Nečitelní

Že přijmout jejich pozvání byl hloupý nápad, poznal Mark ještě dřív, než se lístky oolongu v jeho šálku stačily náležitě rozvinout.

Z docela sympatického ajťáka se vyklubal regionální šéf analytiků Goosoftu, jakýsi Feyran. Tvář toho druhého zdobil úlisný úsměv, ohromovat měla okatě drahá kravata. A vzali navíc s sebou nějaké mohutné chlapisko, přestože domluva jasně zněla, že setkání proběhne ve formátu dva na dva.
Vadilo to o to víc, že se Patrick nedostavil.

"Víte, nám nevadí, co děláte... vy sám," začal pomalu Feyran. "Že anonymizujete, kde se dá. Že si držíte několik identit na sociálních sítích, že je sdílíte s ostatními, což je většinou v rozporu se smluvními podmínkami... Vy snad něco skrýváte?"

Na tuto otázku nebylo třeba odpovídat.

"Kdo nemá co ukrývat před svým okolím, nemusí přece dělit osobnost. Ale dobrá, nakonec je vaše věc, že nemáte osobní integritu... Že se chováte nevyzpytatelně. Že vám třeba nemůžeme individualizovat nabídky tak, jako ostatním... to by nám opravdu tolik nevadilo," pokračoval Feyran.

To se ví, že vám to vadí, byl si jistý Mark. Ale proto jste mě sem nezvali.

"Máme indicie, že se tak chováte i v prostředí našeho konkurenta," řekl Feyran. "Používáte emailové adresy na jedno použití, blokujete meta-cookies, děláte krycí nákupy, měníte profily, adresy a telefony. Vypínáte GPS. Stavíte si vlastní počítače nebo mažete předinstalované operační systémy. Záměrně měníte styl textového projevu na sociálních sítích, používáte archaismy a přehnanou zdvořilost, vychylujete tak analýzu sentimentu. Občas dokonce... spíte mezi bezdomovci na lavičce v parku."

A občas nosím zrcadlovky, pomyslel si Mark. Výstřední brýle, kdysi dávno symbol kyberpunku, se vrátily do módy. Šlo ale spíše o recesi, proti všudypřítomné identifikaci obličeje samozřejmě ochránit nedokázaly.

"Ale...?" přerušil Mark dlouhý výčet věcí, které Goosoftu nevadí.

Feyran se zhluboka nadechl. "K tomu se za chvilku dostaneme."

Mark zvolna usrkával svůj nápoj. Nemělo smysl něco předstírat. "Proč jste se mnou chtěli mluvit?"

"Víme, že jste spoluautorem tohoto... textu," nalezl slovo kravaťák a přistrčil Markovi pod nos tablet s otevřeným prohlížečem. Mark se záměrně na tablet ani nepodíval. Věděl, že řeč bude buď o blogpostu "Nebuďte čitelní" nebo o jeho pokračování "Předvídatelnost a digitální nevolnictví." Na technickou debatu o prediktivních modelech chování, anonymizacích, HPC a bezpečnosti tahle schůzka nevypadala.

Kravaťák se nedočkal reakce a znejistěl. Naopak pan gorila se rozhlížel po čajovně se spokojeným úšklebkem, svého rooibosu se zatím vůbec nedotkl.

Mark se rozhodl kravaťáka trochu popichovat. "Tyhle texty jsou občas docela odborné. Člověk bez patřičného zázemí v ochraně soukromí a technologiích sledování mu stěží porozumí, pane..."

"Powolny... Mluvíme o vašem manifestu, ten je srozumitelný každému," procedil skrz zuby kravaťák, jenž zjevně nebyl zvyklý se představovat podruhé.

"A vy si myslíte, že jsem to psal já?" sondoval Mark.

