Že přijmout jejich pozvání byl hloupý nápad, poznal Mark ještě dřív, než se lístky oolongu v jeho šálku stačily náležitě rozvinout.
Z docela sympatického ajťáka se vyklubal regionální šéf analytiků Goosoftu, jakýsi Feyran. Tvář toho druhého zdobil úlisný úsměv, ohromovat měla okatě drahá kravata. A vzali navíc s sebou nějaké mohutné chlapisko, přestože domluva jasně zněla, že setkání proběhne ve formátu dva na dva.
Vadilo to o to víc, že se Patrick nedostavil.
"Víte, nám nevadí, co děláte... vy sám," začal pomalu Feyran. "Že anonymizujete, kde se dá. Že si držíte několik identit na sociálních sítích, že je sdílíte s ostatními, což je většinou v rozporu se smluvními podmínkami... Vy snad něco skrýváte?"
Na tuto otázku nebylo třeba odpovídat.
"Kdo nemá co ukrývat před svým okolím, nemusí přece dělit osobnost. Ale dobrá, nakonec je vaše věc, že nemáte osobní integritu... Že se chováte nevyzpytatelně. Že vám třeba nemůžeme individualizovat nabídky tak, jako ostatním... to by nám opravdu tolik nevadilo," pokračoval Feyran.
To se ví, že vám to vadí, byl si jistý Mark. Ale proto jste mě sem nezvali.
"Máme indicie, že se tak chováte i v prostředí našeho konkurenta," řekl Feyran. "Používáte emailové adresy na jedno použití, blokujete meta-cookies, děláte krycí nákupy, měníte profily, adresy a telefony. Vypínáte GPS. Stavíte si vlastní počítače nebo mažete předinstalované operační systémy. Záměrně měníte styl textového projevu na sociálních sítích, používáte archaismy a přehnanou zdvořilost, vychylujete tak analýzu sentimentu. Občas dokonce... spíte mezi bezdomovci na lavičce v parku."
A občas nosím zrcadlovky, pomyslel si Mark. Výstřední brýle, kdysi dávno symbol kyberpunku, se vrátily do módy. Šlo ale spíše o recesi, proti všudypřítomné identifikaci obličeje samozřejmě ochránit nedokázaly.
"Ale...?" přerušil Mark dlouhý výčet věcí, které Goosoftu nevadí.
Feyran se zhluboka nadechl. "K tomu se za chvilku dostaneme."
Mark zvolna usrkával svůj nápoj. Nemělo smysl něco předstírat. "Proč jste se mnou chtěli mluvit?"
"Víme, že jste spoluautorem tohoto... textu," nalezl slovo kravaťák a přistrčil Markovi pod nos tablet s otevřeným prohlížečem. Mark se záměrně na tablet ani nepodíval. Věděl, že řeč bude buď o blogpostu "Nebuďte čitelní" nebo o jeho pokračování "Předvídatelnost a digitální nevolnictví." Na technickou debatu o prediktivních modelech chování, anonymizacích, HPC a bezpečnosti tahle schůzka nevypadala.
Kravaťák se nedočkal reakce a znejistěl. Naopak pan gorila se rozhlížel po čajovně se spokojeným úšklebkem, svého rooibosu se zatím vůbec nedotkl.
Mark se rozhodl kravaťáka trochu popichovat. "Tyhle texty jsou občas docela odborné. Člověk bez patřičného zázemí v ochraně soukromí a technologiích sledování mu stěží porozumí, pane..."
"Powolny... Mluvíme o vašem manifestu, ten je srozumitelný každému," procedil skrz zuby kravaťák, jenž zjevně nebyl zvyklý se představovat podruhé.
"A vy si myslíte, že jsem to psal já?" sondoval Mark.
"Podívejte, pane NoControl, UnM0delabl3, případně ChangeThYs a tak dále," vložil se do věci Feyran. "Víme s jistotou, že jste to psal vy. A víme i o dalších vašich spolupracovnících. Posvítili jsme si na každou vaši identitu. I na síť vašich přátel, na každého, s kým tyto identity sdílíte. Máme možnost zrušit vaše účty v cloudu, vypnout vaše antimodely, ať už jsou hostované kdekoliv. Můžeme vás odříznout od financí, takže nebudete schopni provozovat ani vlastní hardware."
Nevyvíjelo se to dobře. Bylo třeba ostatní nějak varovat. Když ale teď Mark vytáhne mobil, může situaci jen zhoršit.
"Říkáte si pan Nečitelný. Směšné. Víme toho o vás víc, než si sám myslíte." dodal Powolny.
"Ale trvalo vám to několik let, při všech zdrojích, které jste na museli alokovat." Najednou Mark pocítil zoufalou hrdost. Tahal za nos dlouhou dobu partu analytiků, kterým šéfuje někdo takový, jako je tenhle Feyran. A kdo ví, jak daleko se dostali lidi z Amabooku, ti po Nečitelných jdou také. Ale to už asi nebude moci zjistit.
"Považuji za nutné vás informovat o návrhu zákona, který připravujeme," přerušil ticho Powolny. "Tedy, místní pobočka Goosoftu. Předloží to Sjednocená strana sociálních jistot, společně s Ekologicko-multikulturní koalicí. A máme zajištěné hlasy opozice."
Něco tu nehraje. Nemusí mi vůbec říkat o tom, co plánují. Co tím sleduje?
Mark neměl co ztratit. "To myslíte ty přílepky, kvůli kterým bude anonymizace postavena mimo zákon a indentita na síti se bude muset centrálně registrovat? A identita ve vztahu k inteligentním předmětům hned pak?"
Powolny se sebejistě podíval na Marka: "Nenazval bych to takhle, ale... ano, když chcete. Prostě spadla klec. Vy a vaše partička končíte. A další podobné partičky po světě. Jednou provždy. Existuje nová obchodní dohoda mezi státy, je to otázka několika let..."
"Takže vám nestačí platit si své politiky, už se ani nenamáháte, aby to vypadalo jako demokratický proces," přerušil ho Marek.
Feyran se vzpříma podíval Markovi do očí. "Demokracie? Nejste naivní, víte, jak to je. Masy jsou spokojené, nikdo se nebouří. Přestože máme nadpoloviční část populace v produktivním věku na podpoře a další velká část je uměle zaměstnaná. Ti lidé chodí někam do práce, aby nepřekáželi a nezlobili. Navzdory předpovědím ze začátku tisíciletí to pořád funguje. Žádné další praskání ekonomických bublin. A víte proč?"
"Daňoví poplatníci," odpověděl Marek. "Je jich čím dál míň, ale jsou superproduktivní. Vy a vaši zaměstnavatelé. Pak ještě Amabook a dvě tři velké korporace. To stačí."
"Přesně," pokračoval Feyran. "Důsledek trvalého selekčního tlaku. Přežili jen ti nejschopnější, nejdravější. Velké komerční subjekty s nejefektivnějšími procesy. Tito vítězové ale dokážou nakrmit všechny ostatní."
Mark si postupně uvědomoval, že Feyran bezostyšně používá doslovné fráze z Manifestu. Jenže to, co Mark a jeho přátelé považovali za hrozbu a ztrátu svobody, Feyran vnímal jako status quo, jako dobré uspořádání světa, které je třeba hájit.
"Takže pohodička, jasně... Internet věcí, kamery na jedno použití. Trvalý dozor nad bezpečím. Platbu hotovostí jste nedávno postavili mimo zákon, jakože kvůli organizovanému zločinu... Soukromí na síti? Neexistuje. Síťová neutralita? Nehodí se vám."
"Síťová neutralita? Ale jděte. Každý občan má přece nezadatelné právo na Internet zdarma. Není to skvělé?" provokoval Feyran.
Mark se cítil víc a víc v pasti: "Samozřejmě jen právo na Internet s nezávadným obsahem. A nezávadnost definujete vy... Když si vybíráte mezi svobodou a nulovou cenou, musíte trochu přemýšlet. Chce to charakter, zásadový, zodpovědný a nezávislý lidi... No a politici a korporátní droidi, jako jste vy, nás víc a víc kriminalizujou a dělají z nás nesvéprávný děcka. Zdůvodňujete to tak, že chcete sociální jistoty. Jenže akorát jen posouváte hranici toho, co je legální a co už ne... Štěstí, že i my máme na svý straně nějaký právníky."
Feyrana se urážka nijak nedotkla. "Jak jste to popsal v tom svém textu? ... Jde stále o tu starobylou hru, hru o moc. Pár hráčů odejde, jakmile se hra přesune na nové hřiště nebo dojde ke změně pravidel. Několik nových hráčů se čas od času přidá k vítězům, stačí, aby změnu pochopili rychleji než ostatní. Čím lépe dokážete předvídat, co udělá protivník, tím větší výhodu nad ním máte, nepřekvapí vás... Moc pěkné formulace."
Feyran byl evidentně zběhlý v čtení z augmentačních brýlí, naprosto přirozeně udržoval oční kontakt. Vypadalo to, jako kdyby si pasáže z Manifestu doslova pamatoval.
Mark začínal být netrpělivý, chtěl získat zpět ztracený manévrovací prostor: "Co jste udělali Patrickovi, že dneska nepřišel?"
Feyran místo odpovědi dál pokračoval: "... Masivní digitalizace hru urychlila. Už dávno nestačí jen intuice a dovednost lidských hráčů, hra se zautomatizovala. Pokud můžete pořídit záznam o sebemenší akci protivníka, máte skvělá data. Těmi nakrmíte statistický model soupeřova chování. Čím lépe a rychleji dovedete modelovat a čím více dat získáte, tím jste mocnější..." Feyran si Markův text vyloženě užíval: "Jak výstižné! Dokázal jste popsat naše metody tak, aby to pochopil každý."
Mark už toho měl dost: "Asi jste mě sem nepozvali, abyste mi předčítali..."
Feyran ho gestem umlčel a pokračoval v citacích: "Koho tato hra nezajímá, je dobře předvídatelný, jeho kroky jsou čitelné. Je jednoduché mu implantovat názor, když je třeba. Ovlivnit jeho zákaznické a politické preference je otázka efektivní přímé nebo mediální manipulace. Taková loutka zůstává po celý život na spodním patře mocenské pyramidy a ani si neuvědomuje, o co predátorům nad ním vlastně jde."
Nemělo to cenu. Feyran, zdá se, měl rád věci pod kontrolou. Od šéfa prediktivních mágů se to ostatně dalo očekávat. Natěstí byla jeho přednáška u konce: "Tím se vracíme k našemu problému s Nečitelnými. Vás a vaše kamarády můžeme ignorovat. Počet členů vašeho tvrdého jádra je pod rozlišovací schopností našich multibehaviorálních modelů, nemá na ně vliv. Že ztrácíme pár individualizovaných predikcí, to vem čert." Feyran se na okamžik zamyslel a pokračoval: "To, co nám nevyhovuje a co vyvolalo naše dnešní setkání, je hlavně to, že své recepty zveřejňujete. Že publikujete na GitHubu zdrojáky antimodelů a dalšího vašeho nářadí. Navádíte stádo proti nám."
"Zveřejňujeme, protože na to máme právo," podotkl Mark.
"Zatím... Když budeme důslední, můžeme vás a vaše přátele obvinit z průmyslové špionáže a terorismu. Ale to by byla ztráta času. Než byste prohráli, jen bychom vám zbytečně vyráběli publicitu a dělali z vás mučedníky... Vadí nám zkrátka vaše ideologie. Protože funguje. Vysvětlujete konzumentům, jak se ta hra hraje, a ti hlupáci vás pomalu začínají chápat."
Mark oceňoval upřímnost. Bylo to lepší než nějaká argumentační přetahovaná. Proč se ale tihle lidi namáhali Markovi všechno tak podrobně vysvětlovat? V tom dlouhém Feranově monologu byla i jakási zvláštní forma uznání. Analytik ho zjevně považoval za sobě rovného soupeře, navzdory neporovnatelným podmínkám na obou stranách simulačního bojiště. Bylo by ale nebezpečné se na tento detail soustředit, ztratit pozornost a nechat se zahnat dál do kouta. Teď mohla Marka zachránit jen jeho kultivovaná drzost a vytříbená paranoia, vlastnosti, na nichž si právem zakládal.
"Co po mě chcete?" zeptal se Mark na rovinu.
Pan gorila se doposud tvářil nepřítomně. Teď pozvedl obočí a na tváři vyloudil škleb, jenž se dal při troše fantazie pokládat za tázavý zájem. Mark se zřejmě poprvé za celou dobu rozhovoru trefil do vazounova slovníku.
Powolny a Feyran si vyměnili pohledy a bylo jasné, že jsou s průběhem schůzky spokojeni. Feyran si objednal druhý darjeeling a pak začal strukturovaně hovořit. Znělo to, jakoby si metodicky odškrtával položky z nějakého seznamu: "Předně -- o ostatní Nečitelné už se nestarejte. Nepokoušejte se nikoho kontaktovat. Dáme vám na vybranou. Víme, že jste zásadový a obětavý člověk, nemyslíte na vlastní prospěch. Nerad se rozhodujete ve stresu a nenecháte se snadno manipulovat. Ale než odsud odejdeme, musíte se rozhodnout. Varianta A: Zmizíte ze světa, stane se z vás Jiří Dorobil, zaměstnanec prediktivní divize Goosoftu. Varianta B: Zmizíte ze světa, stane se z vás Jiří Dorobil, oběť loupežného přepadení, nalezená na periferii v bezvědomí, se ztrátou paměti a těžkým zraněním hlavy... Jak vidíte, jisté detaily vaší budoucnosti jsme si dovolili vyřešit za vás. Doufám, že oceníte, že vám to usnadňujeme. Je to čistě jednobitová otázka."
Powolny spokojeně doplnil: "Teď se jako v klidu rozmyslete. Neradi bychom, abyste později nabyl dojmu, že jde o rozhodnutí pod nátlakem, za nápadně nevýhodných podmínek... Však to znáte."
No tohle. Jakože mám pro vás... pracovat? ... Cože? Po tomhle všem? To si snad děláte... Mark se na poslední chvíli ovládl. "To jsou dost mafiánské postupy, nemyslíte? Musí existovat ještě varianta C. Odejdu odsud a nic se mi nestane... Možná se rozhodnu nic z téhle schůzky nezveřejnit. Možná se přestanu veřejně angažovat, možná začnu volit ty strany, co zmínil tady pan Powolny. Přestanu být názorově radikální ke korporacím. Ale vy mě a mé přátele necháte na pokoji... Nebo je tu varianta D: Začnu hned volat o pomoc."
Škleb na vazounově tváři změnil tvar: "Nezačneš."
Feyran pokračoval: "Ještě doplním pár drobností k variantě A, pane Drobile. Budete pracovat v divizi preventivní analýzy na seniorní pozici. Tedy poté, co s vámi tady Powolny a lidi z Human Resources vyřeší všechny formality. Kromě vašich kolegů analytiků vám pak budou k dispozici i externí kontraktoři z oddělení řízení rizik... Jako je tady Robert."
