Stará hra s novými pravidly

Strach ze ztráty cesta k temné straně je. - Mistr Yoda

Že je léto? Nic se neděje? Ale houbeles, v těchto měsících nejde o nic menšího než o budoucnost Internetu. A pokud považujete Twitter nebo další sociální sítě za místo vhodné k provozování demokracie, tak jde i o svobodu slova.

Čtete-li tento text, nejspíš víte, o co se jedná v kauze Snowden. Možná jste se dozvěděli i o britské snaze zavést cenzuru Internetu, pamatujete si na humbuk kolem dohody ACTA a tušíte, že její hrozby sotvakdy budou zažehnány. 
Nemusíte být příliš paranoidní, aby vás napadlo, že jde o jeden jediný problém s různými projevy. Jestliže jste momentálním vývojem znepokojeni, přečtěte si určitě Four Fears for authoritarians a vše vám začne dávat mnohem větší smysl.

Ano, jde tu o kontrolu. O strach ze ztráty moci. O drolící se status quo. Je dobré si uvědomit, jak velké síly jsou dnes v pohybu, takže si neodpustím určitou odbočku:

Člověk je sociálním zvířetem, funguje vždy jako součást nějakých komunit, organizací. Ať už jde o společenství malé (rodina, sousedstvo, malá firma) nebo velké (korporace, státní instituce, církve) vždy je nutné, aby se jedinec do jisté míry podřídil celku, jehož je součástí. Dokud jde o malou oběť ze strany jednotlivce, je vše v pořádku. Jedinec za to, že přistoupí na pravidla hry, získává od celku nějaké výhody.
Problém je ale ve společenské dynamice. Programátoři tuší: Neškáluje to dobře. Aby celek prosperoval, jeho jednotlivé součásti musí mezi sebou efektivně komunikovat. Množství interakcí roste s kvadrátem počtu komponent na určité úrovni, což se v praxi řeší nárůstem počtu úrovní. Neboli: Čím větší organizace, tím větší hierarchii (vyšší pyramidu lidí) je třeba navrstvit.

Malá společenství jsou akceschopnější než velká: Je snazší domluvit pravidla mezi sousedy než zákony ve sněmovně, korporace mění svou strategii pomaleji než malá firma, atd.
Setrvačnost ale není jediným prvkem odlišujícím velká společenství od malých. Další důležitou a netriviální vlastností je rozdíl zájmů jednotlivců a celku. Ten roste s velikostí organizace: Dáte-li dohromady víc lidí, je větší šance, že budou chtít každý něco jiného. Dokonce si můžeme představit organizaci jako samostatnou inteligentní entitu a označit ji třeba jako právnickou osobu. Tato osoba je pak vybavena vlastní agendou a směrem, jenž představuje jakousi výslednici různě velkých motivačních vektorů jejích členů. V krajních případech je touto výslednicí dokonce ideologie či náboženství.

Dost už ale motivační geometrie -- proč jsou mi menší společenství sympatičtější než větší, jsem se pokusil naznačit už dříve. Dnes chci především zdůraznit toto:  

Každá organizace se v určitém bodě růstu soustředí na obranu vlastních zájmů, které jdou přímo proti zájmům nemalého počtu jejích členů. 

Říkejte si tomu třeba "demokratický deficit". Jeho projevy pozorujeme čím dál častěji a vše naznačuje, že konflikt bude dál narůstat. Je to ale v podstatě konflikt stejně starý jako lidstvo. V minulosti byla kontrola mocných nad ovládanými masami mnohem zjevnější než dnes, kdy jsou politickoekonomické nitky a nepřímé metody vlivu rafinovaně skryty. Ale nenechte se mýlit. To, že žijeme stále v poměrně svobodném světě, se může postupně stát pouze všeobecně sdílenou iluzí. Jak praví známý bonmot: Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.

I když se vše zatím odehrává hlavně ve Státech, Británii a Německu, jde i o nás a naše mocné.
Sebestřednost českého politickomediálního cirkusu je nejspíš hlavní příčinou toho, proč se tuzemští politici a veřejně viditelní potentáti ke kauze Snowden nevyjadřují. S výjimkou konzistentně konzervativního Romana Jocha, jenž Snowdena označil za zrádce, nevím o nikom z naší "oficiální sféry", kdo by se pokusil zaujmout nějaké stanovisko.

Což je ovšem jen jedno možné vysvětlení. Dalším může být, že naši politici prostě jen strkají hlavu do písku: Podpořit Snowdena by znamenalo rozhněvat si mocné spojence, postavit se proti němu pak ztrátu popularity u informovaných voličů. 
Jinými slovy: Mají strach.