"Podívejte, pane NoControl, UnM0delabl3, případně ChangeThYs a tak dále," vložil se do věci Feyran. "Víme s jistotou, že jste to psal vy. A víme i o dalších vašich spolupracovnících. Posvítili jsme si na každou vaši identitu. I na síť vašich přátel, na každého, s kým tyto identity sdílíte. Máme možnost zrušit vaše účty v cloudu, vypnout vaše antimodely, ať už jsou hostované kdekoliv. Můžeme vás odříznout od financí, takže nebudete schopni provozovat ani vlastní hardware."

Nevyvíjelo se to dobře. Bylo třeba ostatní nějak varovat. Když ale teď Mark vytáhne mobil, může situaci jen zhoršit.

"Říkáte si pan Nečitelný. Směšné. Víme toho o vás víc, než si sám myslíte." dodal Powolny.

"Ale trvalo vám to několik let, při všech zdrojích, které jste na museli alokovat." Najednou Mark pocítil zoufalou hrdost. Tahal za nos dlouhou dobu partu analytiků, kterým šéfuje někdo takový, jako je tenhle Feyran. A kdo ví, jak daleko se dostali lidi z Amabooku, ti po Nečitelných jdou také. Ale to už asi nebude moci zjistit.

"Považuji za nutné vás informovat o návrhu zákona, který připravujeme," přerušil ticho Powolny. "Tedy, místní pobočka Goosoftu. Předloží to Sjednocená strana sociálních jistot, společně s Ekologicko-multikulturní koalicí. A máme zajištěné hlasy opozice."

Něco tu nehraje. Nemusí mi vůbec říkat o tom, co plánují. Co tím sleduje?

Mark neměl co ztratit. "To myslíte ty přílepky, kvůli kterým bude anonymizace postavena mimo zákon a indentita na síti se bude muset centrálně registrovat? A identita ve vztahu k inteligentním předmětům hned pak?"

Powolny se sebejistě podíval na Marka: "Nenazval bych to takhle, ale... ano, když chcete. Prostě spadla klec. Vy a vaše partička končíte. A další podobné partičky po světě. Jednou provždy. Existuje nová obchodní dohoda mezi státy, je to otázka několika let..."

"Takže vám nestačí platit si své politiky, už se ani nenamáháte, aby to vypadalo jako demokratický proces," přerušil ho Marek.

Feyran se vzpříma podíval Markovi do očí. "Demokracie? Nejste naivní, víte, jak to je. Masy jsou spokojené, nikdo se nebouří. Přestože máme nadpoloviční část populace v produktivním věku na podpoře a další velká část je uměle zaměstnaná. Ti lidé chodí někam do práce, aby nepřekáželi a nezlobili. Navzdory předpovědím ze začátku tisíciletí to pořád funguje. Žádné další praskání ekonomických bublin. A víte proč?"

"Daňoví poplatníci," odpověděl Marek. "Je jich čím dál míň, ale jsou superproduktivní. Vy a vaši zaměstnavatelé. Pak ještě Amabook a dvě tři velké korporace. To stačí."

"Přesně," pokračoval Feyran. "Důsledek trvalého selekčního tlaku. Přežili jen ti nejschopnější, nejdravější. Velké komerční subjekty s nejefektivnějšími procesy. Tito vítězové ale dokážou nakrmit všechny ostatní."

Mark si postupně uvědomoval, že Feyran bezostyšně používá doslovné fráze z Manifestu. Jenže to, co Mark a jeho přátelé považovali za hrozbu a ztrátu svobody, Feyran vnímal jako status quo, jako dobré uspořádání světa, které je třeba hájit.

"Takže pohodička, jasně... Internet věcí, kamery na jedno použití. Trvalý dozor nad bezpečím. Platbu hotovostí jste nedávno postavili mimo zákon, jakože kvůli organizovanému zločinu... Soukromí na síti? Neexistuje. Síťová neutralita? Nehodí se vám."

"Síťová neutralita? Ale jděte. Každý občan má přece nezadatelné právo na Internet zdarma. Není to skvělé?" provokoval Feyran.

