O strojích a lidech

Jsme nahraditelní.
Ne, nemám na mysli levnou práci lidí z Asie a Afriky, jde mi o hrozbu poněkud časově vzdálenější: Veškerou naši práci jednou lépe zastanou stroje -- i tu intelektuální.

Být přesvědčen o vlastní nenahraditelnosti je běžné a zdravě seběvědomé. Snad ještě častější je pochybovat o vlastní nenahraditelnosti, ale zároveň být přesvědčen o tom, že některé lidské schopnosti jsou z principu nenahraditelné.
Kdo ale tvrdí, že lidé jsou, co se týče veškerého myšlení, nahraditelní strojem, je ostatními vnímán jako extremista. Proč? Co nás na odmítnutí lidské intelektuální výjimečnosti znepokojuje? Je to podvědomý lidský strach z neznámého predátora, jímž by se mohl stát nějaký náš vlastní výtvor? Jakési antropocentrické tabu, zakazující klást si otázky o vlastní výjimečnosti a nahraditelnosti? Nepodložená domněnka, že evoluce se s příchodem Homo sapiens sapiens zastavila? Humanitní přesvědčení o nekonečné hloubce lidské kultury?

Má člověk patent na rozum? Obsahuje naše myšlení nějakou magickou, jedinečnou složku, vzpírající se racionálnímu uchopení a jasné definici? A pokud ano, ochrání nás toto magické myšlení před vzpourou robotů?
Tyto otázky se dotýkají mnoha z nás.

Ústup bílých límečků

Překladatelům stroje komplikují život už dnes -- nekvalitní, ale snadno dostupné produkty strojového překladu snižují cenu jejich práce -- aby se překladatel uživil, musí se specializovat. Beletrie (více významů, emoce) a překlady smluv a právničtiny (jednoznačnost, přesnost) jsou a ještě dlouho budou pevnostmi, v nichž se lidští předkladatelé mohou dobře bránit. Dobyvatelé ale nespí a budují stále dokonalejší katapulty a beranidla, takže jednou padne i ta poslední citadela -- poezie.
Další lidské profese, ohrožené počítačem, jsou v pořadí. Na světě je mnoho intelektuálních činností, při nichž se počítače dají využít nějakým alespoň pomocným způsobem pro zpracování dat, jejich filtraci, analýzu, apod. Čím mechaničtější a předvídatelnější tato činnost je, tím více by se měl mít na pozoru ten, kdo si jí vydělává.
Lidští prodavači mají již dlouho konkurenci v podobě e-shopů. Pokladní v supermarketech nahradí průjezdní rámy, které v několika sekundách přečtou informace pomocí RFID čipů na zboží v nákupním košíku a odečtou celkovou cenu z bankovního účtu nakupujícího.
Jistě namítnete, že prodej není intelektuální profese. Avšak mnohé překvapí, že nahraditelní jsou i třeba lidští makléři.
Klidní by neměli zůstat ani programátoři nebo elektroinženýři -- počítač jednou nebude při návrhu software nebo elektronických obvodů potřebovat lidskou obsluhu.
Co se ale stane, až dojde k automatizaci matematiky nebo hudby?

Nemůžeme ignorovat neustálý ústup zastánců lidské nenahraditelnosti, čehož známou ukázkou jsou šachy: To, že nejlepší lidský šachista vždy porazí stroj, bylo považováno za důkaz nepřekonatelnosti lidského intelektu. Po porážce Kasparova v roce 1997 jednoduše zastánci lidské nenahraditelnosti odešli hledat jiné mety a jiné definice lidského intelektu a výjimečnosti.

Přeháním? Jistě, podobných proroků strojové inteligence už tu bylo, řeknete si. Nikdo nenahradí lidský mozek v jeho úplnosti -- včetně jeho emocí, fantazie a kreativity. Nikdo nevytvoří umělého člověka. Mechanické úkony vykonávají počítače lépe než člověk, to ano, ale stroj přece nikdy nebude schopen nahradit třeba umělce a jeho prožitek vtělený do díla.
Opravdu? Odkud se bere přesvědčení, že kreativitu nelze strojově nahradit?