Gorilák se usmál na svého potenciálního šéfa.
Feyran přikývl. "Využijeme vašich zkušeností s antimodely. Vaší praxe s nastrčenými identitami, které přesně zapadají do našich individualizovaných modelů a tím oslabují jejich prediktivní sílu. S vašimi přáteli se budete dál postupně setkávat jaksi... nepřímo, prostřednictvím jejich jednotlivých modelů. Vám to nemusím vysvětlovat. Data mining. Budete takový náš kanárek v datovém dole. Paranoidní specialista, který vidí velmi nepravděpodobné problémy daleko dopředu. Plat dostanete adekvátní, určitě nebudete mít důvod si stěžovat, ani důvod pokukovat po jiném zaměstnavateli. I když vám to teď vůbec nepřipadá, brzo nebudete mít problém ani s motivací. Variantu B asi není třeba rozvádět. Snad jen tolik, že když ji zvolíte, strávíte nějakou dobu v nemocnici. Ale dostanete se z toho, na naše biotechnologie už je dnes celkem spoleh. Jen pak nebudete dál použitelný na trhu práce. Nebudete totiž mít schopnost... ani chuť... nějakou práci vykonávat."
Mark se zvedl: "Promiňte, ten čaj..."
Robert doprovodil Marka k toaletám a zůstal stát na chodbě. Nepochybně si předem všechno zajistili, takže o útěku bylo zbytečné uvažovat. Mobil najednou neměl signál, nenašel žádnou WiFi.
Z kohoutku kapala voda, po velkém čistém zrcadle se klidně procházela moucha. Mark se díval na unaveného ajťáka při těle ve středních letech. Trochu shrbeného, zatím bez brýlí. Smutně se na sebe pousmál. Brzo se to změní... Prý zranění hlavy... Škoda, že přestal cvičit, teď by se mu fyzička hodila. Co za informace z něj dokážou vytlouct? Ještě nikdy mu nikdo vážněji neublížil. Hi tech na jedné straně a tak středověké metody... Ale spočítali si to dobře, legální cestou by jim to šlo pomalu.
Nebo...? Ale ne, Nečitelné přece nikdy nezradí. Stejně, s výjimkou nejbližších o dalších členech z principu nemohl sám vědět nic užitečného. Dali si velkou práci s tím, aby se navzájem vůbec nemuseli v reálném světě potkávat.
Všechno by bylo mnohem snazší, nebýt těch zpropadených zásad. Kdokoliv jiný na tomhle místě by se dlouho nerozmýšlel.
Co bude s ostatními? ... Dlouho to vypadalo, že se jim podaří aktivizovat nadkritické množství podporovatelů. Vysvětlovali digitálním poddaným pravidla hry, učili je používat stejné technologie. A teď konečně narazili na odpor.
Co vlastně ten Pat? Měl štěstí, že sem nedorazil... Možná ho něco varovalo. Něco, co mi uniklo?
Zrcadlo. No jasně. Můj model. Oni věděli, jak se rozhodnu. Dřív, než sem šli, jinak by se ani nenamáhali mě lapit.
Robert se ani neohlédl, když Mark vyšel ze dveří, a doprovodil ho zpět ke stolu.
Mark klidně dopil zbytek studeného čaje. "Chci tolik dovolený, o kolik si řeknu. Žádný korporátní procesy. Žádný dotazníky, žádný školení. A Patrickovi vyřiďte, že mi to taky mohl říct rovnou."
Powolny se rozzářil jako sluníčko, Feyran se spokojeně opřel do křesla. "Samozřejmě... Vítej na palubě, Jirko."
"A chci stravenky."
Zobrazují se příspěvky se štítkemdo no evil. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdo no evil. Zobrazit všechny příspěvky
7. června 2015
29. listopadu 2014
Poctivost myšlení
Nedávno jsem měl debatu o významu slova rigorózní. "Přísný, striktní a precizní," vysvětloval jsem, "jako je například... vědec... totiž... by měl být." Později jsem si uvědomil, že ono to s tou rigorózností vědy opravdu nebude jednoduché, protože věda je činnost vyvíjená vědci a vědci jsou stále především lidé.
Kdysi dávno si vědci uvědomovali svou omylnost a k poznání přistupovali s pokorou. Byli to zvědavci, bylo jich jen pár a nedělali vědu, psali si dopisy. Rvát se o pravdu se světem byla obrovská a nevděčná dřina.
Ne tak dnes. Počet věděckých článků stále prudce roste. Poznání roste také, ale to se přímo měřit nedá. Kvalita publikovaných prací, obávám se, růst nemůže, to by se vědci neuživili.
Jsem už nějakou dobu na opačné straně barikády. Nepublikuji, ale vydělávám si naopak na živobytí mj. tím, že čtu články z comp.sci sborníků, snažím se je pochopit a vybrat z publikovaných nápadů ty, co stojí za implementaci, občas k nim přidám nějaké vylepšení, většinou i dost vlastních chyb.
A je to docela těžké.
Předně, autor nemá obecně povinnost publikovat zdrojový kód, což prakticky znemožňuje zopakovat jeho experiment. Problém to není ani tak u jeho dobře popsaného nápadu, ale spíš u referenčního pokusu, s jehož inferiorními výsledky svou geniální myšlenku autor srovnává.
U mnoha algoritmů záleží na detailech, na výběru dat a na netriviální konfiguraci. Není obtížné si představit, že zatímco u svého nápadu vypiplá autor hyperparametry k naprosté dokonalosti, referenční pokus je realizován tak, jak je k dispozici by default. Bo neni čas.
U složitých systémů navíc hraje velkou roli implementace. V každém zdrojáku je počet chyb úměrný počtu řádků kódu. O programátorských schopnostech autorů algoritmů si není třeba dělat iluze, unit testing akademická sféra spíš nezná, vědec a programátor často nejsou jedna a tatáž osoba (což je obrovský problém, jen nastínit ho vydá na samostatný blogpost).
Abych svůj povzdech nad "cizí fušeřinou" zakončil nějakou nadějí, zmíním pár pozitivních skutečností:
Někteří špičkoví vědci dokážou přiznat svůj omyl. Pokud se tak stane, jsme svědky vzácné situace, jež posouvá state of the art oboru na novou úroveň. Následná diskuse většinou odhalí nějaký zásadní prvek, jenž by zůstal před všemi skryt, kdyby si chybující vědec za každou cenu snažil zachovat tvář.
Dále můžeme vidět, že generace dnešních doktorandů bere často open source jako samozřejmost a uvědomuje si, že analogicky by mohla fungovat i věda.
A tyto dvě věci dávají vědě šanci. Vyjadřují totiž -- z mého pohledu -- správný význam slova, díky němuž vznikl tento text. Protože: Co je rigorózní, to je především... poctivé.
Kdysi dávno si vědci uvědomovali svou omylnost a k poznání přistupovali s pokorou. Byli to zvědavci, bylo jich jen pár a nedělali vědu, psali si dopisy. Rvát se o pravdu se světem byla obrovská a nevděčná dřina.
Ne tak dnes. Počet věděckých článků stále prudce roste. Poznání roste také, ale to se přímo měřit nedá. Kvalita publikovaných prací, obávám se, růst nemůže, to by se vědci neuživili.
Jsem už nějakou dobu na opačné straně barikády. Nepublikuji, ale vydělávám si naopak na živobytí mj. tím, že čtu články z comp.sci sborníků, snažím se je pochopit a vybrat z publikovaných nápadů ty, co stojí za implementaci, občas k nim přidám nějaké vylepšení, většinou i dost vlastních chyb.
A je to docela těžké.
Předně, autor nemá obecně povinnost publikovat zdrojový kód, což prakticky znemožňuje zopakovat jeho experiment. Problém to není ani tak u jeho dobře popsaného nápadu, ale spíš u referenčního pokusu, s jehož inferiorními výsledky svou geniální myšlenku autor srovnává.
U mnoha algoritmů záleží na detailech, na výběru dat a na netriviální konfiguraci. Není obtížné si představit, že zatímco u svého nápadu vypiplá autor hyperparametry k naprosté dokonalosti, referenční pokus je realizován tak, jak je k dispozici by default. Bo neni čas.
U složitých systémů navíc hraje velkou roli implementace. V každém zdrojáku je počet chyb úměrný počtu řádků kódu. O programátorských schopnostech autorů algoritmů si není třeba dělat iluze, unit testing akademická sféra spíš nezná, vědec a programátor často nejsou jedna a tatáž osoba (což je obrovský problém, jen nastínit ho vydá na samostatný blogpost).
Abych svůj povzdech nad "cizí fušeřinou" zakončil nějakou nadějí, zmíním pár pozitivních skutečností:
Někteří špičkoví vědci dokážou přiznat svůj omyl. Pokud se tak stane, jsme svědky vzácné situace, jež posouvá state of the art oboru na novou úroveň. Následná diskuse většinou odhalí nějaký zásadní prvek, jenž by zůstal před všemi skryt, kdyby si chybující vědec za každou cenu snažil zachovat tvář.
Dále můžeme vidět, že generace dnešních doktorandů bere často open source jako samozřejmost a uvědomuje si, že analogicky by mohla fungovat i věda.
A tyto dvě věci dávají vědě šanci. Vyjadřují totiž -- z mého pohledu -- správný význam slova, díky němuž vznikl tento text. Protože: Co je rigorózní, to je především... poctivé.
23. srpna 2013
Stará hra s novými pravidly
Strach ze ztráty cesta k temné straně je. - Mistr Yoda
Že je léto? Nic se neděje? Ale houbeles, v těchto měsících nejde o nic menšího než o budoucnost Internetu. A pokud považujete Twitter nebo další sociální sítě za místo vhodné k provozování demokracie, tak jde i o svobodu slova.
Čtete-li tento text, nejspíš víte, o co se jedná v kauze Snowden. Možná jste se dozvěděli i o britské snaze zavést cenzuru Internetu, pamatujete si na humbuk kolem dohody ACTA a tušíte, že její hrozby sotvakdy budou zažehnány.
Nemusíte být příliš paranoidní, aby vás napadlo, že jde o jeden jediný problém s různými projevy. Jestliže jste momentálním vývojem znepokojeni, přečtěte si určitě Four Fears for authoritarians a vše vám začne dávat mnohem větší smysl.
Ano, jde tu o kontrolu. O strach ze ztráty moci. O drolící se status quo. Je dobré si uvědomit, jak velké síly jsou dnes v pohybu, takže si neodpustím určitou odbočku:
Člověk je sociálním zvířetem, funguje vždy jako součást nějakých komunit, organizací. Ať už jde o společenství malé (rodina, sousedstvo, malá firma) nebo velké (korporace, státní instituce, církve) vždy je nutné, aby se jedinec do jisté míry podřídil celku, jehož je součástí. Dokud jde o malou oběť ze strany jednotlivce, je vše v pořádku. Jedinec za to, že přistoupí na pravidla hry, získává od celku nějaké výhody.
Problém je ale ve společenské dynamice. Programátoři tuší: Neškáluje to dobře. Aby celek prosperoval, jeho jednotlivé součásti musí mezi sebou efektivně komunikovat. Množství interakcí roste s kvadrátem počtu komponent na určité úrovni, což se v praxi řeší nárůstem počtu úrovní. Neboli: Čím větší organizace, tím větší hierarchii (vyšší pyramidu lidí) je třeba navrstvit.
Malá společenství jsou akceschopnější než velká: Je snazší domluvit pravidla mezi sousedy než zákony ve sněmovně, korporace mění svou strategii pomaleji než malá firma, atd.
Setrvačnost ale není jediným prvkem odlišujícím velká společenství od malých. Další důležitou a netriviální vlastností je rozdíl zájmů jednotlivců a celku. Ten roste s velikostí organizace: Dáte-li dohromady víc lidí, je větší šance, že budou chtít každý něco jiného. Dokonce si můžeme představit organizaci jako samostatnou inteligentní entitu a označit ji třeba jako právnickou osobu. Tato osoba je pak vybavena vlastní agendou a směrem, jenž představuje jakousi výslednici různě velkých motivačních vektorů jejích členů. V krajních případech je touto výslednicí dokonce ideologie či náboženství.
Dost už ale motivační geometrie -- proč jsou mi menší společenství sympatičtější než větší, jsem se pokusil naznačit už dříve. Dnes chci především zdůraznit toto:
Každá organizace se v určitém bodě růstu soustředí na obranu vlastních zájmů, které jdou přímo proti zájmům nemalého počtu jejích členů.
Říkejte si tomu třeba "demokratický deficit". Jeho projevy pozorujeme čím dál častěji a vše naznačuje, že konflikt bude dál narůstat. Je to ale v podstatě konflikt stejně starý jako lidstvo. V minulosti byla kontrola mocných nad ovládanými masami mnohem zjevnější než dnes, kdy jsou politickoekonomické nitky a nepřímé metody vlivu rafinovaně skryty. Ale nenechte se mýlit. To, že žijeme stále v poměrně svobodném světě, se může postupně stát pouze všeobecně sdílenou iluzí. Jak praví známý bonmot: Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.
I když se vše zatím odehrává hlavně ve Státech, Británii a Německu, jde i o nás a naše mocné.
Sebestřednost českého politickomediálního cirkusu je nejspíš hlavní příčinou toho, proč se tuzemští politici a veřejně viditelní potentáti ke kauze Snowden nevyjadřují. S výjimkou konzistentně konzervativního Romana Jocha, jenž Snowdena označil za zrádce, nevím o nikom z naší "oficiální sféry", kdo by se pokusil zaujmout nějaké stanovisko.
Což je ovšem jen jedno možné vysvětlení. Dalším může být, že naši politici prostě jen strkají hlavu do písku: Podpořit Snowdena by znamenalo rozhněvat si mocné spojence, postavit se proti němu pak ztrátu popularity u informovaných voličů.
Jinými slovy: Mají strach.
Že je léto? Nic se neděje? Ale houbeles, v těchto měsících nejde o nic menšího než o budoucnost Internetu. A pokud považujete Twitter nebo další sociální sítě za místo vhodné k provozování demokracie, tak jde i o svobodu slova.
Čtete-li tento text, nejspíš víte, o co se jedná v kauze Snowden. Možná jste se dozvěděli i o britské snaze zavést cenzuru Internetu, pamatujete si na humbuk kolem dohody ACTA a tušíte, že její hrozby sotvakdy budou zažehnány.
Nemusíte být příliš paranoidní, aby vás napadlo, že jde o jeden jediný problém s různými projevy. Jestliže jste momentálním vývojem znepokojeni, přečtěte si určitě Four Fears for authoritarians a vše vám začne dávat mnohem větší smysl.
