21. listopadu 2010

Vzlet intelektuálního Saturnu 5 z Vršovic

Chcete-li se dostat na Měsíc, potřebujete především silnou, vícestupňovou raketu naplněnou velkým množstvím vysoce hořlavého paliva. Je to dlouhá cesta, takže k dosažení měsíčího orbitu v únosné době s živými kosmonauty v přistávacím modulu je nutno vyvinout obrovskou rychlost.
Chcete-li odpoutat svou mysl, získat nadhled, vymanit se z gravitace každodenních problémů a dosáhnout kreativního orbitu během jediného dne s mozkem stále ještě schopným činnosti, potřebujete TED.

Proč TED? Není totiž konference jako konference, od různých jiných akcí se TED liší "použitou technogií."
Specialitou formátu TEDx je především rychlé střídání řečníků z nejrůznějších oborů v tematicky oddělených blocích, což je přesně to, co dokáže vašemu uvažování dodat potřebné zrychlení. Projekce prezentací z jiných TEDů prokládá živé přednášky a nastavuje laťku kvality. Hudební a umělecká vystoupení podněcují neverbální mozková centra posluchačů.
Jednotlivé motory tematických bloků se zažehávají postupně, takže se v přestávkách mezi nimi máte možnost nadechnout a podělit o své zážitky s ostatními účastníky. Během intelektuální cesty jste -- podobně jako astronauté v lodi Apollo -- umístěni v komfortním, dobře ozvučeném a osvětleném sále, doplněným o servisní a přístrojovou sekci, jež je vybavena všemi systémy podpory života -- šatnou, cateringem, kuloárem pro průběžné diskuse, atd. Nejste tedy rozptylováni přízemními nepodstatnostmi a můžete své smysly plně soustředit na vnímání letu.

Videa z "velkého" TED sleduji rád a často, takže jsem věděl, do čehu jdu. Věděl jsem, že zrychlení při startu bude obrovské a že to bude hodně házet. Ale že to bude až tak házet a že to bude tak moc rachotit, to jsem opravdu nečekal.

První stupeň: ReKreace

Několik sekund po zážehu motorů vmáčklo přetížení mé tělo do křesla a já jen stěží zalapal po dechu. Paní Františka Hana Garlíková je totiž ztělesněním podnikatelského ducha. V jiném kontextu by tato věta vyzněla jako klišé, ale jinak se to prostě napsat nedá. ("Nemusela jsem řešit důchod, šla jsem si stoupnout do fronty na živnosťák", atd.) Ve svých 90 letech je paní Garlíková zdrojem ryzí životní energie a nemá čas na nějaké nemoci nebo snad stáří. A tak je logické, že právě ona zahájila tematický blok ReKreace. Motory prvního stupně zkrátka musí být nejsilnější.
Neúprosná pravidla TEDx ale dávají řečníkovi jen osmnáctiminutovou plochu, takže se moderátor prvního bloku Josef Šlerka ocitl v nezáviděníhodné pozici a nemohl paní Garlíkovou nechat pokračovat ve vyprávění o jejím pestrém a nelehkém životě.

Alpinista Pavel Blažek mluvil o neúspěších, restartech, nutnosti nevzdávat se a vydat ze sebe i poslední kapky sil. Nic tak člověka nepromění jako fungování daleko za hranicemi zóny komfortu. Snad ještě lépe než on ale promlouvaly nádherné fotografie z cest promítané za jeho zády.

O perspektivních technologiích se netechnologicky zaměřený člověk nemá šanci příliš dozvědět. Obsahem zajímavá přednáška Josefa Průši o 3D tisku tak všem nabídla možnost nahlédnout obrovský potenciál těchto "převodníků informace -> hmota."

Podobný dopad na humanitně orientované účastníky akce měl jistě i rámcový úvod Romana Nerudy do současného stavu oboru "slabé" Umělé inteligence. Je to téma, k němuž mám hodně blízko, a tak chci poděkovat za poctivě podaný přehled: Srozumitelný a přístupný popis strojového učení, optimalizačních úloh a evoluce, názorné ukázky produktů výzkumu.