Mark se cítil víc a víc v pasti: "Samozřejmě jen právo na Internet s nezávadným obsahem. A nezávadnost definujete vy... Když si vybíráte mezi svobodou a nulovou cenou, musíte trochu přemýšlet. Chce to charakter, zásadový, zodpovědný a nezávislý lidi... No a politici a korporátní droidi, jako jste vy, nás víc a víc kriminalizujou a dělají z nás nesvéprávný děcka. Zdůvodňujete to tak, že chcete sociální jistoty. Jenže akorát jen posouváte hranici toho, co je legální a co už ne... Štěstí, že i my máme na svý straně nějaký právníky."

Feyrana se urážka nijak nedotkla. "Jak jste to popsal v tom svém textu? ... Jde stále o tu starobylou hru, hru o moc. Pár hráčů odejde, jakmile se hra přesune na nové hřiště nebo dojde ke změně pravidel. Několik nových hráčů se čas od času přidá k vítězům, stačí, aby změnu pochopili rychleji než ostatní. Čím lépe dokážete předvídat, co udělá protivník, tím větší výhodu nad ním máte, nepřekvapí vás... Moc pěkné formulace."

Feyran byl evidentně zběhlý v čtení z augmentačních brýlí, naprosto přirozeně udržoval oční kontakt. Vypadalo to, jako kdyby si pasáže z Manifestu doslova pamatoval.

Mark začínal být netrpělivý, chtěl získat zpět ztracený manévrovací prostor: "Co jste udělali Patrickovi, že dneska nepřišel?"

Feyran místo odpovědi dál pokračoval: "... Masivní digitalizace hru urychlila. Už dávno nestačí jen intuice a dovednost lidských hráčů, hra se zautomatizovala. Pokud můžete pořídit záznam o sebemenší akci protivníka, máte skvělá data. Těmi nakrmíte statistický model soupeřova chování. Čím lépe a rychleji dovedete modelovat a čím více dat získáte, tím jste mocnější..." Feyran si Markův text vyloženě užíval: "Jak výstižné! Dokázal jste popsat naše metody tak, aby to pochopil každý."

Mark už toho měl dost: "Asi jste mě sem nepozvali, abyste mi předčítali..."

Feyran ho gestem umlčel a pokračoval v citacích: "Koho tato hra nezajímá, je dobře předvídatelný, jeho kroky jsou čitelné. Je jednoduché mu implantovat názor, když je třeba. Ovlivnit jeho zákaznické a politické preference je otázka efektivní přímé nebo mediální manipulace. Taková loutka zůstává po celý život na spodním patře mocenské pyramidy a ani si neuvědomuje, o co predátorům nad ním vlastně jde."

Nemělo to cenu. Feyran, zdá se, měl rád věci pod kontrolou. Od šéfa prediktivních mágů se to ostatně dalo očekávat. Natěstí byla jeho přednáška u konce: "Tím se vracíme k našemu problému s Nečitelnými. Vás a vaše kamarády můžeme ignorovat. Počet členů vašeho tvrdého jádra je pod rozlišovací schopností našich multibehaviorálních modelů, nemá na ně vliv. Že ztrácíme pár individualizovaných predikcí, to vem čert." Feyran se na okamžik zamyslel a pokračoval: "To, co nám nevyhovuje a co vyvolalo naše dnešní setkání, je hlavně to, že své recepty zveřejňujete. Že publikujete na GitHubu zdrojáky antimodelů a dalšího vašeho nářadí. Navádíte stádo proti nám."

"Zveřejňujeme, protože na to máme právo," podotkl Mark.

"Zatím... Když budeme důslední, můžeme vás a vaše přátele obvinit z průmyslové špionáže a terorismu. Ale to by byla ztráta času. Než byste prohráli, jen bychom vám zbytečně vyráběli publicitu a dělali z vás mučedníky... Vadí nám zkrátka vaše ideologie. Protože funguje. Vysvětlujete konzumentům, jak se ta hra hraje, a ti hlupáci vás pomalu začínají chápat."