Ano, jde tu o kontrolu. O strach ze ztráty moci. O drolící se status quo. Je dobré si uvědomit, jak velké síly jsou dnes v pohybu, takže si neodpustím určitou odbočku:
Člověk je sociálním zvířetem, funguje vždy jako součást nějakých komunit, organizací. Ať už jde o společenství malé (rodina, sousedstvo, malá firma) nebo velké (korporace, státní instituce, církve) vždy je nutné, aby se jedinec do jisté míry podřídil celku, jehož je součástí. Dokud jde o malou oběť ze strany jednotlivce, je vše v pořádku. Jedinec za to, že přistoupí na pravidla hry, získává od celku nějaké výhody.
Problém je ale ve společenské dynamice. Programátoři tuší: Neškáluje to dobře. Aby celek prosperoval, jeho jednotlivé součásti musí mezi sebou efektivně komunikovat. Množství interakcí roste s kvadrátem počtu komponent na určité úrovni, což se v praxi řeší nárůstem počtu úrovní. Neboli: Čím větší organizace, tím větší hierarchii (vyšší pyramidu lidí) je třeba navrstvit.
Malá společenství jsou akceschopnější než velká: Je snazší domluvit pravidla mezi sousedy než zákony ve sněmovně, korporace mění svou strategii pomaleji než malá firma, atd.
Setrvačnost ale není jediným prvkem odlišujícím velká společenství od malých. Další důležitou a netriviální vlastností je rozdíl zájmů jednotlivců a celku. Ten roste s velikostí organizace: Dáte-li dohromady víc lidí, je větší šance, že budou chtít každý něco jiného. Dokonce si můžeme představit organizaci jako samostatnou inteligentní entitu a označit ji třeba jako právnickou osobu. Tato osoba je pak vybavena vlastní agendou a směrem, jenž představuje jakousi výslednici různě velkých motivačních vektorů jejích členů. V krajních případech je touto výslednicí dokonce ideologie či náboženství.
Dost už ale motivační geometrie -- proč jsou mi menší společenství sympatičtější než větší, jsem se pokusil naznačit už dříve. Dnes chci především zdůraznit toto:
Každá organizace se v určitém bodě růstu soustředí na obranu vlastních zájmů, které jdou přímo proti zájmům nemalého počtu jejích členů.
Říkejte si tomu třeba "demokratický deficit". Jeho projevy pozorujeme čím dál častěji a vše naznačuje, že konflikt bude dál narůstat. Je to ale v podstatě konflikt stejně starý jako lidstvo. V minulosti byla kontrola mocných nad ovládanými masami mnohem zjevnější než dnes, kdy jsou politickoekonomické nitky a nepřímé metody vlivu rafinovaně skryty. Ale nenechte se mýlit. To, že žijeme stále v poměrně svobodném světě, se může postupně stát pouze všeobecně sdílenou iluzí. Jak praví známý bonmot: Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.
I když se vše zatím odehrává hlavně ve Státech, Británii a Německu, jde i o nás a naše mocné.
Sebestřednost českého politickomediálního cirkusu je nejspíš hlavní příčinou toho, proč se tuzemští politici a veřejně viditelní potentáti ke kauze Snowden nevyjadřují. S výjimkou konzistentně konzervativního Romana Jocha, jenž Snowdena označil za zrádce, nevím o nikom z naší "oficiální sféry", kdo by se pokusil zaujmout nějaké stanovisko.
Což je ovšem jen jedno možné vysvětlení. Dalším může být, že naši politici prostě jen strkají hlavu do písku: Podpořit Snowdena by znamenalo rozhněvat si mocné spojence, postavit se proti němu pak ztrátu popularity u informovaných voličů.
Jinými slovy: Mají strach.
15. června 2011
Levé a pravé, velké a malé
Island po ekonomickém kolapsu přepisuje ústavu pomocí sociální sítě, zatímco v Praze budou odborářští strejdové blokovat "za nás" MHD ve jménu boje proti kšeftování se zdravím, důchodové loupeži a likvidaci benefitů.
Tyto dvě politické aktivity spolu vzájemně nesouvisejí. Ovšem jen zdánlivě.
Politický kompas má dvě osy. Ta vodorovná je každému srozumitelná -- nadáváme si do levičáků a pravičáků, politické spektrum ve sněmovně a senátu bývá zvykem schematicky zobrazovat od rudé, přes oranžovou, zelenou a modrou až k ultrafialové, jako by šlo o vlnové délky našich ekonomických názorů.
Levičáci chtějí krotit "špinavý byznys" a regulovat "příliš bohaté" ve jménu sociální spravedlnosti, aniž by si uvědomovali, že tak dusí přirozenou lidskou podnikavost. Pravičáci by zase rádi zavedli "pořádek" a uzákonili "univerzálně platné hodnoty," přičemž často nerespektují individuální rozdíly mezi lidmi a hodnoty, s nimiž se neztotožňují.
Méně známá osa politického kompasu je ta svislá, společenská, s extrémem totalitním a a extrémem anarchistickým. O to je ale zajímavější: Vyjadřuje totiž míru svobody a zodpovědnosti na straně jedné oproti nesamostatnosti a bezpečí na straně druhé.
Libertariánská poloosa charakterizuje jednotlivce, menší spolky, zájmová sdružení, živnostníky a malé firmy, autoritativní poloosa pak velké organizace, nadnárodní korporace, banky a stát. Malé společenské systémy pružně reagují na změnu, ale jsou křehké a pomíjivé, velké systémy představují pevnou oporu, ale často se soustřeďují jen na setrvačnou obranu své existence.
Malému je vlastní dynamika, velkému dominuje průměr.
Odboráři útočí na vládní reformy a tváří se přitom, že zastupují nejen státní zaměstnance, ale i občany jako celek. Vládní koalice zatím deklaruje neústupnost, ale je vnitřními sváry oslabená, takže skutečně důsledného thatcherovského řešení se od ní nedočkáme.
Jde jen o spor autoritativního proti autoritativnímu - zástupců zaměstnanců státních firem proti zástupcům státu, přičemž občanů mimo státní sektor se dané spory nedotknou -- a pokud ano, jen negativně (například pádem vlády a následným marasmem).
Island svým důrazem na internetovou demokracii trochu připomíná "klikače" Věcí veřejných, ovšem jen při velmi povrchním pohledu. Vzhledem k počtu obyvatel je vzdálenost islandského voliče k islandskému politikovi malá, každý hlas je slyšet. Navíc má tamní demokracie vybudovanou tradici, což ukazuje i nedávná snaha o export svobody projevu -- s níž budou muset prudiči internetu dříve či později otevřeně bojovat.
Jde tu tedy o komunikaci svobodného a zodpovědného jedince se reprezentanty malého, svobodného a (snad i) zodpovědného celku.
Proč jsem libertariánem, proč podporuji decentralizaci moci, malé před velkým, neregulované před monopolním, aktivní a riskantní před pasivním a ochranářským?
To je snad jasné. Nechte si ty odborářské řeči a nechte mě spolutvořit ústavu.
Tyto dvě politické aktivity spolu vzájemně nesouvisejí. Ovšem jen zdánlivě.
Politický kompas má dvě osy. Ta vodorovná je každému srozumitelná -- nadáváme si do levičáků a pravičáků, politické spektrum ve sněmovně a senátu bývá zvykem schematicky zobrazovat od rudé, přes oranžovou, zelenou a modrou až k ultrafialové, jako by šlo o vlnové délky našich ekonomických názorů.
Levičáci chtějí krotit "špinavý byznys" a regulovat "příliš bohaté" ve jménu sociální spravedlnosti, aniž by si uvědomovali, že tak dusí přirozenou lidskou podnikavost. Pravičáci by zase rádi zavedli "pořádek" a uzákonili "univerzálně platné hodnoty," přičemž často nerespektují individuální rozdíly mezi lidmi a hodnoty, s nimiž se neztotožňují.
Méně známá osa politického kompasu je ta svislá, společenská, s extrémem totalitním a a extrémem anarchistickým. O to je ale zajímavější: Vyjadřuje totiž míru svobody a zodpovědnosti na straně jedné oproti nesamostatnosti a bezpečí na straně druhé.
Libertariánská poloosa charakterizuje jednotlivce, menší spolky, zájmová sdružení, živnostníky a malé firmy, autoritativní poloosa pak velké organizace, nadnárodní korporace, banky a stát. Malé společenské systémy pružně reagují na změnu, ale jsou křehké a pomíjivé, velké systémy představují pevnou oporu, ale často se soustřeďují jen na setrvačnou obranu své existence.
Malému je vlastní dynamika, velkému dominuje průměr.
Odboráři útočí na vládní reformy a tváří se přitom, že zastupují nejen státní zaměstnance, ale i občany jako celek. Vládní koalice zatím deklaruje neústupnost, ale je vnitřními sváry oslabená, takže skutečně důsledného thatcherovského řešení se od ní nedočkáme.
Jde jen o spor autoritativního proti autoritativnímu - zástupců zaměstnanců státních firem proti zástupcům státu, přičemž občanů mimo státní sektor se dané spory nedotknou -- a pokud ano, jen negativně (například pádem vlády a následným marasmem).
Island svým důrazem na internetovou demokracii trochu připomíná "klikače" Věcí veřejných, ovšem jen při velmi povrchním pohledu. Vzhledem k počtu obyvatel je vzdálenost islandského voliče k islandskému politikovi malá, každý hlas je slyšet. Navíc má tamní demokracie vybudovanou tradici, což ukazuje i nedávná snaha o export svobody projevu -- s níž budou muset prudiči internetu dříve či později otevřeně bojovat.
Jde tu tedy o komunikaci svobodného a zodpovědného jedince se reprezentanty malého, svobodného a (snad i) zodpovědného celku.
Proč jsem libertariánem, proč podporuji decentralizaci moci, malé před velkým, neregulované před monopolním, aktivní a riskantní před pasivním a ochranářským?
To je snad jasné. Nechte si ty odborářské řeči a nechte mě spolutvořit ústavu.
19. března 2011
Sonáta magnetické rezonance
"Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchu, jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité." -Steve Jobs
"Potřeba útěchy je samozřejmě skutečná, ale není v přesvědčení, že vesmír nám podle jakéhosi práva útěchu dluží, cosi dětinského?" -Richard Dawkins
"Začínejte s myšlenkou na konec." -Steven Covey
O škálovatelnosti starostí
Jedině vědomí vlastní smrti dodá myšlenkám správnou hloubku.
Své běžné starosti vidíte najednou jako drobné nepříjemnosti. Místo toho se začnete ptát, kolik času vám zbývá, co ještě stihnete zařídit a co už ne. Začnete se zajímat o to, jak budou žít vaši blízcí ve světě bez vás, a jak vaše nepřítomnost změní jejich životy.
Uvědomíte si, kolika lidem něco dlužíte - omluvu, vysvětlení, poděkování.
Začnete si vážit každé minuty. Uvědomíte si své minulé chyby a to, jak hloupé a zoufale neefektivní je ztrácet čas malichernými spory, nadáváním na okolnosti, sebelítostí... Soustředíte se na podstatné detaily, na správnou komunikaci s lidmi. Přestanete lhát sami sobě, odhodíte předsudky.
Na druhou stranu se ohlížíte za sebe a ptáte se, co po vás zbyde, a napadají vás úplně jiné věci než obvykle: Jedinečné, neopakovatelné, vyčnívající z šumu všednosti.
Je to mix dlouhodobého a krátkodobého, najednou máte čas jen na důležité věci. Najednou jste drsně produktivní, ale paradoxně se přitom vůbec nestresujete. Constraint Breeds Creativity.
Hudba sfér je v podstatě industriálek
Ležím už čtvrt hodiny bez pohybu, v úzkem tunelu technologické svatyně, má hlava se nachází uprostřed silného tančícího pole. I přes špunty v uších slyším silné rány a hukot vibrujících cívek, trápených mohutnými proudy. Skenovací frekvence dává zvukům zajímavý rytmus, různé rezonanční kmitočty pak melodii.
Vesmírná odysea, meditace vysoké intenzity.
Sofistikovaný stroj několikrát propátrává každý kubický milimetr mé hlavy a nakonec spočítá imaginární obrázek. Ačkoliv je to celé nesmírně složité, jde nakonec o jednobitovou odpověď na jedinou zásadní otázku:
Je to tam?
Ateistovi motlitba nepomůže
Myšlenky na smrt jsou doprovázeny myšlenkami na věčnost. V těžkých chvílích se věřící modlí, agnostik pochybuje, nevěřící medituje.
Ateista ve svém nitru nehledá dobro absolutní, nemůže se opřít o útěchu garantovanou shůry. Neupíná své morální zásady k nějakému abstraktnímu, těžko uchopitelnému řádu, jenž trvá věčně. Je si vědom pomíjivosti morálních konstrukcí, toho, že tyto zásady nejsou odvozeny od nezpochybnitelných pravd, ale jsou ukotveny v konkrétním čase a společnosti.
Víra v absolutní dobro je, z evolučního pohledu, možná jen vedlejším produktem silného lidského citu -- lásky. Biologické programování ateisty a věřícího je samozřejmě stejné, oba v hloubi srdce touží po dobru.
Nevěřící ale neplýtvá energií na hledání dobra zobecněného a absolutního, místo toho se může soustředit na relativní dobro, na dobro konkrétních lidí.
Ateistům je často vytýkáno právě zpochybňování a "relativizace hodnot.” Neprávem: Praktické a relativní dobro páchané v ateistově sféře vlivu dokáže víc než zázraky konané za hranicemi lidského chápání.
Mám pro vás dvě zprávy...
...říká doktor a zoomuje přitom obrázkem z magnetické rezonance.
"Dobrá zpráva je, že to není to, čeho jsme se báli. Ta špatná, že stále nevíme, co vám je."
Inu, to beru, pane doktore.
"Potřeba útěchy je samozřejmě skutečná, ale není v přesvědčení, že vesmír nám podle jakéhosi práva útěchu dluží, cosi dětinského?" -Richard Dawkins
"Začínejte s myšlenkou na konec." -Steven Covey
O škálovatelnosti starostí
Jedině vědomí vlastní smrti dodá myšlenkám správnou hloubku.
Své běžné starosti vidíte najednou jako drobné nepříjemnosti. Místo toho se začnete ptát, kolik času vám zbývá, co ještě stihnete zařídit a co už ne. Začnete se zajímat o to, jak budou žít vaši blízcí ve světě bez vás, a jak vaše nepřítomnost změní jejich životy.
Uvědomíte si, kolika lidem něco dlužíte - omluvu, vysvětlení, poděkování.
Začnete si vážit každé minuty. Uvědomíte si své minulé chyby a to, jak hloupé a zoufale neefektivní je ztrácet čas malichernými spory, nadáváním na okolnosti, sebelítostí... Soustředíte se na podstatné detaily, na správnou komunikaci s lidmi. Přestanete lhát sami sobě, odhodíte předsudky.
