Tak se mi včera podařilo stát se poslední kapkou v přetékajícím cizím poháru.
Znáte ten pocit -- utrousíte drobnou poznámku, bez zlého úmyslu. Poznámka vyvolá bouchnutí dveřmi, obočí kolemjdoucích jest pozdviženo v údivu, šepot i hlasité komentáře na tu i onu stranu... náhlé vzedmutí tsunami v rybníku na návsi.
Pak vlna slehne, dveře se opatrně otevřou a vy si uvědomíte, že spíše než o nějaké drama tu jde o bajku s ponaučením.
Můj uštěpačný tweet byl totiž pravděpodobně důvodem vzniku vyhlášky "Mým followerům".
Mým národům.
Mno. Adent žádá své publikum o přijetí jakéhosi kodexu, stručně jde o toto: Dávejte si pozor, v jakém kontextu používáte ve svých tweetech text "adent". Chtělo by se dodat: A retweetujte odkaz na tato pravidla i těm, kdo Adenta nesledují, protože když se tak nebudou chovat všichni, tak se Adent přes některý ze svých několika účtů dozví něco, co nechce vědět a co ho rozčiluje. :-)
Ale vážně, nechci tímto znovu zvedat vlny. Jen mi toto určování pravidel přijde docela smutné, zvlášť v kontrastu s Adentovou krásně liberální obhajobou twitteru:
...Hyde Park. Každý si může vzít bedýnku a říkat, co ho napadne. Někdo ho bude poslouchat - nebo nebude. On sám může poslouchat další, nebo nemusí...
Není to diskusní kroužek, není to uzavřené společenství a není to ani společenství monologistů. Je to proud řečí, které se potkávají, prolínají, zahušťují do dialogů, trialogů... A omezit něco takového na hlásnou troubu "co-právě-dělám" či na "marketingový promokanál" by byla obrovská škoda.
Mé poučení z bajky? Nejde mi o Adenta, svou popularitu si zaslouží a ta může být protivná. Jsem ale víc a víc přesvědčen o tom, že Twitter je, navzdory našim snahám o selekci "kvalitní timeline" a bez ohledu na použitého twitter-klienta, spíše symetrické médium. Ale není to přímo symetrie following/followers, je to složitější a ukrytý vztah (prosím o pozornost, následuje jádro sdělení):
Počet vašich "followers" je přímo úměrný frekvenci výskytu vašeho @jména v cizích tweetech, bez ohledu na to, kolik lidí sledujete. Počet "following" je pak jen ukazatelem toho, nakolik si tuto skutečnost připouštíte.
Je to tedy opravdu Hyde Park, ale na tu bedýnku už se postavil každý a pomlouvá vás, a tak je jen těžké se vyhýbat náhodným přeslechům. Nehledě na to, že ty přeslechy jsou často dost zajímavé a inspirující.
Asi nexistuje obecně přijímaný twitter kodex, jenž by doporučoval vhodnou (a etickou) follow-follow strategii, což okrajově ilustruje i jeden nedávný spor. Spíše jde vždy o intuici, individuální zkušenost a preference uživatele.
Kdysi dávno se nicméně na twitteru říkalo "oko za oko, follow za follow". Čehož začali hojně zneužívat spamboti, takže se to brzy říkat přestalo. A to je škoda.
Rozhodl jsem se tedy, že se za svůj včerejší mistweet potrestám. Půjdu do sebe a své současné sledovače také osleduji, aby mi nikdo z nich nemohl vyčítat výše uvedenou asymetrii. Nechci ale sledovat každého evidentního spammera a marketoida, proto uplatním jistý malinký Turing-like test. Tímto tedy vyhlašuji akci:
Národ sobě.
1. Pokud si myslíte, že vás mám sledovat a nesleduji, napiště nějaký tweet obsahující text @bver. Jestliže mne zároveň sledujete, máte velkou šanci, že vás začnu sledovat také. Jestliže nesledujete, alespoň na sebe pěkně upozorníte.
2. Jestliže vás prudím, dejte mi bez váhání unfollow, zasloužím si to. Buďte si jisti, že si toho všimnu a pravděpodobně přijde "oko za oko...".
3. Hlavně ale... prosím vás... z toho nedělejte vědu a tato pravidla tvůrčím způsobem porušujte!
Takto si spolu budeme hrát, dokud se naplno neprojeví vliv twitterlistů. Co se stane pak, je téma na samostatný text.
Teď snad jen tolik, že naše "pozornost na rozdávání" se stane omezeným zdrojem (maximálně 20 seznamů), což se promítne do fungování všech lokálních zlatých stránek a upozadí to i dnešní, poněkud inflační, měřítko zvané "followers".
Do té doby tu budeme surfovat na svých malých vlnách trapnosti.
Disclaimer: Nemám nic proti osobě Arthura Denta, toto je čistě polemika s jeho dekretem. Většiny Misantropových názorů si velice vážím, Zdroják považuji za to nejlepší, co u nás o webdesignu vychází -- a to i navzdory tomu, že mě Martin Malý nezná a je mu úplně fuk, že ho tu takto pomlouvám. A čestně slibuju, že už se s ním nebudu chtít nikdy kamarádit. :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
4 komentáře:
Eh, sledovat (nebo i jen skenovat) je všechny, to stojí spoustu času.
A můj čas je mi příliš cenný na to, abych jím plýtval na více než nějakých 5-10 "following".
V tomto má Dent pravdu.
Nicméně trochu legrační je, když někdo tvrdí, že ho řeči těch kolem nezajímají, a pak poslouchá za dveřmi, kde se o něm co šustne, a hned píše jak ho někdo nechápe, nebo si dělá o něm nesprávné závěry a tak dále a tak podobně.
ad jIRI: Ale houby poslouchá za dveřmi. Od včerejška si tu programuju takovou aplikaci, co sleduje v reálném čase výskyty určitých slov na Twitteru a zobrazuje je. A mám tam jako slovo strčené "adent" - co taky jiného, že? A tak mi tyhle zmínky choděj. Ale máte recht, změním to na "Klaus" :)
BVER: Jojo, "kreativní využití a porušení pravidel..." Kéž by! Třeba takové prosté pravidlo "Když se neznáme a nečtu vás, tak se rozmyslete, než se mnou začnete polemizovat a dáte tam @adent" si někteří lidé vyloží tak, že "@adent" NESMÍ použít, a píší pak @\adent a podobně, místo toho, aby kreativně zapojili hlavu a řekli si: "Je to stejná situace jako oslovit někoho známého na večírku, když mě on nezná..." ;)
Zkušenost je taková, že to vždycky na sebe vztáhnou ti, kterých se to netýká, v druhé vlně se ozve několik čtenářů, že "mi už dlouho chtěli říct, že to jde se mnou z kopce a neboudou mě číst", no a pak to ještě někdo retweetne. Ale hlavu, která je potřeba ke kreativnímu porušení pravidel, použije málokdo. Čest výjimkám! Takže: Neblbněte, člověče, a nehroťte ty tweety! :)
Bez těch dodatečných vysvětlení, co že znamená věta "Klidně to napište, ale vynechte ten zavináč v „@adent“, ať to nemusím číst!", by to prostě nebylo ono...
Tomu celému hlavně chyběl nějaký malý čtenář, co vytáhne z omáčky maso, otře ho, nabodne na vidličku a řekne: "Vida, vida, krmí nás suchým masem!"
Jsem rád, že vás mám, Jene Vaňku Juniore, bez vás a vašich názorů na moje počínání by byl můj život mnohem plošší. Díky vám mohu být sám se sebou konečně plně spokojený.
Okomentovat