.
Smutek není možné si zakázat.
Dnes už také vím,
že čas bězí a že není možné vrátit ho zpět a že nikdy nebudeme vědět
Býval jsem agnostikem. Říkal jsem si: Filozofické výklady světa jsou vždy postaveny na přijatých axiomech, na jejich základě je možno odvodit příslušný světonázor. Každý z nás je svým založením, vlivou výchovy nebo prožitků postaven před jejich volbu, třebas i podvědomou. Odpověď na otázku "Je Bůh?" tak máme ukrytou v sobě, tvoří jednu ze základních čar v naší mapě reality. Někdo tomu říká dar víry, jiný zase memetický virus, atd.
Neshodneme se, je zbytečné o těchto věcech diskutovat. V jedné skutečnosti vidí obratní vysvětlovači důkaz pro, jiní naopak proti. Neexistuje společná ontologie, slovník přijatelný pro oba tábory, není způsob, jak najít společnou řeč, i kdyby jen proto, že slova hledaného jazyka nemají pevné významy. Ba co hůř, není vůle tuto řeč hledat.
Víra je nepodmíněná -- i její odmítnutí. Kdo je pevný, nepřipouští si pochybnosti, protože by vedly k erozi základního kamene. Jak hluboko do vlastního nitra se dokážete ponořit, aniž byste ho zpochybnili? Potřebujete-li při tomto hloubání vnější oporu a pomoc, jste ve své víře či nevíře slabí.
Ptejte se sami sebe. Nikdo jiný vám neodpoví.
děkuji za pozvání těm, kteří nevědí, co to znamená někoho pozvat
Stávali jsme každý den před hnědými dveřmi s mléčnou skleněnou výplní, za níž se daly jen tušit míhající se postavy sestřiček, sanitářů nebo rodičů -- našich sousedů v zoufalství. Zazvonit, ohlásit se, pak většinou čekat. V mezičase držet dveře projíždějícím postýlkám a snažit se přitom dohlédnout chodbou k řadě boxů... až k tomu našemu.
Když se nic nedělo, došla otevřít sestřička. ("CRP v normě, leukocyty se zlepšují, tenhle cyklus snáší dobře..."). Někdy se ale přišoural ke dveřím doktor. Po šesti měsících v Motole se i z přijímání špatných zpráv stala rutina. Modus inferni vyžaduje zhluboka dýchat ("víte sami, že není mnoho aktivních možností... pokusíme se o revizi... máme tu teď infekci, takže...").
Naděje ale vždy nalézá protilátky.
Konečně uvnitř. Nasadit plášť, roušku, čepici, rukavice a pak... Ahoj, Aničko, náš silný, statečný a šikovný medvídku...
U postýlky jsme nebyli bezbranní, mohli jsme dělat samé rozmanité věci: Zpívat písničky, pouštět písničky, mluvit ("vyroste z tebe zdravá, chytrá a krásná holka..."), hlavně mluvit, mluvit, však nás slyší... musí nás přece vnímat... nějak... Sledovat dechovou křivku, akci, saturaci... Podkládat malé tělíčko plyšáky... Dávat bazální masáž ("opatrně, no vida, jak vám to jde..."). Doprovázet Aničku na MR, CT a všechny operační sály. Doufat v malé pravděpodobnosti a neustupovat té strašné nemoci. Ptát se nesmyslně po smyslu toho všeho.
Nevzdávat se. Nikdo z nás to nevzdal... a je to rok, co jsme s ní mohli aspoň trochu být.
Bůh není. QED.