Algoritmus kreativity

Produktem intelektuální nebo umělecké lidské činnosti je informace. Ano, dopouštím se zde určitého zjednodušení, ale ne až tak velkého: Veškeré materiální produkty je možné digitalizovat, vytvořit jejich popisy, recepty, algoritmy, výrobní postupy. Podstatné není vyrobit materiální objekt podle přesného popisu. To stroj umí, v tom je dobrý a v tom postupně nahrazuje člověka už od dob průmyslové revoluce. Podstatné je tento postup vymyslet. Zde, namítnou kritici, spočívá jádro lidské kreativity. Stroj jednoduše nevymyslí nový postup.

Co je tedy lidská tvořivost, ta domnělá bašta, v níž se schovává dobrá lidská výjimečnost před zlým a rozmáhajícím se mechaničnem? Definic kreativity je více, např.: Tvořivost je generování nových, neobvyklých, ale přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů.

Myšlenka, aby byla užitečná, musí být vyjádřena nějakým popisem. Nejběžnější je popis slovní, nicméně "popis" je možné pro naše účely značně rozšířit -- může jít třeba o elektrické schema, obrázek (topologický, grafický jazyk), notový zápis, počítačový program, obecně pak o jakoukoliv konstrukci vytvořenou z nějakých symbolů.
Představme si prostor všech možných myšlenek. Jde o množinu všech konstrukcí, které se dají pomocí symbolů a podle pravidel daného jazyka vyjádřit. Představme si dále, že kreativní člověk (objevitel, vynálezce) se v tomto prostoru myšlenek pohybuje. Má určitou představu o jejich užitečnosti, danou jeho zkušeností, racionálně dokáže dedukovat nové myšlenky na základě těch již existujících a popsaných. Ba co víc -- pomocí své intuice, na základě inspirace a iracionálních postupů dovede vytvářet zcela nové a logicky neodvoditelné myšlenky. A pokud je geniální, dovede objevit i dosud nepoznané oblasti myšlenkového prostoru.
Racionální postupy jsou metodickým procházením tohoto prostoru, zatímco výbuchy inspirace jakési skoky v něm. Důležité je, že ať už je výchozí pohnutka jakákoliv, jde pouze o pohyb ve světě myšlenek (po cestě od známých myšlenek k novým) a tímto pohybem je vždy manipulace se symboly podle pravidel daného jazyka.

Představme si nyní stroj, jenž dovede naším myšlenkovým světem procházet. Je schopen odlišit myšlenku užitečnou od neužitečné porovnáním s realitou. Je schopen vytvářet nové myšlenkové konstrukce na základě konstrukcí známých. Je schopen logické chůze i kreativních skoků v myšlenkovém prostoru.
Na rozdíl od člověka je tento stroj rychlý a neúnavný, při řešení této optimalizační úlohy nejí, nespí, nebere plat, nemusíte za něj platit zdravotní a sociální pojištění.

Princip nahraditelnosti lidského myšlení není zdaleka něčím novým. Kořeny tohoto filozofického přístupu jsou naopak hodně staré a možná o nich psal už Gottfried Leibniz, ale až v dnešní době se technologie pomalu blíží do bodu, kdy má smysl se znepokojovat jeho praktickými dopady.
Nejde o nějakou katastroficky rychlou změnu, nicméně každý rodič školou povinného dítka by se už dnes měl ptát, zda se jeho dítě na budoucí svět "chytrých strojů" připravuje tím nejlepším možným způsobem.

Nahrazení lidského myšlení neproběhne nějakým velkým revolučním skokem. Nebude zkonstruován Golem, jenž po zapnutí vyhraje ve všech IQ testech a během další hodiny zajistí světový mír a lásku. Fígl je v tom, že vůbec není třeba vytvořit umělého člověka, protože umělý člověk je poněkud neekonomickým konceptem.
Místo toho dochází k postupnému, pragmatickému nahrazování lidské mysli tam, kde je to proveditelné a úsporné. Počítače stále považujeme a budeme považovat za nástroje (byť sofistikované), nikoliv za umělé osobnosti, které nás připraví o práci. Jak praví známý městský mýtus: Živé žáby musíte vařit pozvolna, jinak z hrnce vyskočí.