Mark oceňoval upřímnost. Bylo to lepší než nějaká argumentační přetahovaná. Proč se ale tihle lidi namáhali Markovi všechno tak podrobně vysvětlovat? V tom dlouhém Feranově monologu byla i jakási zvláštní forma uznání. Analytik ho zjevně považoval za sobě rovného soupeře, navzdory neporovnatelným podmínkám na obou stranách simulačního bojiště. Bylo by ale nebezpečné se na tento detail soustředit, ztratit pozornost a nechat se zahnat dál do kouta. Teď mohla Marka zachránit jen jeho kultivovaná drzost a vytříbená paranoia, vlastnosti, na nichž si právem zakládal.

"Co po mě chcete?" zeptal se Mark na rovinu.

Pan gorila se doposud tvářil nepřítomně. Teď pozvedl obočí a na tváři vyloudil škleb, jenž se dal při troše fantazie pokládat za tázavý zájem. Mark se zřejmě poprvé za celou dobu rozhovoru trefil do vazounova slovníku.

Powolny a Feyran si vyměnili pohledy a bylo jasné, že jsou s průběhem schůzky spokojeni. Feyran si objednal druhý darjeeling a pak začal strukturovaně hovořit. Znělo to, jakoby si metodicky odškrtával položky z nějakého seznamu: "Předně -- o ostatní Nečitelné už se nestarejte. Nepokoušejte se nikoho kontaktovat. Dáme vám na vybranou. Víme, že jste zásadový a obětavý člověk, nemyslíte na vlastní prospěch. Nerad se rozhodujete ve stresu a nenecháte se snadno manipulovat. Ale než odsud odejdeme, musíte se rozhodnout. Varianta A: Zmizíte ze světa, stane se z vás Jiří Dorobil, zaměstnanec prediktivní divize Goosoftu. Varianta B: Zmizíte ze světa, stane se z vás Jiří Dorobil, oběť loupežného přepadení, nalezená na periferii v bezvědomí, se ztrátou paměti a těžkým zraněním hlavy... Jak vidíte, jisté detaily vaší budoucnosti jsme si dovolili vyřešit za vás. Doufám, že oceníte, že vám to usnadňujeme. Je to čistě jednobitová otázka."

Powolny spokojeně doplnil: "Teď se jako v klidu rozmyslete. Neradi bychom, abyste později nabyl dojmu, že jde o rozhodnutí pod nátlakem, za nápadně nevýhodných podmínek... Však to znáte."

No tohle. Jakože mám pro vás... pracovat? ... Cože? Po tomhle všem? To si snad děláte... Mark se na poslední chvíli ovládl. "To jsou dost mafiánské postupy, nemyslíte? Musí existovat ještě varianta C. Odejdu odsud a nic se mi nestane... Možná se rozhodnu nic z téhle schůzky nezveřejnit. Možná se přestanu veřejně angažovat, možná začnu volit ty strany, co zmínil tady pan Powolny. Přestanu být názorově radikální ke korporacím. Ale vy mě a mé přátele necháte na pokoji... Nebo je tu varianta D: Začnu hned volat o pomoc."

Škleb na vazounově tváři změnil tvar: "Nezačneš."

Feyran pokračoval: "Ještě doplním pár drobností k variantě A, pane Drobile. Budete pracovat v divizi preventivní analýzy na seniorní pozici. Tedy poté, co s vámi tady Powolny a lidi z Human Resources vyřeší všechny formality. Kromě vašich kolegů analytiků vám pak budou k dispozici i externí kontraktoři z oddělení řízení rizik... Jako je tady Robert."

Gorilák se usmál na svého potenciálního šéfa.