Na druhou stranu se ohlížíte za sebe a ptáte se, co po vás zbyde, a napadají vás úplně jiné věci než obvykle: Jedinečné, neopakovatelné, vyčnívající z šumu všednosti.
Je to mix dlouhodobého a krátkodobého, najednou máte čas jen na důležité věci. Najednou jste drsně produktivní, ale paradoxně se přitom vůbec nestresujete. Constraint Breeds Creativity.
Hudba sfér je v podstatě industriálek
Ležím už čtvrt hodiny bez pohybu, v úzkem tunelu technologické svatyně, má hlava se nachází uprostřed silného tančícího pole. I přes špunty v uších slyším silné rány a hukot vibrujících cívek, trápených mohutnými proudy. Skenovací frekvence dává zvukům zajímavý rytmus, různé rezonanční kmitočty pak melodii.
Vesmírná odysea, meditace vysoké intenzity.
Sofistikovaný stroj několikrát propátrává každý kubický milimetr mé hlavy a nakonec spočítá imaginární obrázek. Ačkoliv je to celé nesmírně složité, jde nakonec o jednobitovou odpověď na jedinou zásadní otázku:
Je to tam?
Ateistovi motlitba nepomůže
Myšlenky na smrt jsou doprovázeny myšlenkami na věčnost. V těžkých chvílích se věřící modlí, agnostik pochybuje, nevěřící medituje.
Ateista ve svém nitru nehledá dobro absolutní, nemůže se opřít o útěchu garantovanou shůry. Neupíná své morální zásady k nějakému abstraktnímu, těžko uchopitelnému řádu, jenž trvá věčně. Je si vědom pomíjivosti morálních konstrukcí, toho, že tyto zásady nejsou odvozeny od nezpochybnitelných pravd, ale jsou ukotveny v konkrétním čase a společnosti.
Víra v absolutní dobro je, z evolučního pohledu, možná jen vedlejším produktem silného lidského citu -- lásky. Biologické programování ateisty a věřícího je samozřejmě stejné, oba v hloubi srdce touží po dobru.
Nevěřící ale neplýtvá energií na hledání dobra zobecněného a absolutního, místo toho se může soustředit na relativní dobro, na dobro konkrétních lidí.
Ateistům je často vytýkáno právě zpochybňování a "relativizace hodnot.” Neprávem: Praktické a relativní dobro páchané v ateistově sféře vlivu dokáže víc než zázraky konané za hranicemi lidského chápání.
Mám pro vás dvě zprávy...
...říká doktor a zoomuje přitom obrázkem z magnetické rezonance.
"Dobrá zpráva je, že to není to, čeho jsme se báli. Ta špatná, že stále nevíme, co vám je."
Inu, to beru, pane doktore.
7. září 2010
OpenCard - Červená karta nebo rudý hadr?
Disclaimer: nejsem zastáncem OpenCard a nechci zde tento projekt hájit. Jen mne zajímá mechanismus neustálého přitápění pod mediálním kotlem tohoto provařeného politika.
O dnešní rozruch na českém twitteru se postaral článek v Respektu, poukazující na nepřehledné obchodní podmínky OpenCard. V nich se ukrývají "drobnosti" typu povinného pravidelného docházení na kontaktní místo (nebo povinnost sledovat změnu obchodních podmínek na webu), případně možnost, že magistrát uplatní své pohledávky z peněz uložených na OpenCard na jiné učely. Otázky vzbuzuje také blíže nevysvětlená "situace okamžité reakce."
Ano, obchodní podmínky jsou -- obecně, nejenom v případě OpenCard -- mrzká věc. Podepisovanou smlouvu většinou pozorně čteme, obchodní podmínky málokdy. Smlouva se téměř nikdy nemění, obchodní podmínky nebo ceník poměrně často. Smlouva je pevně ukotvena nějakou zákonnou normou a nemůže být v rozporu s ní, u jejích příloh už si zákonnou oporou tak jistí nejsme, podepisujeme přece ve smlouvě, že souhlasíme i s budoucími změnami obchodních podmínek a tak se vlastně odevzdáváme do rukou smluvní protistrany.
Obchodníci toto vědí a zneužívají toho. Je to částečně i jejich obrana před šíleným zákazníkem, takže v obchodních podmínkách nalezneme popsanou ledajakou špatnou zkušenost, kterou obchodník s nějakým zákazníkem dříve učinil. Zákazník zkrátka nemůže zažalovat výrobce mikrovlnné trouby za poškození zdraví kočky, jež se v troubě sušila, mám-li použít oblíbený městský mýtus. Potud je to v pořádku, problém nastává, jakmile jsou do obchodních podmínek vsunuty legální pastičky.
Jestli jde ze strany OpenCard o zlý umysl nebo spíš o nešikovné formulace, které by každý soud interpretoval v případném sporu ve prospěch uživatele karty, nedokážu posoudit, nejsem odborník. Ale jedno vím jistě: Podobné obchodní podmínky jsou nám předkládány každou chvíli a my je prostřednictvím smlouvy bez protestu podepisujeme. A je celkem jedno, zda jde o smlouvu s bankou, realitní kanceláří, operátorem, providerem, sociální sítí, energetickou společností, atd. atd. atd. Většinou se nad tím nikdo nepozastavuje, připadá nám uplně normální, že v asymetrickém obchodním vztahu zákazník-korporace dáváme korporaci do ruky bič, zrovna tak, jako nám připadá normální, že nás korporace tímto bičem nešlehne, pokud vše funguje, jak má.
Spíše než naříkat nad pachem z rozšťouraných obchodních podmínek je namístě ptát se, proč to zrovna v případě OpenCard tak vadí.
V původním článku na to poukazuje pouze samotný závěr:
"...že o [OpenCard] nestojíte? Pak už zbývá jen kupovat si běžné jízdenky. Cestování Prahou vás pak ale přijde na tisíce a ne na stokoruny měsíčně."
To je problém.
Měli bychom se ptát, proč se ovčané žijící na území Hlavního města Prahy stali ekonomickými vazaly OpenCard. Proč neexistuje finančně rovnocenná alternativa pro dlouhodobé jízdenky? Není to tím, že bylo nezajímavému projektu OpenCard dodatečně pomoženo vytvořením "přirozeného monopolu" na pražskou dopravu? Proč to vše stále trvá, přestože kvůli věcem typu OpenCard ztrácí ODS v Praze půdu pod nohama?
Napsáno o této kauze už toho bylo mnoho. Stačí trpělivě připomínat, že na mnoho otázek neznáme odpovědi, nemusíme pracně hledat otázky nové.
Dodatek: OpenCard opravdu není FaceBook, i když se toto srovnání nabízí. Zrušení účtu na FaceBooku mi přineslo klid a více času a nestálo mě to ani korunu, což se o případném zrušení OpenCard rozhodně tvrdit nedá.
O dnešní rozruch na českém twitteru se postaral článek v Respektu, poukazující na nepřehledné obchodní podmínky OpenCard. V nich se ukrývají "drobnosti" typu povinného pravidelného docházení na kontaktní místo (nebo povinnost sledovat změnu obchodních podmínek na webu), případně možnost, že magistrát uplatní své pohledávky z peněz uložených na OpenCard na jiné učely. Otázky vzbuzuje také blíže nevysvětlená "situace okamžité reakce."
Ano, obchodní podmínky jsou -- obecně, nejenom v případě OpenCard -- mrzká věc. Podepisovanou smlouvu většinou pozorně čteme, obchodní podmínky málokdy. Smlouva se téměř nikdy nemění, obchodní podmínky nebo ceník poměrně často. Smlouva je pevně ukotvena nějakou zákonnou normou a nemůže být v rozporu s ní, u jejích příloh už si zákonnou oporou tak jistí nejsme, podepisujeme přece ve smlouvě, že souhlasíme i s budoucími změnami obchodních podmínek a tak se vlastně odevzdáváme do rukou smluvní protistrany.
Obchodníci toto vědí a zneužívají toho. Je to částečně i jejich obrana před šíleným zákazníkem, takže v obchodních podmínkách nalezneme popsanou ledajakou špatnou zkušenost, kterou obchodník s nějakým zákazníkem dříve učinil. Zákazník zkrátka nemůže zažalovat výrobce mikrovlnné trouby za poškození zdraví kočky, jež se v troubě sušila, mám-li použít oblíbený městský mýtus. Potud je to v pořádku, problém nastává, jakmile jsou do obchodních podmínek vsunuty legální pastičky.
Jestli jde ze strany OpenCard o zlý umysl nebo spíš o nešikovné formulace, které by každý soud interpretoval v případném sporu ve prospěch uživatele karty, nedokážu posoudit, nejsem odborník. Ale jedno vím jistě: Podobné obchodní podmínky jsou nám předkládány každou chvíli a my je prostřednictvím smlouvy bez protestu podepisujeme. A je celkem jedno, zda jde o smlouvu s bankou, realitní kanceláří, operátorem, providerem, sociální sítí, energetickou společností, atd. atd. atd. Většinou se nad tím nikdo nepozastavuje, připadá nám uplně normální, že v asymetrickém obchodním vztahu zákazník-korporace dáváme korporaci do ruky bič, zrovna tak, jako nám připadá normální, že nás korporace tímto bičem nešlehne, pokud vše funguje, jak má.
Spíše než naříkat nad pachem z rozšťouraných obchodních podmínek je namístě ptát se, proč to zrovna v případě OpenCard tak vadí.
V původním článku na to poukazuje pouze samotný závěr:
"...že o [OpenCard] nestojíte? Pak už zbývá jen kupovat si běžné jízdenky. Cestování Prahou vás pak ale přijde na tisíce a ne na stokoruny měsíčně."
To je problém.
Měli bychom se ptát, proč se ovčané žijící na území Hlavního města Prahy stali ekonomickými vazaly OpenCard. Proč neexistuje finančně rovnocenná alternativa pro dlouhodobé jízdenky? Není to tím, že bylo nezajímavému projektu OpenCard dodatečně pomoženo vytvořením "přirozeného monopolu" na pražskou dopravu? Proč to vše stále trvá, přestože kvůli věcem typu OpenCard ztrácí ODS v Praze půdu pod nohama?
Napsáno o této kauze už toho bylo mnoho. Stačí trpělivě připomínat, že na mnoho otázek neznáme odpovědi, nemusíme pracně hledat otázky nové.
Dodatek: OpenCard opravdu není FaceBook, i když se toto srovnání nabízí. Zrušení účtu na FaceBooku mi přineslo klid a více času a nestálo mě to ani korunu, což se o případném zrušení OpenCard rozhodně tvrdit nedá.
3. listopadu 2009
Followeři sobě
Tak se mi včera podařilo stát se poslední kapkou v přetékajícím cizím poháru.
Znáte ten pocit -- utrousíte drobnou poznámku, bez zlého úmyslu. Poznámka vyvolá bouchnutí dveřmi, obočí kolemjdoucích jest pozdviženo v údivu, šepot i hlasité komentáře na tu i onu stranu... náhlé vzedmutí tsunami v rybníku na návsi.
Pak vlna slehne, dveře se opatrně otevřou a vy si uvědomíte, že spíše než o nějaké drama tu jde o bajku s ponaučením.
Můj uštěpačný tweet byl totiž pravděpodobně důvodem vzniku vyhlášky "Mým followerům".
Mým národům.
Mno. Adent žádá své publikum o přijetí jakéhosi kodexu, stručně jde o toto: Dávejte si pozor, v jakém kontextu používáte ve svých tweetech text "adent". Chtělo by se dodat: A retweetujte odkaz na tato pravidla i těm, kdo Adenta nesledují, protože když se tak nebudou chovat všichni, tak se Adent přes některý ze svých několika účtů dozví něco, co nechce vědět a co ho rozčiluje. :-)
Ale vážně, nechci tímto znovu zvedat vlny. Jen mi toto určování pravidel přijde docela smutné, zvlášť v kontrastu s Adentovou krásně liberální obhajobou twitteru:
...Hyde Park. Každý si může vzít bedýnku a říkat, co ho napadne. Někdo ho bude poslouchat - nebo nebude. On sám může poslouchat další, nebo nemusí...
Není to diskusní kroužek, není to uzavřené společenství a není to ani společenství monologistů. Je to proud řečí, které se potkávají, prolínají, zahušťují do dialogů, trialogů... A omezit něco takového na hlásnou troubu "co-právě-dělám" či na "marketingový promokanál" by byla obrovská škoda.
Mé poučení z bajky? Nejde mi o Adenta, svou popularitu si zaslouží a ta může být protivná. Jsem ale víc a víc přesvědčen o tom, že Twitter je, navzdory našim snahám o selekci "kvalitní timeline" a bez ohledu na použitého twitter-klienta, spíše symetrické médium. Ale není to přímo symetrie following/followers, je to složitější a ukrytý vztah (prosím o pozornost, následuje jádro sdělení):
Počet vašich "followers" je přímo úměrný frekvenci výskytu vašeho @jména v cizích tweetech, bez ohledu na to, kolik lidí sledujete. Počet "following" je pak jen ukazatelem toho, nakolik si tuto skutečnost připouštíte.
Je to tedy opravdu Hyde Park, ale na tu bedýnku už se postavil každý a pomlouvá vás, a tak je jen těžké se vyhýbat náhodným přeslechům. Nehledě na to, že ty přeslechy jsou často dost zajímavé a inspirující.
Asi nexistuje obecně přijímaný twitter kodex, jenž by doporučoval vhodnou (a etickou) follow-follow strategii, což okrajově ilustruje i jeden nedávný spor. Spíše jde vždy o intuici, individuální zkušenost a preference uživatele.
Kdysi dávno se nicméně na twitteru říkalo "oko za oko, follow za follow". Čehož začali hojně zneužívat spamboti, takže se to brzy říkat přestalo. A to je škoda.
Rozhodl jsem se tedy, že se za svůj včerejší mistweet potrestám. Půjdu do sebe a své současné sledovače také osleduji, aby mi nikdo z nich nemohl vyčítat výše uvedenou asymetrii. Nechci ale sledovat každého evidentního spammera a marketoida, proto uplatním jistý malinký Turing-like test. Tímto tedy vyhlašuji akci:
Národ sobě.
1. Pokud si myslíte, že vás mám sledovat a nesleduji, napiště nějaký tweet obsahující text @bver. Jestliže mne zároveň sledujete, máte velkou šanci, že vás začnu sledovat také. Jestliže nesledujete, alespoň na sebe pěkně upozorníte.
2. Jestliže vás prudím, dejte mi bez váhání unfollow, zasloužím si to. Buďte si jisti, že si toho všimnu a pravděpodobně přijde "oko za oko...".