Vcelku netradiční byla jazzově-teoretická přednáška-jammování Martina Friedla a jeho kolegy. Hudba je jazykem, jímž je přenášeno emocionální sdělení, kompozice návrhem shora-dolů, improvizace pak kreativním proudem směřujícím zdola nahoru. Zajímavé bylo, že i samotní muzikanti přemýšlejí o hudbě v takto abstraktní rovině: Když hrajete pro každého, jste srozumitelní a populární, ale neděláte dobrou muziku. Jakmile se vypracujete na špičkového jazzového muzikanta, dokážete sdělit složité myšlenky a váš nesrozumitelný hudební jazyk vás spolehlivě odsune na okraj veřejného zájmu.

Pepper de Callier a jeho "Leadership is a choice" byla první anglicky podaná přednáška, umístěná sice v prvním bloku, ale tematicky namířená do toho druhého. Schopný vedoucí musí umět nadchnout, jeho lidské kvality se musí vyrovnat kvalitám profesionálním. Textů o emocionální inteligenci a vůdcovství se na Internetu válí tuny, ale přece jenom je něco jiného si to poslechnout naživo.

Přednáška Ondřeje Surého se nesla v duchu vyhasínání motorů prvního tematického stupně rakety. Nemyslím, že jeho informativní vstup měl nějaké chyby, fakticky šlo o dobře strukturovanou a zvládnutou prezentaci. Pro přítomné však bylo povídání o digitální stopě jednotlivce a ochraně soukromí na sociálních sítích spíše takovým povinným opáčkem. Jinde než na TED by nicméně toto povídání splnilo svou funkci.

V následující pauze se objevila jistá nenulová pravděpodobnost setkání s kamarády a známými z Twitteru. Sotva jsme se však stihli pozdravit, začala druhá část přednášek.

Druhý stupeň: Naděje

Další blok věnovaný vzdělání byl koncepčně asi nejvíce soudržný, tematicky šlo o nejlépe soustředěnou část ze všech tří. Možná, že měl Juraj Jonek (nebo jeho kolegové) jen skvělou ruku ve výběru řečníků, možná se jednotliví přednášející předem domluvili tak, že budou svá vystoupení doplňovat. Ať je to jakkoliv, vznikl dojem přednášky jediné.

Hned první skvěle podané vystoupení Tomáše Hajzlera nastolilo centrální myšlenku: Většina lidí je po většinu času nespokojená a dělá svou práci, jen protože musí. Jen menšina ze zaměstnanců s tím něco dělá a z této menšiny jen malá část v pozitivním smyslu. Neuspokojivý stav je důsledkem výchovy v hierarchickém modelu zodpovědnosti a řízení - naučené vzorce chování si děti přinesou z rodiny do školy a odtud do zaměstnání (rodič-dítě, učitel-žák, šéf-podřízený). Ze začarovaného kruhu pak není úniku, protože v něm všichni dobře hrají svěřené role. Úspěšné rodiny, školy a firmy si však tento problém uvědomují a dokážou se s ním poprat.

Nadhozené téma elegantně uchopila psycholožka Jana Nováčková a poukázala na fyziologické a psychologické souvislosti metod typu cukr a bič: Savci se při hraní učí a náramně je to baví, s jedinou výjimkou: Jen člověk dokázal učení spojit se stresem. Při učení se aktivují vyšší -- evolučně mladší -- vrstvy mozku, při pocitu strachu a úzkosti jsou tato mozková centra naopak vypnutá. Hodnocením vyvoláte v dětech vzájemnou nevraživost a děti se pak místo poznávání světa soustřeďují na soupeření a závody ve sbírání známek. Do školy dítě vstupuje s velkou vniřní motivací, škola v prvním půl roce nahradí touhu po poznání vynucenou motivací vnější. Dítě záhy pochopí, že učení a poznávání je nuda, pruda a trápení, jinak by za to přece dospěláci nerozdávali odměny.
Jsa otcem dítka čerstvě školou povinného a od září poctivě indoktrinovaného, toto vystoupení mne zasáhlo na velice citlivém místě. Několik textů o motivacích a vzdělávání jsem, pravda, četl, nicméně po tomto shrnutí se mi v hlavě rozblikal nápis: Tak TOHLE dělají v týdnu mému dítěti a já jim v tom po večerech a víkendech pomáhám. Za dva-tři roky si s ním nebudu mít co říci.