Feyran přikývl. "Využijeme vašich zkušeností s antimodely. Vaší praxe s nastrčenými identitami, které přesně zapadají do našich individualizovaných modelů a tím oslabují jejich prediktivní sílu. S vašimi přáteli se budete dál postupně setkávat jaksi... nepřímo, prostřednictvím jejich jednotlivých modelů. Vám to nemusím vysvětlovat. Data mining. Budete takový náš kanárek v datovém dole. Paranoidní specialista, který vidí velmi nepravděpodobné problémy daleko dopředu. Plat dostanete adekvátní, určitě nebudete mít důvod si stěžovat, ani důvod pokukovat po jiném zaměstnavateli. I když vám to teď vůbec nepřipadá, brzo nebudete mít problém ani s motivací. Variantu B asi není třeba rozvádět. Snad jen tolik, že když ji zvolíte, strávíte nějakou dobu v nemocnici. Ale dostanete se z toho, na naše biotechnologie už je dnes celkem spoleh. Jen pak nebudete dál použitelný na trhu práce. Nebudete totiž mít schopnost... ani chuť... nějakou práci vykonávat."

Mark se zvedl: "Promiňte, ten čaj..."

Robert doprovodil Marka k toaletám a zůstal stát na chodbě. Nepochybně si předem všechno zajistili, takže o útěku bylo zbytečné uvažovat. Mobil najednou neměl signál, nenašel žádnou WiFi.

Z kohoutku kapala voda, po velkém čistém zrcadle se klidně procházela moucha. Mark se díval na unaveného ajťáka při těle ve středních letech. Trochu shrbeného, zatím bez brýlí. Smutně se na sebe pousmál. Brzo se to změní... Prý zranění hlavy... Škoda, že přestal cvičit, teď by se mu fyzička hodila. Co za informace z něj dokážou vytlouct? Ještě nikdy mu nikdo vážněji neublížil. Hi tech na jedné straně a tak středověké metody... Ale spočítali si to dobře, legální cestou by jim to šlo pomalu.

Nebo...? Ale ne, Nečitelné přece nikdy nezradí. Stejně, s výjimkou nejbližších o dalších členech z principu nemohl sám vědět nic užitečného. Dali si velkou práci s tím, aby se navzájem vůbec nemuseli v reálném světě potkávat.

Všechno by bylo mnohem snazší, nebýt těch zpropadených zásad. Kdokoliv jiný na tomhle místě by se dlouho nerozmýšlel.

Co bude s ostatními? ... Dlouho to vypadalo, že se jim podaří aktivizovat nadkritické množství podporovatelů. Vysvětlovali digitálním poddaným pravidla hry, učili je používat stejné technologie. A teď konečně narazili na odpor.

Co vlastně ten Pat? Měl štěstí, že sem nedorazil... Možná ho něco varovalo. Něco, co mi uniklo?

Zrcadlo. No jasně. Můj model. Oni věděli, jak se rozhodnu. Dřív, než sem šli, jinak by se ani nenamáhali mě lapit.

Robert se ani neohlédl, když Mark vyšel ze dveří, a doprovodil ho zpět ke stolu.

Mark klidně dopil zbytek studeného čaje. "Chci tolik dovolený, o kolik si řeknu. Žádný korporátní procesy. Žádný dotazníky, žádný školení. A Patrickovi vyřiďte, že mi to taky mohl říct rovnou."

Powolny se rozzářil jako sluníčko, Feyran se spokojeně opřel do křesla. "Samozřejmě... Vítej na palubě, Jirko."

"A chci stravenky."

Přerozdělováním hodnota nevzniká

aneb proč nejsem levicovým intelektuálem

Se svými levicově orientovanými přáteli se spolehlivě shodnu v tom, že není koho volit. Že všechny parlamentní (viditelné) strany prostřednictvím svých představitelů znemožnily své programy natolik, že jsou pro nás v podstatě nepřijatelné. Že bychom v Česku rádi viděli "znalostní ekonomiku" a místo toho vidíme budoucnost ČR coby periferie EU. Že si nikdo z nás nepřeje diktaturu nebo jiný opravdu asociální režim. Že si přejeme vyspělé školství, fungující zdravotnctví a efektivní záchrannou sociální síť.
Tolik asi tvoří konsensus. Ovšem pokud jde o praktické kroky, jak ze současného marasmu ven, je to potíž.