Automatický umělec

Dobrá, naše intelektuální dřina bude automatizovaná, zbyde více času na zábavu a umění. Jak je to tedy s prožíváním emocí a dalšími, hluboce niternými a výhradně lidskými věcmi, které jsem zmínil jen okrajově? Jak je to s uměleckou kreativitou?
Považujeme-li za podstatný pouze výsledek tvořivé činnosti, tedy kreativní dílo, není třeba komplikovat naše úvahy podobnými nadbytečnými koncepty. Tvoření nepochybně obohacuje či proměňuje tvůrce, ale vzhledem k cíli není tento proces podstatný. Máte-li v ruce emotivní obrázek, není důležité, zda malíř emoce prožíval nebo je jen dokonale předstíral. Herec po padesáté repríze na jevišti už emoce neprožívá a -- pokud jde o opravdu dobrého herce -- je to z pohledu diváka jedno.

Nicméně, se zastánci lidské nenahraditelnosti se asi shodnu v tom, že nahradit člověka v umění je obtížné a že tato emocionální bašta bude posledním útočištěm člověka poté, co ostatní pozice dobydou stroje. Neshodnu se ale s nimi v v odpovědi na otázku, zda k tomu dojde -- nevidím žádný důvod k přesvědčení, že člověk tuto poslední pozici uhájí.

Výstižně to formuloval David Gelernter:
Jednou, až vyřešíme všechny problémy, bude dosaženo umělé mysli. Avšak i potom nebude uměle inteligentní počítač nic pociťovat a nebude si nic uvědomovat. Řekne "Jsem šťastný," ale nebude cítit štěstí. Nicméně bude jednat, jako kdyby šťastný byl. Bude jednat jako inteligentní lidská bytost.
A co pak?

Vzlet intelektuálního Saturnu 5 z Vršovic

Chcete-li se dostat na Měsíc, potřebujete především silnou, vícestupňovou raketu naplněnou velkým množstvím vysoce hořlavého paliva. Je to dlouhá cesta, takže k dosažení měsíčího orbitu v únosné době s živými kosmonauty v přistávacím modulu je nutno vyvinout obrovskou rychlost.
Chcete-li odpoutat svou mysl, získat nadhled, vymanit se z gravitace každodenních problémů a dosáhnout kreativního orbitu během jediného dne s mozkem stále ještě schopným činnosti, potřebujete TED.

Proč TED? Není totiž konference jako konference, od různých jiných akcí se TED liší "použitou technogií."
Specialitou formátu TEDx je především rychlé střídání řečníků z nejrůznějších oborů v tematicky oddělených blocích, což je přesně to, co dokáže vašemu uvažování dodat potřebné zrychlení. Projekce prezentací z jiných TEDů prokládá živé přednášky a nastavuje laťku kvality. Hudební a umělecká vystoupení podněcují neverbální mozková centra posluchačů.
Jednotlivé motory tematických bloků se zažehávají postupně, takže se v přestávkách mezi nimi máte možnost nadechnout a podělit o své zážitky s ostatními účastníky. Během intelektuální cesty jste -- podobně jako astronauté v lodi Apollo -- umístěni v komfortním, dobře ozvučeném a osvětleném sále, doplněným o servisní a přístrojovou sekci, jež je vybavena všemi systémy podpory života -- šatnou, cateringem, kuloárem pro průběžné diskuse, atd. Nejste tedy rozptylováni přízemními nepodstatnostmi a můžete své smysly plně soustředit na vnímání letu.

Videa z "velkého" TED sleduji rád a často, takže jsem věděl, do čehu jdu. Věděl jsem, že zrychlení při startu bude obrovské a že to bude hodně házet. Ale že to bude až tak házet a že to bude tak moc rachotit, to jsem opravdu nečekal.