Vystoupení Branislava Kleskeňe přineslo v daném směru další "povzbuzení" -- české školství je sice stále ještě na poměrně dobré úrovni, ale ta se začíná rychle zhoršovat. Navíc v této instituci existuje obrovská setrvačnost, která změnám zuřivě brání. Není ani obecná shoda o potřebě reforem, tím méně pak konsensus v tom, jak by měly vypadat, atd.

Technicky zaměřeného Kleskeně vystřídal charismatický Ondřej Šteffl. Vůči jeho vystoupení měli někteří účastníci výhrady, ale já myslím, že jde buď o jejich nepochopení nebo neochotu pochopit. Štefflovo "komicky hororové" tempo nutilo posluchače rychle přemýšlet, tato forma perfektně a úderně naservírovala jádro sdělení: Od školy nic dobráho nečekejte, škola se za staletí nezměnila a ani to nedokáže. Vzdělávání však čeká skvělá budoucnost, protože je, vzhledem k současné informační explozi, nezbytné. Vzdělávání, bez ohledu na současný monopol školy, představuje skvělou podnikatelskou příležitost a zároveň šanci pro příští generace.
Mám za to, že Šteffl ze všech asi nejlépe vystihl ducha prezentací TEDx.

Nebyl by to TED, kdyby nenabídl "zázračné dítě." Po videozáznamu s geniální Adorou Svitak připadla tato role Markovi Erbenovi, jehož povídání přesvědčilo každého o tom, že tento mladý filmový producent, pokud bude chtít, to v animovaném filmu dotáhne setsakra daleko.

Jakub Esterka bohužel zopakoval efekt "vyhasínajících motorů" druhého stupně nosné rakety kina Vzlet. Jeho přednáška nabídla po rozpačitém úvodu to zajímavé až na konci. Letní tábory pro děti a rodiče pořádané sdružením Loukaři generují nepochybně množství hodnotného obsahu, je tedy škoda, že se tomuto obsahu nedostalo odpovídajícího podání.

Doufat, že je možné pokračovat v tweetupu během druhé přestávky, se ukázalo jako značně naivní představa -- i druhá pauza uběhla pěkně rychle. Přesto jsem se aspoň na okamžik viděl s lidmi, s nimiž se vždy rád setkávám (@satai, @Julianne_SF, @SlavekRydval, @suchosch, @petrkou, @sylvaf) a měl i možnost poprvé IRL poznat další (@DaKrup, @matushiq, @zbiejczuk). Moc mě mrzí, že jsem s nimi stihl prohodit jen pár slov -- tím spíš, že někteří vážili kvůli konferenci do Prahy dlouhou cestu.
Inu, jen se tím vyprovokovala má chuť se s nimi setkat znovu.

Třetí stupeň: ReCyklace

Třetí blok moderoval Petr Maňas, o němž je všeobecně známo, že je jedním z mála českých opravdu "úspěšných ajťáků", ale málokdo už o něm ví, že kromě firem a přednášek dovede řídit a moderovat třeba i stávky (v roce 1989 byl právě on jedním z hlavních organizátorů studentské stávky v ČVUT FEL Praha).

Povídání o složitosti systémů, stabilitě a citlivosti na vnější podmínky (v kybernetickém slova smyslu) bych stěží čekal od archeologa. Přednáška Petra Pokorného přesto dobře dokázala dát zánik civilizací do novodobých souvislostí.

I sebelépe naplánovaná vesmírná mise se občas příšerně zadrhne tak, že během několika sekund začne jít všem astronautům o život, čehož dobře známo ukázkou je exploze v přístrojové sekci Apola 13.
Tímto momentem bylo pro TEDxPrague bezesporu vystoupení etnologa Mnislava Zeleného. "Proč pořád všechno řešíte? Kam se ženete? Indiáni nic neřeší, protože mají všechno vyřešený!" hřímal do publika šaman Atapana. Obracel se ale, bohužel, ke zcela jinému publiku nejspíš v nějakém naprosto mimoběžném magisteriu. Na jedné straně nám šokujícím způsobem připomněl, že o životě a hodnotách cizích civilizací toho ví středoevropan opravdu velice málo a že poznáním indiánského života se určitě dokáže obohatit a podívat se na sebe z nového úhlu -- za což panu etnologovi patří dík. Na druhou stranu pan šaman přednesl na podporu svých jen těžko stravitelných tvrzení množství ještě hůře přijatelných argumentů a obtížně ověřitelných fakt.