Levičáci budou donekonečna opakovat argumenty o potřebě zachování sociálního smíru, o podpoře státních podniků, o nutnosti zatočit s korupcí, která je podle nich nejspíš hlavním důvodem současného deficitu. Navzdory tomu, že nikdo neví, kolik peněz je opravdu rozkrádáno a kolik zcela legálně přerozdělováno do černých děr státního rozpočtu.
Není na vině spíše zbytečné nafukování sociálního státu a levicové plýtvání? Nedostatek odvahy k důsledným, dlouhodobým a promyšleným reformám, ať už jsou to reformy důchodové nebo zdravotnické nebo jiné? Nebylo by to lepší vysvětlení deficitu?
Nebylo by nakonec jednoduše lepší peníze od občanů nevybrat, aby nebyly rozkradeny? Protože pokud nebudou rozkradeny, skončí jen přerozděleny tak, aby napájely současnou neefektivní síť polostátního a polokomerčního sektoru.

Ono je totiž rozkrádání a přerozdělování ve svých konečných důsledcích docela podobné. Obojí vytváří dluh.

Co s tím?

Levičáci budou tvrdit, že řešením státního dluhu je další zvyšování daňové zátěže, tedy de facto likvidace živnostníků a malých firem, protože menším podnikatelům nezbude než to zabalit, zatímco korporace odejdou nebo jednoduše zdaní své zisky jinde než v ČR.

A když se levičáků budete ptát opravdu do hloubky, jak si představují funkční stát, doptáte se až k tomu, že vlastně směřují ve svých představách k socialismu.
Silný stát, který se o každého postará ("chudí přece nemohou být chudší"). Stát, jenž je pln geniálních úředníků, co nekašlou na obyčejné lidi, co dovedou, vybaveni nějakou vyšší prozřetelností, spravovat veřejné statky, jako by byly jejich vlastní. Ba co více, vědí, komu vzít a komu dát, dovedou řídit vševědoucně ekonomiku tak, aby se všem dělo jen všeobjímající (a samozřejmě ekologické) dobro. Aniž by k této státní, moudře plánované ekonomice měli podklady a informace v podobě tržně vytvořených (tj. reálných) cen, protože všechny ceny budou moudře a spravedlivě regulovány.

Že straším? Ohledně totalitních hrozeb budou levičáci argumentovat tím, že antikomunismus je zastaralý, KSČM není hrozba, KSČM je přece "jiná" strana, s níž se ČSSD po volbách nespojí, vždyť přece billboardy socanů nesou slogany "zabraňme návratu komunismu." A když se spojí, tak to vlastně vůbec nevadí, protože komunisté nejsou už dávno ti zlí komunisté, ale hodní, demokracií převychovaní komunisté.

To je ale magical thinking, pánové a dámy. A ten nefunguje... tedy bez historicky známých konců v podobě kolektivizací a gulagů. Sice teď trochu přeháním, ale uznejte, že mnoho nových a konkrétních způsobů řešení -- kromě "jednoduše zvýšit daně" nebo "více regulovat" -- jste zatím nepřinesli.
Vaším řešením, drazí levicoví intelektuálové, není "sociálně spravedlivý stát", vaším řešením je "socialistický stát." Je to špatné řešení a minulé století je plné důkazů.

Škrtat je třeba.