První stupeň: ReKreace

Několik sekund po zážehu motorů vmáčklo přetížení mé tělo do křesla a já jen stěží zalapal po dechu. Paní Františka Hana Garlíková je totiž ztělesněním podnikatelského ducha. V jiném kontextu by tato věta vyzněla jako klišé, ale jinak se to prostě napsat nedá. ("Nemusela jsem řešit důchod, šla jsem si stoupnout do fronty na živnosťák", atd.) Ve svých 90 letech je paní Garlíková zdrojem ryzí životní energie a nemá čas na nějaké nemoci nebo snad stáří. A tak je logické, že právě ona zahájila tematický blok ReKreace. Motory prvního stupně zkrátka musí být nejsilnější.
Neúprosná pravidla TEDx ale dávají řečníkovi jen osmnáctiminutovou plochu, takže se moderátor prvního bloku Josef Šlerka ocitl v nezáviděníhodné pozici a nemohl paní Garlíkovou nechat pokračovat ve vyprávění o jejím pestrém a nelehkém životě.

Alpinista Pavel Blažek mluvil o neúspěších, restartech, nutnosti nevzdávat se a vydat ze sebe i poslední kapky sil. Nic tak člověka nepromění jako fungování daleko za hranicemi zóny komfortu. Snad ještě lépe než on ale promlouvaly nádherné fotografie z cest promítané za jeho zády.

O perspektivních technologiích se netechnologicky zaměřený člověk nemá šanci příliš dozvědět. Obsahem zajímavá přednáška Josefa Průši o 3D tisku tak všem nabídla možnost nahlédnout obrovský potenciál těchto "převodníků informace -> hmota."

Podobný dopad na humanitně orientované účastníky akce měl jistě i rámcový úvod Romana Nerudy do současného stavu oboru "slabé" Umělé inteligence. Je to téma, k němuž mám hodně blízko, a tak chci poděkovat za poctivě podaný přehled: Srozumitelný a přístupný popis strojového učení, optimalizačních úloh a evoluce, názorné ukázky produktů výzkumu.

Vcelku netradiční byla jazzově-teoretická přednáška-jammování Martina Friedla a jeho kolegy. Hudba je jazykem, jímž je přenášeno emocionální sdělení, kompozice návrhem shora-dolů, improvizace pak kreativním proudem směřujícím zdola nahoru. Zajímavé bylo, že i samotní muzikanti přemýšlejí o hudbě v takto abstraktní rovině: Když hrajete pro každého, jste srozumitelní a populární, ale neděláte dobrou muziku. Jakmile se vypracujete na špičkového jazzového muzikanta, dokážete sdělit složité myšlenky a váš nesrozumitelný hudební jazyk vás spolehlivě odsune na okraj veřejného zájmu.

Pepper de Callier a jeho "Leadership is a choice" byla první anglicky podaná přednáška, umístěná sice v prvním bloku, ale tematicky namířená do toho druhého. Schopný vedoucí musí umět nadchnout, jeho lidské kvality se musí vyrovnat kvalitám profesionálním. Textů o emocionální inteligenci a vůdcovství se na Internetu válí tuny, ale přece jenom je něco jiného si to poslechnout naživo.

Přednáška Ondřeje Surého se nesla v duchu vyhasínání motorů prvního tematického stupně rakety. Nemyslím, že jeho informativní vstup měl nějaké chyby, fakticky šlo o dobře strukturovanou a zvládnutou prezentaci. Pro přítomné však bylo povídání o digitální stopě jednotlivce a ochraně soukromí na sociálních sítích spíše takovým povinným opáčkem. Jinde než na TED by nicméně toto povídání splnilo svou funkci.

V následující pauze se objevila jistá nenulová pravděpodobnost setkání s kamarády a známými z Twitteru. Sotva jsme se však stihli pozdravit, začala druhá část přednášek.