3. Hlavně ale... prosím vás... z toho nedělejte vědu a tato pravidla tvůrčím způsobem porušujte!
Takto si spolu budeme hrát, dokud se naplno neprojeví vliv twitterlistů. Co se stane pak, je téma na samostatný text.
Teď snad jen tolik, že naše "pozornost na rozdávání" se stane omezeným zdrojem (maximálně 20 seznamů), což se promítne do fungování všech lokálních zlatých stránek a upozadí to i dnešní, poněkud inflační, měřítko zvané "followers".
Do té doby tu budeme surfovat na svých malých vlnách trapnosti.
Disclaimer: Nemám nic proti osobě Arthura Denta, toto je čistě polemika s jeho dekretem. Většiny Misantropových názorů si velice vážím, Zdroják považuji za to nejlepší, co u nás o webdesignu vychází -- a to i navzdory tomu, že mě Martin Malý nezná a je mu úplně fuk, že ho tu takto pomlouvám. A čestně slibuju, že už se s ním nebudu chtít nikdy kamarádit. :-)
Znáte ten pocit -- utrousíte drobnou poznámku, bez zlého úmyslu. Poznámka vyvolá bouchnutí dveřmi, obočí kolemjdoucích jest pozdviženo v údivu, šepot i hlasité komentáře na tu i onu stranu... náhlé vzedmutí tsunami v rybníku na návsi.
Pak vlna slehne, dveře se opatrně otevřou a vy si uvědomíte, že spíše než o nějaké drama tu jde o bajku s ponaučením.
Můj uštěpačný tweet byl totiž pravděpodobně důvodem vzniku vyhlášky "Mým followerům".
Mým národům.
Mno. Adent žádá své publikum o přijetí jakéhosi kodexu, stručně jde o toto: Dávejte si pozor, v jakém kontextu používáte ve svých tweetech text "adent". Chtělo by se dodat: A retweetujte odkaz na tato pravidla i těm, kdo Adenta nesledují, protože když se tak nebudou chovat všichni, tak se Adent přes některý ze svých několika účtů dozví něco, co nechce vědět a co ho rozčiluje. :-)
Ale vážně, nechci tímto znovu zvedat vlny. Jen mi toto určování pravidel přijde docela smutné, zvlášť v kontrastu s Adentovou krásně liberální obhajobou twitteru:
...Hyde Park. Každý si může vzít bedýnku a říkat, co ho napadne. Někdo ho bude poslouchat - nebo nebude. On sám může poslouchat další, nebo nemusí...
Není to diskusní kroužek, není to uzavřené společenství a není to ani společenství monologistů. Je to proud řečí, které se potkávají, prolínají, zahušťují do dialogů, trialogů... A omezit něco takového na hlásnou troubu "co-právě-dělám" či na "marketingový promokanál" by byla obrovská škoda.
Mé poučení z bajky? Nejde mi o Adenta, svou popularitu si zaslouží a ta může být protivná. Jsem ale víc a víc přesvědčen o tom, že Twitter je, navzdory našim snahám o selekci "kvalitní timeline" a bez ohledu na použitého twitter-klienta, spíše symetrické médium. Ale není to přímo symetrie following/followers, je to složitější a ukrytý vztah (prosím o pozornost, následuje jádro sdělení):
Počet vašich "followers" je přímo úměrný frekvenci výskytu vašeho @jména v cizích tweetech, bez ohledu na to, kolik lidí sledujete. Počet "following" je pak jen ukazatelem toho, nakolik si tuto skutečnost připouštíte.
Je to tedy opravdu Hyde Park, ale na tu bedýnku už se postavil každý a pomlouvá vás, a tak je jen těžké se vyhýbat náhodným přeslechům. Nehledě na to, že ty přeslechy jsou často dost zajímavé a inspirující.
Asi nexistuje obecně přijímaný twitter kodex, jenž by doporučoval vhodnou (a etickou) follow-follow strategii, což okrajově ilustruje i jeden nedávný spor. Spíše jde vždy o intuici, individuální zkušenost a preference uživatele.
Kdysi dávno se nicméně na twitteru říkalo "oko za oko, follow za follow". Čehož začali hojně zneužívat spamboti, takže se to brzy říkat přestalo. A to je škoda.
Rozhodl jsem se tedy, že se za svůj včerejší mistweet potrestám. Půjdu do sebe a své současné sledovače také osleduji, aby mi nikdo z nich nemohl vyčítat výše uvedenou asymetrii. Nechci ale sledovat každého evidentního spammera a marketoida, proto uplatním jistý malinký Turing-like test. Tímto tedy vyhlašuji akci:
Národ sobě.
1. Pokud si myslíte, že vás mám sledovat a nesleduji, napiště nějaký tweet obsahující text @bver. Jestliže mne zároveň sledujete, máte velkou šanci, že vás začnu sledovat také. Jestliže nesledujete, alespoň na sebe pěkně upozorníte.
2. Jestliže vás prudím, dejte mi bez váhání unfollow, zasloužím si to. Buďte si jisti, že si toho všimnu a pravděpodobně přijde "oko za oko...".
3. Hlavně ale... prosím vás... z toho nedělejte vědu a tato pravidla tvůrčím způsobem porušujte!
Takto si spolu budeme hrát, dokud se naplno neprojeví vliv twitterlistů. Co se stane pak, je téma na samostatný text.
Teď snad jen tolik, že naše "pozornost na rozdávání" se stane omezeným zdrojem (maximálně 20 seznamů), což se promítne do fungování všech lokálních zlatých stránek a upozadí to i dnešní, poněkud inflační, měřítko zvané "followers".
Do té doby tu budeme surfovat na svých malých vlnách trapnosti.
Disclaimer: Nemám nic proti osobě Arthura Denta, toto je čistě polemika s jeho dekretem. Většiny Misantropových názorů si velice vážím, Zdroják považuji za to nejlepší, co u nás o webdesignu vychází -- a to i navzdory tomu, že mě Martin Malý nezná a je mu úplně fuk, že ho tu takto pomlouvám. A čestně slibuju, že už se s ním nebudu chtít nikdy kamarádit. :-)
8. srpna 2009
Kterak David, král Internetu, přemohl vzpurné agnostiky
Část I - Vzestup pana Davida z Railsů
Bylo nebylo, v jedné malé IT firmě, přemýšlel jednoho dne programátor David H. nad svou prací. Měl toho hodně na todo listu a nešlo mu to příliš od ruky.
Jazyky, jimiž popisoval své webové dílo, byly příliš upovídané, neohrabané a navíc hustě nejednotné: Javascriptové motlitbičky, kratičké to prohlížečové otčenáše, se stále opakovaly a proplétaly v HTML křoví, databáze na druhém konci se nechala oslovovat pouze "YOUR HIGHNESS, PLEASE SELECT SOME DATA FROM YOUR TABLE TREASURE, ORDER IT AND SEND IT VERY QUICKLY BACK TO ME THROUGH MY TCPIP INTERFACE, NOW(), YES, FROM ALL AVAILABLE ENCODINGS USE THAT OF UNICODE, NO ANOTHER PROCESSING IS REQUIRED, THANK YOU VERY MUCH INDEED". S každým datovým typem byla spousta práce a nějaké knihovny nebo užitečné abstrakce -- pokud vůbec byly k mání -- byly příliš nepružné.
Takhle to nejde, řekl si David. Pořád se musím opakovat v tom, co chci napsat, a na to důležité, co odlišuje mou aplikaci od ostatních, se pak vůbec nesoustředím. Prohledávám mnoho různých referenčních manuálů od různých jazyků. Esence mého webu je příliš rozpuštěna v banalitách nižších úrovní kódu. Nešlo by to nějak stručněji? Abych stále nemusel vymýšlet ty samé identifikátory -- vždyť Customer je stále Customer a je to vlastně pořád jen řádek v tabulce customers. A má stále svůj jedinečný id, tak jako jakýkoliv jiný objekt webu. Vždyť stále konfiguruju databáze stejným způsobem, ať už píšu jakoukoliv aplikaci. Vždyť tu svoji Ajaxovou vychytávku kopíruju do všech stránek, ba co víc -- každou novou stánku mohu dokonce vytvořit automaticky skriptem -- tak jsou si podobné -- a pak ji teprve rozrůznit individuálním kódem.
Nepotřebuji stále činit ty samé volby, nemusím, když začínám psát aplikaci, dělat stále ta samá rozhodnutí, uvědomil si David. Chtělo by to to, co se opakuje, nějak jednoduše generovat. A chtělo by to celé slepit nějakým děsně pružným jazykem... Hm...
I vzal jazyk Ruby, do té doby nepříliš známou kuriózní japonskou napodobeninu Pythonu, a shledal jej krásným. "It is fun to code again!", zaradoval se. A ta skvělá komunita Ruby pohodářů!
Posílen na duchu, jal se David na serveru obalovat databázi abstrakcí, která každou relaci namapuje do Ruby objektu. Podobně obalil v prohlížeči javascriptovou knihovnu Prototype (dost dobrou pro každého), aby se nemusel trápit s Ajaxem. Aplikační logiku soustředil na jediné místo, do Řadiče, kde byla snadno pod Controllou, předvod URL adres do Řadičových metod pak svěřil univerzálnímu Výhybkáři. Na tvorbu nových HTML šablon zapojil mohutné Generátory a Lešenáře.
Po nějaké době radostného prgání vzhlédl David na své dílo. Je to jednotné, elegantní a vyjadřuje to můj názor na to, co je pro web dobré. Sviští to jak rychlík po kolejích. Název je dobrý, ještě logo by to chtělo. Do ERBu si dáme běloskvoucí kolej -- tak trochu připomínající šaškovskou čepici s rolničkami -- vetknutou do rubínového kamene.
Tak se zrodily Ruby on Rails.
A fungovalo to. David pak sekal rychle aplikaci jednu za druhou a vydělal spoustu peněz.
Ostatní weboví kodéři zpozorněli, nebylo možné dále přehlížet tolik (prý 37) Signálů. Jak to, že je ten David tak rychlý? Co on to používá za zázračný nástroj? Nechtěl by se o něj s námi podělit? Že Ruby? Nešlo by to celé rozjet jako open source? Prosíme... Když tak pěkně prosíme...
Weboví lidé dlouho Davida přesvědčovat nemuseli. Lichotilo mu, že se jeho tvrdohlavý ("opinionated") přístup k webovému frameworku podařil. Ano, co bylo dobré pro Davida, bylo určitě dobré pro ostatní kodéry. Rails stačilo vybalit z krabice, nahodit párkrát generátor a modelová železnice se rozjela ještě pod vánočním stromečkem. Nic nebylo třeba pracně spojovat, konfigurovat, atd. Kdysi suverénní databázový aristokrat byl uvržen do domácího vězení na hradě ActiveRecord. Dštil sice vzteky síru a chrlil lávu, nebylo mu to ale vůbec platné, jenom to trošku prosakovalo abstrakcí do hradních zdí, to ale nikomu nevadilo. A ten tajemný mág Ajax? Díky Davidovi jeho služeb teď mohl používat opravdu každý, nebylo nutné se učit nějaká kouzla.
A Davidova hvězda začala stoupat. Lidé po celém světě psali tutoriály, protože používat Rails bylo tak snadné, že napsat o tom, jak to udělat hello world, se vešlo do jednoho blogpostu. Začaly vycházet nejprve recenze, pak celé články v časopisech a nakonec knihy. Známý radar lorda Reillyho zaregistroval rychle letící objekt RoR a tak museli knihkupci ve svých obchodech brzy vyklidit novou poličku (tu mezi poličkami JavaScript a SQL), aby se tam knihy o Ruby a Rails vůbec vešly.
Rails vzkvétaly, k Davidovi přicházeli noví a noví kodéři a dobrovolníků, ochotných položit ruku k dílu, přibývalo. Zprvu tenké a pružné Rails se začaly plnit funkcionalitou a David, jenž v sobě rozpoznal náhle dar vůdce a génia, vyslyšel hlasu obchodníků a stal se králem.
Za pár let byly Rails Enterprise Ready a po drahém kameni Ruby najednou pošilhával skoro každý. A skoro každý líný hipík, jenž si na svém webu ještě donedávna vystačil jen s krabicí skriptózních Perel, chtěl najednou vyzkoušet Railsy.
Část II - Šlechta z Engine Yard
Zde bychom mohla naše pohádka končit, jenže... pak se to celé příšerně zamotalo.
Na Strojovém Dvoře se kníže Yehuda a hrabě Ezra bavili sestavováním a laděním virtuálních strojů. Byli to hračičkové, vše, co je zajímalo, byl tuning motoru v té nádherně lesklé, ale přecejen trošku pomalé káře jménem Ruby. Ladění výkonu je uživit nemohlo a tak si založili manufakturu na webové aplikace. Díky známému Davidově frameworku to šlo snadno a tak měli brzy dvůr plný urozených zákazníků.
Částečně kvůli své šťouravosti, částečně kvůli vrozenému citu pro rychlost, začali si Yehuda a Ezra brzy všímat určitých nedostatků Railsů. RoR byly, stručně řečeno, trochu pomalé a velké.
Ok, řekli si pánové, vyměníme pár součástek -- třeba objektově relační Mapovač by to chtělo nový, nebo... máme tu čím dál víc těhle RESTafariánů, co si stěžujou, že URL výhybka skřípe, co tak vyměnit ložiska? Aby nám to rychleji routovalo... Nebo tenhleten Prototype, neměli bychom to vyměnit za něco intuitivnějšího? A co když každému nevyhovuje šablonizér od ERBů? Co tak sjednocené rozhraní k různým webserverům?
A tak přátelé konstruktoři rozebrali Railsy na součástky a snažili se je poskládat jinak, lépěji. Jenže to do sebe nepasovalo, původní framework tvrdošíjně omítal nové díly tak, jako tělo nemocného odmítá transplantované orgány. Davidova Tvrdohlavá Konfigurace(TM) se vždy novému uspořádaní vzpírala. Ať už chtěli zamontovat do celku DataMapper, jQuery nebo Haml, původní staré díly byly natolik srostlé se zbytkem frameworku, že se nedaly jednoduše vyměnit.
Nu což, když to nejde zapojit do Rails, postavíme si framework nový, lepší. Bez tvrdohlavé konfigurace. Mít předvařené nastavení je fajn, každý začátečník jistě ocení, že všechno hned funguje. Co ale my, pokročilá tuningová aristokracie? Přece nechceme, aby nás David stále vodil za ruku. A co jiní šikovní web autoři na vyšší úrovni? Vždyť každému jen trochu schopnějšímu progišovi musí za chvíli lézt jediný správný Davidův názor na nervy.
Však jádro frameworku nemusí být napojeno na to ostatní. Nemusí nic dopředu vědět o relační abstrakci, o javascriptové knihovně, o technologii HTTP šablon. Náš framework může být takto krásně agnostický, co nepotřebujeme, to nepoužijeme.
No a samozřejmě, že je to pak celé jednodušší, čitelnější a rychlejší.