Nebrat peníze těm, kdo s nimi umí hospodařit, ale hlavně: Nedávat je do rukou politikům, kteří nereprezentují zájmy voličů, ale zájmy své, zájmy "tendristů sponzorujících volební kampaně" a zájmy Pandurů a kamarádů ze správních rad.
Nedávat peníze šikovným ekobyznysmenům, schopným ve jménu zelených zítřků postavit i noční sluneční elekrárnu. Zprůhlednit daňový systém a systém veškerých odvodů, aby naplno vynikla parazitická podstata některých "taky daní" (např. jandákovské poplatky autorským svazům z každého prodaného datového nosiče na principu presumpce viny). Sjednotit sazby DPH, sjednotit (tzn. snížit, ne naopak!) odvody zaměstnanců a OSVČ. A po zjednodušení procesů státní správy nezapomenout zrušit náhle zbytečné instituce, často existující jen proto, že žádná vláda nikdy neměla odvahu propustit úředníky v nich zaměstnané.

Zeštíhlování státu je řešení. Snižování daňové zátěže a současné škrty ve výdajích rozpočtu. Podpora chytrých technologií a vzdělávání na straně druhé. Vyšší než symbolické daňové úlevy malým firmám, radikální zjednodušení jejich byrokratických povinností. Omezení vlivu odborů. Neodkladná reforma důchodového systému. Ale to už bych se opakoval.

Potřebujeme více svobody, více demokracie, nikoliv naopak. Přemíra regulace a státního dohledu nad podniky a jednotlivci je dlouhodobě špatná. Nepotřebujeme, aby se státní aparát propojil s některým z velkých elektronických bratrů za účelem "ochrany" svých občanů před Zlem na Internetu. Potřebujeme decentralizaci moci, posílení okresních a obecních úrovní správy na úkor centrálního velení.
Nepotřebujeme "postdemokracii", potřebujeme transparentní a jednoduchou demokracii. Co je jednoduché a průhledné, lépe se kontroluje, lépe se v tom hledají chyby, lépe se to vylepšuje.
Programátorsky řečeno -- stát potřebuje důkladně refaktorovat.

Jak jsem napsal jinde: Bolelo by to a byla by k tomu od voličů třeba všeobecná odvaha a vůle nepodléhat populistickým slibům. Chtělo by to ministry sisyfovsky zeštíhlující své resorty a premiéra formátu Margaret Thatcherové. Nic z toho nemáme, nic z toho se nedá "obyčejným lidem" slíbit před volbami.

Místo toho se, frustrováni stavem politiky, hádáme. Já a moji pravicoví přátelé versus oni, levicoví přátelé. Stojíme neochvějně ve svých názorových zákopech. Proč pak vůbec předstírat, že se chceme domluvit?

Marnost.

Původně jsem chtěl dát tomuto textu podtitul "Přemluv svého levicového intelektuála, aby přemluvil ostatní levičáky", ale to by bylo laciné, zbytečné a virálně neúčinné. Není totiž nic zarytějšího než intelektuál zabarikádovaný ve svém salónním levičáctví v dobách ekonomické recese.
Proto musím rezignovat na snahy třídního boje. Nechci tedy s vámi, mí levicoví přátelé, dále diskutovat bez šance na konvergenci, nemám na to dál čas, nervy a už ani sílu. Tyto volby vyhrajete a já vám to přeji.

O to víc vám ale přeji, abyste mohli brzo poznat důsledky své volby. Já budu v mezičase jen doufat, že vámi hlásaný neosocialismus bude přerozdělovat a jinak ničit tuto zemi jen po jediné volební období.

Snad mi příště dáte za pravdu.

Nespavost č. 40

cenzuruji slova, která ještě nebyla napsána

Tenhle text se mi nepíše snadno, protože zadání zní -- piš o čemkoliv. A tak přecházím na jakousi frekvenci vlastních kmitů a snažím se vyhrabat z podvědomí slova rezonující někde hluboko, hodně pozdě k ránu.
Je to takový prapodivný domácí úkol, vlastní danajský dárek ke kulatým narozeninám. Tak tedy:

Jako každý informační dělník samozřejmě vím, že je rozumné se postavit čelem ke všemu, co dokážeme ovlivnit -- to je správné, optimistické, proaktivní, nabízí nám to "mít věci hotové", atd... Pak jsou ale skutečnosti, s nimiž nedokážeme nic dělat, nemůžeme se s nimi nijak smířit, ale musíme si je nějak připustit, protože když to neuděláme, ubližujeme si, lžeme si do kapsy. Mezi realitou a naší psychikou vznikne mezera a z ní vylézá deprese. Čím více se jí bráníme, tím později, ale o to bolestivěji, nakonec propukne.
Smutek není možné si zakázat.