Druhý stupeň: Naděje

Další blok věnovaný vzdělání byl koncepčně asi nejvíce soudržný, tematicky šlo o nejlépe soustředěnou část ze všech tří. Možná, že měl Juraj Jonek (nebo jeho kolegové) jen skvělou ruku ve výběru řečníků, možná se jednotliví přednášející předem domluvili tak, že budou svá vystoupení doplňovat. Ať je to jakkoliv, vznikl dojem přednášky jediné.

Hned první skvěle podané vystoupení Tomáše Hajzlera nastolilo centrální myšlenku: Většina lidí je po většinu času nespokojená a dělá svou práci, jen protože musí. Jen menšina ze zaměstnanců s tím něco dělá a z této menšiny jen malá část v pozitivním smyslu. Neuspokojivý stav je důsledkem výchovy v hierarchickém modelu zodpovědnosti a řízení - naučené vzorce chování si děti přinesou z rodiny do školy a odtud do zaměstnání (rodič-dítě, učitel-žák, šéf-podřízený). Ze začarovaného kruhu pak není úniku, protože v něm všichni dobře hrají svěřené role. Úspěšné rodiny, školy a firmy si však tento problém uvědomují a dokážou se s ním poprat.

Nadhozené téma elegantně uchopila psycholožka Jana Nováčková a poukázala na fyziologické a psychologické souvislosti metod typu cukr a bič: Savci se při hraní učí a náramně je to baví, s jedinou výjimkou: Jen člověk dokázal učení spojit se stresem. Při učení se aktivují vyšší -- evolučně mladší -- vrstvy mozku, při pocitu strachu a úzkosti jsou tato mozková centra naopak vypnutá. Hodnocením vyvoláte v dětech vzájemnou nevraživost a děti se pak místo poznávání světa soustřeďují na soupeření a závody ve sbírání známek. Do školy dítě vstupuje s velkou vniřní motivací, škola v prvním půl roce nahradí touhu po poznání vynucenou motivací vnější. Dítě záhy pochopí, že učení a poznávání je nuda, pruda a trápení, jinak by za to přece dospěláci nerozdávali odměny.
Jsa otcem dítka čerstvě školou povinného a od září poctivě indoktrinovaného, toto vystoupení mne zasáhlo na velice citlivém místě. Několik textů o motivacích a vzdělávání jsem, pravda, četl, nicméně po tomto shrnutí se mi v hlavě rozblikal nápis: Tak TOHLE dělají v týdnu mému dítěti a já jim v tom po večerech a víkendech pomáhám. Za dva-tři roky si s ním nebudu mít co říci.

Vystoupení Branislava Kleskeňe přineslo v daném směru další "povzbuzení" -- české školství je sice stále ještě na poměrně dobré úrovni, ale ta se začíná rychle zhoršovat. Navíc v této instituci existuje obrovská setrvačnost, která změnám zuřivě brání. Není ani obecná shoda o potřebě reforem, tím méně pak konsensus v tom, jak by měly vypadat, atd.

Technicky zaměřeného Kleskeně vystřídal charismatický Ondřej Šteffl. Vůči jeho vystoupení měli někteří účastníci výhrady, ale já myslím, že jde buď o jejich nepochopení nebo neochotu pochopit. Štefflovo "komicky hororové" tempo nutilo posluchače rychle přemýšlet, tato forma perfektně a úderně naservírovala jádro sdělení: Od školy nic dobráho nečekejte, škola se za staletí nezměnila a ani to nedokáže. Vzdělávání však čeká skvělá budoucnost, protože je, vzhledem k současné informační explozi, nezbytné. Vzdělávání, bez ohledu na současný monopol školy, představuje skvělou podnikatelskou příležitost a zároveň šanci pro příští generace.
Mám za to, že Šteffl ze všech asi nejlépe vystihl ducha prezentací TEDx.

Nebyl by to TED, kdyby nenabídl "zázračné dítě." Po videozáznamu s geniální Adorou Svitak připadla tato role Markovi Erbenovi, jehož povídání přesvědčilo každého o tom, že tento mladý filmový producent, pokud bude chtít, to v animovaném filmu dotáhne setsakra daleko.