Záchranu v okamžiku nejvyšší nouze však přinesla následující dokonalá přednáška Cyrila Höschla. Tato světová kapacita oboru je, zdá se, vybavena obrovským darem mluvit o jemných odborných detailech s nadhledem, vtipem, srozumitelně a neotřele.
Genetika není triviální, není jednosměrným přepisem DNA plánu do těla organismu, naopak, vše je mnohem složitěji propojeno. Genetické vlohy se uplatňují v organismu jen v kontextu prostředí, prostředí organismu je naopak utvářeno a ovlivňováno v procesu, v němž se genetická informace projevuje navenek. Geny a prostředí se tak složitě vzájemně ovlivňují na několika úrovních.
Vzhledem k tomu pak můžeme například hledat jak genetické příčiny duševní choroby, tak i vliv okolí na její spuštění. Každý máme svou míru poháru trpělivosti a vznik šílenství je jen otázkou velikosti stresu nebo duševního otřesu. Pokud ale máme k šílenství vrozené vlohy, pak stačí jen malý štulec, aby propuklo.

Maja Arnestad z Norska hovořila o návrhu uživatelského rozhraní: They are not "disabled." They are "differently abled." Zdá se, že pouhým rozšířením pohledu na potřeby invalidních uživatelů získáváme mnoho nového: Jinak bude počítač ovládat dítě, jinak nevidomý, jinak člověk ochrnutý, jinak senior, jinak dentista, jenž nemá při práci volnou ani jednu ruku. Pro mne poněkud pokořujícím detailem je, že Maja Arnested řadí mezi "differently abled people" i rodiče malých dětí.
Rozšířením tohoto spektra variant uživatelského rozhraní zpětně získáváme nové nápady, které uplatníme v "uživatelském mainstreamu."

Michael Bauer nás seznámil s tzv. mikrofinancováním, které se ujímá v nejchudších částech světa. Zdá se, že někteří lidé jsou ochotni platit (negativní úrok) za to, že si mohou spořit a dosud našetřené peníze nemají kdykoliv k dispozici. A to není vše: Nobelova cena míru byla udělena člověku, jenž řekl bankéřům, že mohou chudým lidem pomáhat půjčováním malých částek na 40% úrok. Nevím, jestli tento prapodivný svět financí chápu dobře -- a po této přednášce se o to asi ani snažit nechci.

Od prezentace Tomáše Rouska, schopného vesmírného architekta, jsem očekával něco trochu jiného. Co přesně? Možná více architektury a méně referencí, grantů a sebevědomí.

Třetí tematický blok prokládalo svým zpěvem talentované těhotenské kvarteto Yellow Sisters. Mladé dámy se vyznaly ze své inspirace Afrikou, jejich hudební záběr byl široký a hlasy naopak vysoké i hluboké. K nejsilnějším momentům jejich vystoupení patřilo něco, co bych si s velkou nejistotou troufl označit jako černošský spirituál.

Melodické úlety Yellow Sisters také uzavřely poslední blok přednášek. O vizuální složku tohoto vystoupení se postaral Milan Cais, jehož mnozí znají spíše jako frontbubeníka skupiny Tatabojs. Poslední stupeň nosné rakety byl odhozen, kosmická loď se maximální rychlostí řítila nekonečným tichem. Nastal beztížný stav, v němž se všichni začali vznášet, Bublina Cais na pódiu abstraktně maloval a přitom rytmicky doprovázel zpěvačky na skleničky od barev.

TEDxPrague dosáhl cílového mentálního orbitu. Nicméně ještě dlouho po doznění závěrečných ovací postávaly v sále a na chodbách hloučky astronautů a diskutovaly a diskutovaly a diskutovaly...

Ehm... kdy že bude další Vzlet?
Okomentovat