Dnes už také vím,

že čas bězí a že není možné vrátit ho zpět a že nikdy nebudeme vědět

Býval jsem agnostikem. Říkal jsem si: Filozofické výklady světa jsou vždy postaveny na přijatých axiomech, na jejich základě je možno odvodit příslušný světonázor. Každý z nás je svým založením, vlivou výchovy nebo prožitků postaven před jejich volbu, třebas i podvědomou. Odpověď na otázku "Je Bůh?" tak máme ukrytou v sobě, tvoří jednu ze základních čar v naší mapě reality. Někdo tomu říká dar víry, jiný zase memetický virus, atd.
Neshodneme se, je zbytečné o těchto věcech diskutovat. V jedné skutečnosti vidí obratní vysvětlovači důkaz pro, jiní naopak proti. Neexistuje společná ontologie, slovník přijatelný pro oba tábory, není způsob, jak najít společnou řeč, i kdyby jen proto, že slova hledaného jazyka nemají pevné významy. Ba co hůř, není vůle tuto řeč hledat.

Víra je nepodmíněná -- i její odmítnutí. Kdo je pevný, nepřipouští si pochybnosti, protože by vedly k erozi základního kamene. Jak hluboko do vlastního nitra se dokážete ponořit, aniž byste ho zpochybnili? Potřebujete-li při tomto hloubání vnější oporu a pomoc, jste ve své víře či nevíře slabí.

Ptejte se sami sebe. Nikdo jiný vám neodpoví.

děkuji za pozvání těm, kteří nevědí, co to znamená někoho pozvat

Stávali jsme každý den před hnědými dveřmi s mléčnou skleněnou výplní, za níž se daly jen tušit míhající se postavy sestřiček, sanitářů nebo rodičů -- našich sousedů v zoufalství. Zazvonit, ohlásit se, pak většinou čekat. V mezičase držet dveře projíždějícím postýlkám a snažit se přitom dohlédnout chodbou k řadě boxů... až k tomu našemu.
Když se nic nedělo, došla otevřít sestřička. ("CRP v normě, leukocyty se zlepšují, tenhle cyklus snáší dobře..."). Někdy se ale přišoural ke dveřím doktor. Po šesti měsících v Motole se i z přijímání špatných zpráv stala rutina. Modus inferni vyžaduje zhluboka dýchat ("víte sami, že není mnoho aktivních možností... pokusíme se o revizi... máme tu teď infekci, takže...").
Naděje ale vždy nalézá protilátky.

Konečně uvnitř. Nasadit plášť, roušku, čepici, rukavice a pak... Ahoj, Aničko, náš silný, statečný a šikovný medvídku...
U postýlky jsme nebyli bezbranní, mohli jsme dělat samé rozmanité věci: Zpívat písničky, pouštět písničky, mluvit ("vyroste z tebe zdravá, chytrá a krásná holka..."), hlavně mluvit, mluvit, však nás slyší... musí nás přece vnímat... nějak... Sledovat dechovou křivku, akci, saturaci... Podkládat malé tělíčko plyšáky... Dávat bazální masáž ("opatrně, no vida, jak vám to jde..."). Doprovázet Aničku na MR, CT a všechny operační sály. Doufat v malé pravděpodobnosti a neustupovat té strašné nemoci. Ptát se nesmyslně po smyslu toho všeho.

Nevzdávat se. Nikdo z nás to nevzdal... a je to rok, co jsme s ní mohli aspoň trochu být.

Bůh není. QED.