Naši konstruktoři si vzápětí uvědomili, v čem je podstata problému: Autoritativní přístup krále Davida je to, co pomohlo říši Railsů vybudovat a šířit její slávu, o tom žádná. Je to ale zároveň i nepřekonatelná filozoficko-teologická bariéra. Ten samý názor, co Railsy proslavil, teď brání jejich rozvoji. Co bylo dobré pro středověký venkov, není dobré pro nové renesanční město.
Chce to víc demokracie. Co takhle nabízet framework ve dvou krabicích? Jednu "opinionated", pro rychlý start, druhou pak jako stavebnici plnou dílů pro hraní. Ať si každý vybere, co mu vyhovuje.
Jak řekli, tak udělali a brzy se začalo o Merbu (tak svůj framework pojmenovali) mluvit mezi Railsovými odborníky. Uznalí kodéři oceňovali jeho rychlost, agnosticitu, čistý a elegantní návrh, jaký si může dovolit jen framework rostlý na zdravě zelené louce.
Jistě, Rails jsou náš bohatě vybavený a lety prověřený framework a Merbu bude dlouho trvat, než se stane "Enterprise Ready"... Ještě to ani není hotové a už je to tak dobré? No, počkáme na verzi 1 a zkusíme to místo Rails, honily se hlavou kacířské myšlenky nejednomu Davidově podanému.
Mem Merbu získal brzo své hlasatele a evangelizátory (zvláště pak slovutného pana Aimonettiho) a rychle se šířil všemi progišovsky zaměřenými sociálními sítěmi.
Část III - Zpětnovazební Signály
Na Davidově zámku zavládlo napětí a nervozita. Král byl poslední dobou stále zamračenější a zlostnější. "Co je to za pohůnky? Tak blbé jméno, jako je Merb, můžou vymyslet jen lidé s Java minulostí!", klel David, kudy chodil, a začal opět vysílat Signály kolem sebe: "Vám se to líbí?", ptal se svých rádců. "No jo, ta myšlenka je... přinejmenším použitelná, Vaše výsosti.", navrhovali rádci opatrně.
Dobrá, řekl po dlouhém uvažování David. Chci to taky. Chci agnosticitu, veřejná rozhraní garantovaná, tak, aby se jednotlivé části Rails do sebe daly zapojovat bez ohledu na verze. Chci rychlejší výhybky.... Nechci ale měnit svou jasnozřivou konfiguraci, která je dobrá pro mě i pro ostatní. A navěky bude.
"Vaše eminence.... ehm.... to není snadné", namítali rádci. "Do Railsů se nám nalepilo spoustu nového kódu, všechno se vším souvisí, těch vrstev, pořád chodí někdo s něčím novým, původní Vaše jasná myšlenka a geniální stavba se nám začíná pomalu hroutit pod tíhou všech těch přístavbiček a ozdůbiček na různých místech. Nepřítel má výhodnější pozici štíhlého lehkooděnce, jenž se ještě nedopustil vážnější chyby, lépe manévruje, je to miláček blogosféry. Merb má méně kódu, proto ho může pružně přizpůsobovat potřebám uživatele a nemusí stále dávat pozor na to, aby zůstával Enterprise Ready jako my."
To je pravda, musel David připustit. Léta strávená nad narůstající kódovou bází Railsů se začínala projevovat, prgání v Ruby už dávno nebylo tolik funny, dokumentace k frameworku začínala pomalu ale jistě připomínat onu nesourodou knihovnu referencí, babylon webových jazyků. To, co tak kdysi nenáviděl.
Co když... co když Merb ve své popularitě Railsy brzo úplně zastíní? Co když se má říše rozpadne a mí věrní odejdou k Merbu? Co když byznys přestane přijímat naše Signály a pokladna postupně vyschne? Co když nebudu slavný?
Ne, na zoufalství mám dosud čas. Poličku Merb vedle své poličky v knihkupectví prostě nesnesu, musím rychle zakročit, rozhodl se David.
Toho bohdá nebude, abych musel měnit Názor.
Část IV - Together we stand
I pozval David v předvečer velkého koncília celou družinu ze Strojového Dvora, jakože na pokec. Že by je jako seznámil se svým nápadem. Že respektuje všechna odlišná stanoviska. ("Pojďme nechat stranou -- jen pro teď samozřejmě -- naše rozdílné Názory a pojďme se bavit řečí, která je nám společná, tedy jazykem Ruby. Však jsme, chlapi, všichni kodeři, ne?").
A tehdy udělal Yehuda a jeho blízcí svou první -- bohužel však zásadní -- chybu: Davidovo pozvání přijal.
"Hele kluci, jste vážně dobrý speed démoni. Takhle vybudovat framework od základu není sranda, vím, o čem mluvím", začal nadšeně David. " Ta vaše agnosticita, to je vážně bomba. Vyměňovat knihovny podle libosti, o tom jsem snil dávno, to už jsem pro Railsy dávno plánoval. Jenže ty moje vladařský povinnosti. Na prgání už nemám vůbec čas, pořád nějaký interview, pořád samý konference. Ruby fun? No more. Heleďte, co byste tomu řekli, kdybychom se usmířili a kdybychom... tak nějak... ehm... spojili síly? Potřebuju šikovného ředitele vývoje, obratného ministra propagandy, pár schopných refaktorizátorů a evangelizátorů... všem bych se bohatě odměnil."
Yehudovi poklesly čelisti: "Vaše výsost promine, ale to nejde. Ceníme si vaší nabídky, ale máme své záměry spojeny s budoucností Merbu a na víc už nám příliš času nezbývá..."
"Samozřejmě víme, jak na tom jsme", náhle zvážněla králova tvář. "Signálům se celkem daří, zatímco váš Dvůr musel nedávno propouštět.... Víte, doslechlo se mi, že se objevily nějaké pochybnosti ohledně originality vašeho kódu. Já bych nechtěl -- na to si vás opravdu vážím -- abyste někde u soudu museli vysvětlovat, co to vlastně znamená, že Merb jsou vlastně Railsy udělané pořádně, jak vy s oblibou říkáte. Proč je tam tolik společných prvků, stejných názvů. Já tohle opravdu nepotřebuju, tenhle negativní marketing, myslím, že všechny zlý jazyky můžu ještě a včas snadno umlčet, pokud budete... totiž budeme spolu spolupracovat."
"Ale, to přece nejde..." hledal Yehuda jen obtížně slova. "Nemůžeme mít vedle sebe dva frameworky. A tvářit se, že spolupracujeme."
"No, já myslím, že si ještě úplně nerozumíme", pousmál se král David. "Ať jsem se se to snažil promýšlet z různých konců, pořád mi vychází, že není pod sluncem místo pro dva dobré webové frameworky psané v jednom jazyce."
Ticho bylo dlouhé a absolutní, přerušil ho až cvrkot startujícího slideshow na královském noteboku.
"Představuju si to nějak takhle: Vyhlásíme sloučení obou frameworků. To nejlepší z frameworku Merb... tedy, říkejme mu nyní pracovně Větev Merb, bude sloučeno do hlavní vývojové větve Railsů. Rails3 rovná se Rails2 plus Merb1", nastínil David vskutku jednoduchou rovnici na prvním slajdu. "Co je dobré pro Rails, je dobré pro všechny Rubyisty, a to jak pro věrné, tak i pro ty, co náhodou sešli na hříšnou stezku, svedeni vábením lákavého agnosticismu. Na konferenci budete tvrdit, že jste vlastně psali Merb s úmyslem poukázat na chyby v Railsech a já se vší pompou vyhlásím, že je mi ctí uvítat v týmu skvělé odborníky, jakými jste vy. Budete Těmi, kdo zbavili Rails hnoje. Kredit zajištěn. Nakonec je to jasný win-win pro vás i pro mě, ne?".
"No... a co komunita?" vzmohl se schlíplý Aimonetti na jakýsi odpor. "Nemůžeme přeci tvrdit , že Raisy jsou super, když ještě včera jsme říkali, že nejsou. Lidi budou naštvaný a přestanou nám věřit."
"Podívej, kámo... můžu ti říkat šéfevangelizátor?", zeptal se král, aniž by očekával nějakou odpověď. "Lidi budou brblat a nakonec si stáhnou nový Railsy, znám je. Vždycky to tak bylo, nakonec si stáhli poslední verzi, přestali žvanit a zvykli si.... A co se týče nějaké změny názorů... jsem připraven dokonce připustit, že jsem se -- jen v něčem, samozřejmě -- mýlil. No představte si to, takovou oběť z mý strany... Tím vytvoříme prostor pro Amonioniho, zdatného to nového ministra propagandy, jenž připraví názorovou platformu pro nastávající velký Merge. Nikdo z nás nemusí ztratit svou čest... a když, tak jen kapku. V budoucnosti plné zářivě lesklých Railsů si na to stejně nikdo nevzpomene."
Yehuda vydechl: "Rozmyslíme si to, králi, musíme se teď poradit."
Králův rubínový mobil se náhle rozezněl. "Eh, tyhlety právníci, to jsem mu říkal, ať teď nevolá", umlčel David telefon. "Dobrá, kluci, já myslím, že se rozhodnete správně... jak říkám, ten váš agnosticismus, to bylo fakt dobrý... Jo, ještě jsem se chtěl zeptat, kdo z vás napíše naše společné komuniké?"
Část V - Ve starých dobrých Kolejích
Měsíce již uplynuly od chvíle, kdy David zachránil svoji říši.
Geniální galejník Yehuda už plně fixuje bugy v přechodové verzi Rails2 a když si potřebuje trochu odpočinout, refaktorizuje Rails2 do podoby Rails3.
Schopný politruk Aimonetti evangelizuje, až se mu z blogu práší, a připomíná nám, co všichni dobře víme: cílem není glorifikovat své jméno, ale vyvinout nejlepší řešení. A pokud zánik Merbu pomůže, aby se Railsy staly opravdu nejlepším frameworkem pod sluncem, je to win-win pro všechny.
Slíbený Merb 1.1 (jakési spasení pro hrstku poražených agnostiků pomocí cesty k Rails3) je v nedohlednu, připravované knihy o Merbu mění názvy. A Merb komunita? Ona tu nějaká byla?
Král David, mistrný státník s pevnou rukou, měl tedy nakonec pravdu. Ještě trochu brbláme, ale už se všichni těšíme, až zase budeme "Enterprise Ready".
Bylo nebylo, v jedné malé IT firmě, přemýšlel jednoho dne programátor David H. nad svou prací. Měl toho hodně na todo listu a nešlo mu to příliš od ruky.
Jazyky, jimiž popisoval své webové dílo, byly příliš upovídané, neohrabané a navíc hustě nejednotné: Javascriptové motlitbičky, kratičké to prohlížečové otčenáše, se stále opakovaly a proplétaly v HTML křoví, databáze na druhém konci se nechala oslovovat pouze "YOUR HIGHNESS, PLEASE SELECT SOME DATA FROM YOUR TABLE TREASURE, ORDER IT AND SEND IT VERY QUICKLY BACK TO ME THROUGH MY TCPIP INTERFACE, NOW(), YES, FROM ALL AVAILABLE ENCODINGS USE THAT OF UNICODE, NO ANOTHER PROCESSING IS REQUIRED, THANK YOU VERY MUCH INDEED". S každým datovým typem byla spousta práce a nějaké knihovny nebo užitečné abstrakce -- pokud vůbec byly k mání -- byly příliš nepružné.
Takhle to nejde, řekl si David. Pořád se musím opakovat v tom, co chci napsat, a na to důležité, co odlišuje mou aplikaci od ostatních, se pak vůbec nesoustředím. Prohledávám mnoho různých referenčních manuálů od různých jazyků. Esence mého webu je příliš rozpuštěna v banalitách nižších úrovní kódu. Nešlo by to nějak stručněji? Abych stále nemusel vymýšlet ty samé identifikátory -- vždyť Customer je stále Customer a je to vlastně pořád jen řádek v tabulce customers. A má stále svůj jedinečný id, tak jako jakýkoliv jiný objekt webu. Vždyť stále konfiguruju databáze stejným způsobem, ať už píšu jakoukoliv aplikaci. Vždyť tu svoji Ajaxovou vychytávku kopíruju do všech stránek, ba co víc -- každou novou stánku mohu dokonce vytvořit automaticky skriptem -- tak jsou si podobné -- a pak ji teprve rozrůznit individuálním kódem.
Nepotřebuji stále činit ty samé volby, nemusím, když začínám psát aplikaci, dělat stále ta samá rozhodnutí, uvědomil si David. Chtělo by to to, co se opakuje, nějak jednoduše generovat. A chtělo by to celé slepit nějakým děsně pružným jazykem... Hm...
I vzal jazyk Ruby, do té doby nepříliš známou kuriózní japonskou napodobeninu Pythonu, a shledal jej krásným. "It is fun to code again!", zaradoval se. A ta skvělá komunita Ruby pohodářů!
Posílen na duchu, jal se David na serveru obalovat databázi abstrakcí, která každou relaci namapuje do Ruby objektu. Podobně obalil v prohlížeči javascriptovou knihovnu Prototype (dost dobrou pro každého), aby se nemusel trápit s Ajaxem. Aplikační logiku soustředil na jediné místo, do Řadiče, kde byla snadno pod Controllou, předvod URL adres do Řadičových metod pak svěřil univerzálnímu Výhybkáři. Na tvorbu nových HTML šablon zapojil mohutné Generátory a Lešenáře.
Po nějaké době radostného prgání vzhlédl David na své dílo. Je to jednotné, elegantní a vyjadřuje to můj názor na to, co je pro web dobré. Sviští to jak rychlík po kolejích. Název je dobrý, ještě logo by to chtělo. Do ERBu si dáme běloskvoucí kolej -- tak trochu připomínající šaškovskou čepici s rolničkami -- vetknutou do rubínového kamene.
Tak se zrodily Ruby on Rails.
A fungovalo to. David pak sekal rychle aplikaci jednu za druhou a vydělal spoustu peněz.
Ostatní weboví kodéři zpozorněli, nebylo možné dále přehlížet tolik (prý 37) Signálů. Jak to, že je ten David tak rychlý? Co on to používá za zázračný nástroj? Nechtěl by se o něj s námi podělit? Že Ruby? Nešlo by to celé rozjet jako open source? Prosíme... Když tak pěkně prosíme...
Weboví lidé dlouho Davida přesvědčovat nemuseli. Lichotilo mu, že se jeho tvrdohlavý ("opinionated") přístup k webovému frameworku podařil. Ano, co bylo dobré pro Davida, bylo určitě dobré pro ostatní kodéry. Rails stačilo vybalit z krabice, nahodit párkrát generátor a modelová železnice se rozjela ještě pod vánočním stromečkem. Nic nebylo třeba pracně spojovat, konfigurovat, atd. Kdysi suverénní databázový aristokrat byl uvržen do domácího vězení na hradě ActiveRecord. Dštil sice vzteky síru a chrlil lávu, nebylo mu to ale vůbec platné, jenom to trošku prosakovalo abstrakcí do hradních zdí, to ale nikomu nevadilo. A ten tajemný mág Ajax? Díky Davidovi jeho služeb teď mohl používat opravdu každý, nebylo nutné se učit nějaká kouzla.
A Davidova hvězda začala stoupat. Lidé po celém světě psali tutoriály, protože používat Rails bylo tak snadné, že napsat o tom, jak to udělat hello world, se vešlo do jednoho blogpostu. Začaly vycházet nejprve recenze, pak celé články v časopisech a nakonec knihy. Známý radar lorda Reillyho zaregistroval rychle letící objekt RoR a tak museli knihkupci ve svých obchodech brzy vyklidit novou poličku (tu mezi poličkami JavaScript a SQL), aby se tam knihy o Ruby a Rails vůbec vešly.
Rails vzkvétaly, k Davidovi přicházeli noví a noví kodéři a dobrovolníků, ochotných položit ruku k dílu, přibývalo. Zprvu tenké a pružné Rails se začaly plnit funkcionalitou a David, jenž v sobě rozpoznal náhle dar vůdce a génia, vyslyšel hlasu obchodníků a stal se králem.
Za pár let byly Rails Enterprise Ready a po drahém kameni Ruby najednou pošilhával skoro každý. A skoro každý líný hipík, jenž si na svém webu ještě donedávna vystačil jen s krabicí skriptózních Perel, chtěl najednou vyzkoušet Railsy.
Část II - Šlechta z Engine Yard
Zde bychom mohla naše pohádka končit, jenže... pak se to celé příšerně zamotalo.
Na Strojovém Dvoře se kníže Yehuda a hrabě Ezra bavili sestavováním a laděním virtuálních strojů. Byli to hračičkové, vše, co je zajímalo, byl tuning motoru v té nádherně lesklé, ale přecejen trošku pomalé káře jménem Ruby. Ladění výkonu je uživit nemohlo a tak si založili manufakturu na webové aplikace. Díky známému Davidově frameworku to šlo snadno a tak měli brzy dvůr plný urozených zákazníků.
Částečně kvůli své šťouravosti, částečně kvůli vrozenému citu pro rychlost, začali si Yehuda a Ezra brzy všímat určitých nedostatků Railsů. RoR byly, stručně řečeno, trochu pomalé a velké.
Ok, řekli si pánové, vyměníme pár součástek -- třeba objektově relační Mapovač by to chtělo nový, nebo... máme tu čím dál víc těhle RESTafariánů, co si stěžujou, že URL výhybka skřípe, co tak vyměnit ložiska? Aby nám to rychleji routovalo... Nebo tenhleten Prototype, neměli bychom to vyměnit za něco intuitivnějšího? A co když každému nevyhovuje šablonizér od ERBů? Co tak sjednocené rozhraní k různým webserverům?
A tak přátelé konstruktoři rozebrali Railsy na součástky a snažili se je poskládat jinak, lépěji. Jenže to do sebe nepasovalo, původní framework tvrdošíjně omítal nové díly tak, jako tělo nemocného odmítá transplantované orgány. Davidova Tvrdohlavá Konfigurace(TM) se vždy novému uspořádaní vzpírala. Ať už chtěli zamontovat do celku DataMapper, jQuery nebo Haml, původní staré díly byly natolik srostlé se zbytkem frameworku, že se nedaly jednoduše vyměnit.
Nu což, když to nejde zapojit do Rails, postavíme si framework nový, lepší. Bez tvrdohlavé konfigurace. Mít předvařené nastavení je fajn, každý začátečník jistě ocení, že všechno hned funguje. Co ale my, pokročilá tuningová aristokracie? Přece nechceme, aby nás David stále vodil za ruku. A co jiní šikovní web autoři na vyšší úrovni? Vždyť každému jen trochu schopnějšímu progišovi musí za chvíli lézt jediný správný Davidův názor na nervy.
Však jádro frameworku nemusí být napojeno na to ostatní. Nemusí nic dopředu vědět o relační abstrakci, o javascriptové knihovně, o technologii HTTP šablon. Náš framework může být takto krásně agnostický, co nepotřebujeme, to nepoužijeme.
No a samozřejmě, že je to pak celé jednodušší, čitelnější a rychlejší.
Naši konstruktoři si vzápětí uvědomili, v čem je podstata problému: Autoritativní přístup krále Davida je to, co pomohlo říši Railsů vybudovat a šířit její slávu, o tom žádná. Je to ale zároveň i nepřekonatelná filozoficko-teologická bariéra. Ten samý názor, co Railsy proslavil, teď brání jejich rozvoji. Co bylo dobré pro středověký venkov, není dobré pro nové renesanční město.
Chce to víc demokracie. Co takhle nabízet framework ve dvou krabicích? Jednu "opinionated", pro rychlý start, druhou pak jako stavebnici plnou dílů pro hraní. Ať si každý vybere, co mu vyhovuje.
Jak řekli, tak udělali a brzy se začalo o Merbu (tak svůj framework pojmenovali) mluvit mezi Railsovými odborníky. Uznalí kodéři oceňovali jeho rychlost, agnosticitu, čistý a elegantní návrh, jaký si může dovolit jen framework rostlý na zdravě zelené louce.
Jistě, Rails jsou náš bohatě vybavený a lety prověřený framework a Merbu bude dlouho trvat, než se stane "Enterprise Ready"... Ještě to ani není hotové a už je to tak dobré? No, počkáme na verzi 1 a zkusíme to místo Rails, honily se hlavou kacířské myšlenky nejednomu Davidově podanému.
Mem Merbu získal brzo své hlasatele a evangelizátory (zvláště pak slovutného pana Aimonettiho) a rychle se šířil všemi progišovsky zaměřenými sociálními sítěmi.
Část III - Zpětnovazební Signály
Na Davidově zámku zavládlo napětí a nervozita. Král byl poslední dobou stále zamračenější a zlostnější. "Co je to za pohůnky? Tak blbé jméno, jako je Merb, můžou vymyslet jen lidé s Java minulostí!", klel David, kudy chodil, a začal opět vysílat Signály kolem sebe: "Vám se to líbí?", ptal se svých rádců. "No jo, ta myšlenka je... přinejmenším použitelná, Vaše výsosti.", navrhovali rádci opatrně.
Dobrá, řekl po dlouhém uvažování David. Chci to taky. Chci agnosticitu, veřejná rozhraní garantovaná, tak, aby se jednotlivé části Rails do sebe daly zapojovat bez ohledu na verze. Chci rychlejší výhybky.... Nechci ale měnit svou jasnozřivou konfiguraci, která je dobrá pro mě i pro ostatní. A navěky bude.
"Vaše eminence.... ehm.... to není snadné", namítali rádci. "Do Railsů se nám nalepilo spoustu nového kódu, všechno se vším souvisí, těch vrstev, pořád chodí někdo s něčím novým, původní Vaše jasná myšlenka a geniální stavba se nám začíná pomalu hroutit pod tíhou všech těch přístavbiček a ozdůbiček na různých místech. Nepřítel má výhodnější pozici štíhlého lehkooděnce, jenž se ještě nedopustil vážnější chyby, lépe manévruje, je to miláček blogosféry. Merb má méně kódu, proto ho může pružně přizpůsobovat potřebám uživatele a nemusí stále dávat pozor na to, aby zůstával Enterprise Ready jako my."
To je pravda, musel David připustit. Léta strávená nad narůstající kódovou bází Railsů se začínala projevovat, prgání v Ruby už dávno nebylo tolik funny, dokumentace k frameworku začínala pomalu ale jistě připomínat onu nesourodou knihovnu referencí, babylon webových jazyků. To, co tak kdysi nenáviděl.
Co když... co když Merb ve své popularitě Railsy brzo úplně zastíní? Co když se má říše rozpadne a mí věrní odejdou k Merbu? Co když byznys přestane přijímat naše Signály a pokladna postupně vyschne? Co když nebudu slavný?
Ne, na zoufalství mám dosud čas. Poličku Merb vedle své poličky v knihkupectví prostě nesnesu, musím rychle zakročit, rozhodl se David.
Toho bohdá nebude, abych musel měnit Názor.
Část IV - Together we stand
I pozval David v předvečer velkého koncília celou družinu ze Strojového Dvora, jakože na pokec. Že by je jako seznámil se svým nápadem. Že respektuje všechna odlišná stanoviska. ("Pojďme nechat stranou -- jen pro teď samozřejmě -- naše rozdílné Názory a pojďme se bavit řečí, která je nám společná, tedy jazykem Ruby. Však jsme, chlapi, všichni kodeři, ne?").
A tehdy udělal Yehuda a jeho blízcí svou první -- bohužel však zásadní -- chybu: Davidovo pozvání přijal.
"Hele kluci, jste vážně dobrý speed démoni. Takhle vybudovat framework od základu není sranda, vím, o čem mluvím", začal nadšeně David. " Ta vaše agnosticita, to je vážně bomba. Vyměňovat knihovny podle libosti, o tom jsem snil dávno, to už jsem pro Railsy dávno plánoval. Jenže ty moje vladařský povinnosti. Na prgání už nemám vůbec čas, pořád nějaký interview, pořád samý konference. Ruby fun? No more. Heleďte, co byste tomu řekli, kdybychom se usmířili a kdybychom... tak nějak... ehm... spojili síly? Potřebuju šikovného ředitele vývoje, obratného ministra propagandy, pár schopných refaktorizátorů a evangelizátorů... všem bych se bohatě odměnil."
Yehudovi poklesly čelisti: "Vaše výsost promine, ale to nejde. Ceníme si vaší nabídky, ale máme své záměry spojeny s budoucností Merbu a na víc už nám příliš času nezbývá..."
"Samozřejmě víme, jak na tom jsme", náhle zvážněla králova tvář. "Signálům se celkem daří, zatímco váš Dvůr musel nedávno propouštět.... Víte, doslechlo se mi, že se objevily nějaké pochybnosti ohledně originality vašeho kódu. Já bych nechtěl -- na to si vás opravdu vážím -- abyste někde u soudu museli vysvětlovat, co to vlastně znamená, že Merb jsou vlastně Railsy udělané pořádně, jak vy s oblibou říkáte. Proč je tam tolik společných prvků, stejných názvů. Já tohle opravdu nepotřebuju, tenhle negativní marketing, myslím, že všechny zlý jazyky můžu ještě a včas snadno umlčet, pokud budete... totiž budeme spolu spolupracovat."
"Ale, to přece nejde..." hledal Yehuda jen obtížně slova. "Nemůžeme mít vedle sebe dva frameworky. A tvářit se, že spolupracujeme."
"No, já myslím, že si ještě úplně nerozumíme", pousmál se král David. "Ať jsem se se to snažil promýšlet z různých konců, pořád mi vychází, že není pod sluncem místo pro dva dobré webové frameworky psané v jednom jazyce."
Ticho bylo dlouhé a absolutní, přerušil ho až cvrkot startujícího slideshow na královském noteboku.
"Představuju si to nějak takhle: Vyhlásíme sloučení obou frameworků. To nejlepší z frameworku Merb... tedy, říkejme mu nyní pracovně Větev Merb, bude sloučeno do hlavní vývojové větve Railsů. Rails3 rovná se Rails2 plus Merb1", nastínil David vskutku jednoduchou rovnici na prvním slajdu. "Co je dobré pro Rails, je dobré pro všechny Rubyisty, a to jak pro věrné, tak i pro ty, co náhodou sešli na hříšnou stezku, svedeni vábením lákavého agnosticismu. Na konferenci budete tvrdit, že jste vlastně psali Merb s úmyslem poukázat na chyby v Railsech a já se vší pompou vyhlásím, že je mi ctí uvítat v týmu skvělé odborníky, jakými jste vy. Budete Těmi, kdo zbavili Rails hnoje. Kredit zajištěn. Nakonec je to jasný win-win pro vás i pro mě, ne?".
"No... a co komunita?" vzmohl se schlíplý Aimonetti na jakýsi odpor. "Nemůžeme přeci tvrdit , že Raisy jsou super, když ještě včera jsme říkali, že nejsou. Lidi budou naštvaný a přestanou nám věřit."
"Podívej, kámo... můžu ti říkat šéfevangelizátor?", zeptal se král, aniž by očekával nějakou odpověď. "Lidi budou brblat a nakonec si stáhnou nový Railsy, znám je. Vždycky to tak bylo, nakonec si stáhli poslední verzi, přestali žvanit a zvykli si.... A co se týče nějaké změny názorů... jsem připraven dokonce připustit, že jsem se -- jen v něčem, samozřejmě -- mýlil. No představte si to, takovou oběť z mý strany... Tím vytvoříme prostor pro Amonioniho, zdatného to nového ministra propagandy, jenž připraví názorovou platformu pro nastávající velký Merge. Nikdo z nás nemusí ztratit svou čest... a když, tak jen kapku. V budoucnosti plné zářivě lesklých Railsů si na to stejně nikdo nevzpomene."
Yehuda vydechl: "Rozmyslíme si to, králi, musíme se teď poradit."
Králův rubínový mobil se náhle rozezněl. "Eh, tyhlety právníci, to jsem mu říkal, ať teď nevolá", umlčel David telefon. "Dobrá, kluci, já myslím, že se rozhodnete správně... jak říkám, ten váš agnosticismus, to bylo fakt dobrý... Jo, ještě jsem se chtěl zeptat, kdo z vás napíše naše společné komuniké?"
Část V - Ve starých dobrých Kolejích
Měsíce již uplynuly od chvíle, kdy David zachránil svoji říši.
Geniální galejník Yehuda už plně fixuje bugy v přechodové verzi Rails2 a když si potřebuje trochu odpočinout, refaktorizuje Rails2 do podoby Rails3.
Schopný politruk Aimonetti evangelizuje, až se mu z blogu práší, a připomíná nám, co všichni dobře víme: cílem není glorifikovat své jméno, ale vyvinout nejlepší řešení. A pokud zánik Merbu pomůže, aby se Railsy staly opravdu nejlepším frameworkem pod sluncem, je to win-win pro všechny.
Slíbený Merb 1.1 (jakési spasení pro hrstku poražených agnostiků pomocí cesty k Rails3) je v nedohlednu, připravované knihy o Merbu mění názvy. A Merb komunita? Ona tu nějaká byla?
Král David, mistrný státník s pevnou rukou, měl tedy nakonec pravdu. Ještě trochu brbláme, ale už se všichni těšíme, až zase budeme "Enterprise Ready".
30. září 2008
Prokletí sémantického webu
Kdykoliv se utká dobro se zlem, dochází ke zrychlení pokroku. Střetávají-li se good guys a bad guys, zbrojí se nutně na obou stranách a vedlejším produktem tohoto úsilí ("arms races") jsou dokonalejší zbraně, čili technologie. To platí ve světě IT dvakrát -- kdybychom neměli autory virů, neprosperoval by trh s antivirovými programy, například.
Jedním z buzzwordů poslední doby je tzv. Sémantický web, neboli Web 3.0. Jde o... hnutí... (znáte snad výstižnější slovo?) hodných hochů s chvályhodnou motivací -- zlepšit užitnou hodnotu webu. Stručně řečeno: Vytvořit sémantické standardy a technologie umožňující vznik nových aplikací, které by chápaly význam skutečností na webových stránkách uváděných a dovolily tak nám, lidem, pracovat nejen s texty a obrázky, ale i s informacemi na webu.
Sémantický přístup slibuje i nové formy útoku na zatím neotřesitelnou vyhledávací pozici, kótu č. 1, na níž je v současnosti Google dobře opevněn. Pokud příslušníci sémantického hejna uspějí, zvedne se laťka doposud spíše statisticky zpracovávaného webového obsahu o trochu výš. Prakticky to bude znamenat alespoň to, že chovatelé koček a unixoví administrátoři nebudou dostávat na dotaz "cat" stejné výsledky.
Chvályhodnou snahu sémantiků zatím maří pár maličkostí:
1/ předpokládá se spolupráce autorů webového obsahu a webových aplikací. Ti jsou zatím zaneprázdněni spíše sledováním nových prohlížečů a obcházením jejich nekompatibilit, než aby doplňovali své stránky o nějaké RDFa a mikroformáty a tak nemají čas sledovat...
2/ ...poněkud chaotický vývoj v oblasti.
Protože má sémantický web -- ve fázi zrodu -- problémy sám se sebou, nepřekvapí, že se do něj oškliví hoši ještě ani pořádně neobuli. Ti se samozřejmě chopí svých příležitostí v okamžiku, kdy začne být zřejmé, že se z rance nápadů a standardizačních draftů začíná klubat něco úspěšného (čti: začnou z toho koukat prachy).
Co se stane pak?
Předně si řekněmě, kdo jsou ti zlí. Bystří už tuší, že zlí jsou: spammeři, skriptéři splogů, SEO černokněžníci, doménoví spekulanti, zkrátka všichni weboví příživníci, kteří automaticky generují obsah a zvyšují šum, aniž by přidávali hodnotu. (Aby bylo jasno, existuje jemný, ale podstatný rozdíl mezi obsahem generovaným a obsahem agregovaným.) Tito chlapci se s podrobnostmi sémantického webu doposud neseznámili, ale učiní tak v okamžiku, kdy Joe The Internet User začne místo google.com do adresní řádky prohlížeče psát hakia.com, powerset.com nebo třeba trueknowledge.com.
K čemu tedy dojde, až se objeví opravdu smysluplné sémantické technologie? K ničemu jinému než k pozvolné devalvaci smyslu, k inflaci významu, ke ztrátě sémantiky: Je třeba zařídit, aby se produkt mého klienta dobře rankoval ve výsledcích? Ale prosím, upravíme... jak se to sakra... ontologii, napíšeme plugin do prohlížeče, doplníme standard, rozšíříme vliv, ovládneme trh... však to znáte.
Po jisté době, kdy se věci zdánlivě začnou vyvíjet k lepšímu, dojde -- jakmile se spammeři naučí generovat nebo kupovat význam -- ke kolapsu zbytků použitelného webu. Finito.
A možná také ne.
Možná se zlí chlapci, aniž by o to stáli, dopustí vedlejšího efektu, který by nikdo nečekal. Začnou nevědomky, mimoděk... přidávat hodnotu (no fuj). V honbě za věrnějším a významuplnějším, avšak falešným, obsahem, jenž by úspěšněji mátl budoucí sémantické vyhledávače, dopustí se nechtěně jeho postmoderní tvorby. Na základě existujících textů začnou vystřihováním a opětovným lepením automaticky vytvářet informace, které nám -- světe, div se -- budou k užitku. Nejprve ve stylu tohoto fousatého vtipu, později lépe a stále dokonaleji. Zlé se sémanticky zlepší, zlí si sémanticky polepší.
K setření hranic mezi ošklivými a hodnými hochy dojde pozvolna. Možná už k němu dochází nyní, v intencích Webu 2.0 s jeho sociálně statistickými kritérii "užitečnosti".
Uvědomil jsem si to naplno dnes, kdy mi, poštou ranní, dorazil jeden nečekaný Google Alert. Pokud to ještě neznáte: to je takové diferenční automatické hledání -- zadáte hledanou frázi a ono vám to pak nepravidelně zasílá svodku s novinkami. Kdo to zná, ví, že jde o neocenitelnou službu, jež efektivně zvyšuje počet mailů, který ten den nestihnete vyřídit. A kdo Google Alert nejenom zná, ale i aktivně používá, jistě si všiml, že v alertech za poslední asi půl rok rapidně vzrostl počet splogů, na něž svodky odkazují. Spammeři zkrátka zacílili i na zcela minoritní cílovou skupinu, kterou představují nejrůznější odborníci nebo lidé jako já, tedy podivíni, co si nechávají posílat výsledky hledání nepraktických kombinací klíčových slov, jako např. "multi-objective optimization" nebo "evolutionary strategies".
Zkrátka -- při pohledu na tento spammerský blog se u mne dostavil onen slovutný AHA moment, celé to probíhalo zhruba takto: JE to nade vší pochybnost jen nosič reklamy a ne zápisník nějakého vědce hodný mé pozornosti, takže zavíráme tab... POČKAT... hmm... opravdu? Vždyť ten spammer mi může, při splnění určitých dalších předpokladů, být užitečný -- pokud ovšem bude konzistentně kopírovat seznam literatury ze sborníků, které bych si možná někdy rád prolistoval, pokud je trochu lépe zorganizuje, atd... takže... zlý nebo hodný? Zlý, jasně, že zlý, pokud hodnotíme jeho prvotní motiv. Ale pochybnost dále vzrůstá -- co když jednou bude -- samotnou honbou za významem, jedinečností, atd. svého splogu -- donucen mi opravdu přinést nějakou zajímavou informaci, kterou bych jinak nenašel?
Co když i emailový spam ruku v ruce s mailovými filtry dosáhne onoho kýženého stavu, kdy skrze obrannou bariéru do inboxu proniknou jen opravdu zajímavé, a přesto nevyžádané maily? Co když jednou úmyslně nastavím svůj sémantický spamfiltr tak, že připustím... určité, konkrétně cílené... reklamě... aby mne oslovila? (Ó, jaká ostuda se k těmto myšlenkám, mezi námi intelektuály, vůbec přiznat: no považte, on se nevyhýbá reklamě).
Co když se... tak nějak samo od sebe... vyřeší naše současné dilema, které se projevuje tím, že nestíháme sledovat a vyhledávat všechny významné novinky, zatímco jsme zahlceni naprosto nepodstatnými věcmi, jež se na nás valí ze všech stran?
Co když... Možná. A možná vůbec ne.
Ale pokud ano, kdy se tak stane? Zcela jistě až v době, kdy většinu článků z webu pro nás a za nás bude vyhledávat a předčítat autonomní softwarový agent -- robotická sekretářka -- a my zatím budeme zalezlí, někde v klidu, dokonale soustředeni na vymýšlení Webu 4.0.
---
Pozn.: rozdělení na hodné a zlé chlapce zrcadlí čistě mé osobní preference. Pokud v tomto textu zaměníte dobro za zlo, nedojde ke ztrátě jeho informační hodnoty.
Jedním z buzzwordů poslední doby je tzv. Sémantický web, neboli Web 3.0. Jde o... hnutí... (znáte snad výstižnější slovo?) hodných hochů s chvályhodnou motivací -- zlepšit užitnou hodnotu webu. Stručně řečeno: Vytvořit sémantické standardy a technologie umožňující vznik nových aplikací, které by chápaly význam skutečností na webových stránkách uváděných a dovolily tak nám, lidem, pracovat nejen s texty a obrázky, ale i s informacemi na webu.
Sémantický přístup slibuje i nové formy útoku na zatím neotřesitelnou vyhledávací pozici, kótu č. 1, na níž je v současnosti Google dobře opevněn. Pokud příslušníci sémantického hejna uspějí, zvedne se laťka doposud spíše statisticky zpracovávaného webového obsahu o trochu výš. Prakticky to bude znamenat alespoň to, že chovatelé koček a unixoví administrátoři nebudou dostávat na dotaz "cat" stejné výsledky.
Chvályhodnou snahu sémantiků zatím maří pár maličkostí:
1/ předpokládá se spolupráce autorů webového obsahu a webových aplikací. Ti jsou zatím zaneprázdněni spíše sledováním nových prohlížečů a obcházením jejich nekompatibilit, než aby doplňovali své stránky o nějaké RDFa a mikroformáty a tak nemají čas sledovat...
2/ ...poněkud chaotický vývoj v oblasti.
Protože má sémantický web -- ve fázi zrodu -- problémy sám se sebou, nepřekvapí, že se do něj oškliví hoši ještě ani pořádně neobuli. Ti se samozřejmě chopí svých příležitostí v okamžiku, kdy začne být zřejmé, že se z rance nápadů a standardizačních draftů začíná klubat něco úspěšného (čti: začnou z toho koukat prachy).
Co se stane pak?
Předně si řekněmě, kdo jsou ti zlí. Bystří už tuší, že zlí jsou: spammeři, skriptéři splogů, SEO černokněžníci, doménoví spekulanti, zkrátka všichni weboví příživníci, kteří automaticky generují obsah a zvyšují šum, aniž by přidávali hodnotu. (Aby bylo jasno, existuje jemný, ale podstatný rozdíl mezi obsahem generovaným a obsahem agregovaným.) Tito chlapci se s podrobnostmi sémantického webu doposud neseznámili, ale učiní tak v okamžiku, kdy Joe The Internet User začne místo google.com do adresní řádky prohlížeče psát hakia.com, powerset.com nebo třeba trueknowledge.com.
K čemu tedy dojde, až se objeví opravdu smysluplné sémantické technologie? K ničemu jinému než k pozvolné devalvaci smyslu, k inflaci významu, ke ztrátě sémantiky: Je třeba zařídit, aby se produkt mého klienta dobře rankoval ve výsledcích? Ale prosím, upravíme... jak se to sakra... ontologii, napíšeme plugin do prohlížeče, doplníme standard, rozšíříme vliv, ovládneme trh... však to znáte.
Po jisté době, kdy se věci zdánlivě začnou vyvíjet k lepšímu, dojde -- jakmile se spammeři naučí generovat nebo kupovat význam -- ke kolapsu zbytků použitelného webu. Finito.
A možná také ne.
Možná se zlí chlapci, aniž by o to stáli, dopustí vedlejšího efektu, který by nikdo nečekal. Začnou nevědomky, mimoděk... přidávat hodnotu (no fuj). V honbě za věrnějším a významuplnějším, avšak falešným, obsahem, jenž by úspěšněji mátl budoucí sémantické vyhledávače, dopustí se nechtěně jeho postmoderní tvorby. Na základě existujících textů začnou vystřihováním a opětovným lepením automaticky vytvářet informace, které nám -- světe, div se -- budou k užitku. Nejprve ve stylu tohoto fousatého vtipu, později lépe a stále dokonaleji. Zlé se sémanticky zlepší, zlí si sémanticky polepší.
K setření hranic mezi ošklivými a hodnými hochy dojde pozvolna. Možná už k němu dochází nyní, v intencích Webu 2.0 s jeho sociálně statistickými kritérii "užitečnosti".
Uvědomil jsem si to naplno dnes, kdy mi, poštou ranní, dorazil jeden nečekaný Google Alert. Pokud to ještě neznáte: to je takové diferenční automatické hledání -- zadáte hledanou frázi a ono vám to pak nepravidelně zasílá svodku s novinkami. Kdo to zná, ví, že jde o neocenitelnou službu, jež efektivně zvyšuje počet mailů, který ten den nestihnete vyřídit. A kdo Google Alert nejenom zná, ale i aktivně používá, jistě si všiml, že v alertech za poslední asi půl rok rapidně vzrostl počet splogů, na něž svodky odkazují. Spammeři zkrátka zacílili i na zcela minoritní cílovou skupinu, kterou představují nejrůznější odborníci nebo lidé jako já, tedy podivíni, co si nechávají posílat výsledky hledání nepraktických kombinací klíčových slov, jako např. "multi-objective optimization" nebo "evolutionary strategies".
Zkrátka -- při pohledu na tento spammerský blog se u mne dostavil onen slovutný AHA moment, celé to probíhalo zhruba takto: JE to nade vší pochybnost jen nosič reklamy a ne zápisník nějakého vědce hodný mé pozornosti, takže zavíráme tab... POČKAT... hmm... opravdu? Vždyť ten spammer mi může, při splnění určitých dalších předpokladů, být užitečný -- pokud ovšem bude konzistentně kopírovat seznam literatury ze sborníků, které bych si možná někdy rád prolistoval, pokud je trochu lépe zorganizuje, atd... takže... zlý nebo hodný? Zlý, jasně, že zlý, pokud hodnotíme jeho prvotní motiv. Ale pochybnost dále vzrůstá -- co když jednou bude -- samotnou honbou za významem, jedinečností, atd. svého splogu -- donucen mi opravdu přinést nějakou zajímavou informaci, kterou bych jinak nenašel?
Co když i emailový spam ruku v ruce s mailovými filtry dosáhne onoho kýženého stavu, kdy skrze obrannou bariéru do inboxu proniknou jen opravdu zajímavé, a přesto nevyžádané maily? Co když jednou úmyslně nastavím svůj sémantický spamfiltr tak, že připustím... určité, konkrétně cílené... reklamě... aby mne oslovila? (Ó, jaká ostuda se k těmto myšlenkám, mezi námi intelektuály, vůbec přiznat: no považte, on se nevyhýbá reklamě).
Co když se... tak nějak samo od sebe... vyřeší naše současné dilema, které se projevuje tím, že nestíháme sledovat a vyhledávat všechny významné novinky, zatímco jsme zahlceni naprosto nepodstatnými věcmi, jež se na nás valí ze všech stran?
Co když... Možná. A možná vůbec ne.
Ale pokud ano, kdy se tak stane? Zcela jistě až v době, kdy většinu článků z webu pro nás a za nás bude vyhledávat a předčítat autonomní softwarový agent -- robotická sekretářka -- a my zatím budeme zalezlí, někde v klidu, dokonale soustředeni na vymýšlení Webu 4.0.
---
Pozn.: rozdělení na hodné a zlé chlapce zrcadlí čistě mé osobní preference. Pokud v tomto textu zaměníte dobro za zlo, nedojde ke ztrátě jeho informační hodnoty.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)