Jakub Esterka bohužel zopakoval efekt "vyhasínajících motorů" druhého stupně nosné rakety kina Vzlet. Jeho přednáška nabídla po rozpačitém úvodu to zajímavé až na konci. Letní tábory pro děti a rodiče pořádané sdružením Loukaři generují nepochybně množství hodnotného obsahu, je tedy škoda, že se tomuto obsahu nedostalo odpovídajícího podání.

Doufat, že je možné pokračovat v tweetupu během druhé přestávky, se ukázalo jako značně naivní představa -- i druhá pauza uběhla pěkně rychle. Přesto jsem se aspoň na okamžik viděl s lidmi, s nimiž se vždy rád setkávám (@satai, @Julianne_SF, @SlavekRydval, @suchosch, @petrkou, @sylvaf) a měl i možnost poprvé IRL poznat další (@DaKrup, @matushiq, @zbiejczuk). Moc mě mrzí, že jsem s nimi stihl prohodit jen pár slov -- tím spíš, že někteří vážili kvůli konferenci do Prahy dlouhou cestu.
Inu, jen se tím vyprovokovala má chuť se s nimi setkat znovu.

Třetí stupeň: ReCyklace

Třetí blok moderoval Petr Maňas, o němž je všeobecně známo, že je jedním z mála českých opravdu "úspěšných ajťáků", ale málokdo už o něm ví, že kromě firem a přednášek dovede řídit a moderovat třeba i stávky (v roce 1989 byl právě on jedním z hlavních organizátorů studentské stávky v ČVUT FEL Praha).

Povídání o složitosti systémů, stabilitě a citlivosti na vnější podmínky (v kybernetickém slova smyslu) bych stěží čekal od archeologa. Přednáška Petra Pokorného přesto dobře dokázala dát zánik civilizací do novodobých souvislostí.

I sebelépe naplánovaná vesmírná mise se občas příšerně zadrhne tak, že během několika sekund začne jít všem astronautům o život, čehož dobře známo ukázkou je exploze v přístrojové sekci Apola 13.
Tímto momentem bylo pro TEDxPrague bezesporu vystoupení etnologa Mnislava Zeleného. "Proč pořád všechno řešíte? Kam se ženete? Indiáni nic neřeší, protože mají všechno vyřešený!" hřímal do publika šaman Atapana. Obracel se ale, bohužel, ke zcela jinému publiku nejspíš v nějakém naprosto mimoběžném magisteriu. Na jedné straně nám šokujícím způsobem připomněl, že o životě a hodnotách cizích civilizací toho ví středoevropan opravdu velice málo a že poznáním indiánského života se určitě dokáže obohatit a podívat se na sebe z nového úhlu -- za což panu etnologovi patří dík. Na druhou stranu pan šaman přednesl na podporu svých jen těžko stravitelných tvrzení množství ještě hůře přijatelných argumentů a obtížně ověřitelných fakt.

Záchranu v okamžiku nejvyšší nouze však přinesla následující dokonalá přednáška Cyrila Höschla. Tato světová kapacita oboru je, zdá se, vybavena obrovským darem mluvit o jemných odborných detailech s nadhledem, vtipem, srozumitelně a neotřele.
Genetika není triviální, není jednosměrným přepisem DNA plánu do těla organismu, naopak, vše je mnohem složitěji propojeno. Genetické vlohy se uplatňují v organismu jen v kontextu prostředí, prostředí organismu je naopak utvářeno a ovlivňováno v procesu, v němž se genetická informace projevuje navenek. Geny a prostředí se tak složitě vzájemně ovlivňují na několika úrovních.
Vzhledem k tomu pak můžeme například hledat jak genetické příčiny duševní choroby, tak i vliv okolí na její spuštění. Každý máme svou míru poháru trpělivosti a vznik šílenství je jen otázkou velikosti stresu nebo duševního otřesu. Pokud ale máme k šílenství vrozené vlohy, pak stačí jen malý štulec, aby propuklo.

Maja Arnestad z Norska hovořila o návrhu uživatelského rozhraní: They are not "disabled." They are "differently abled." Zdá se, že pouhým rozšířením pohledu na potřeby invalidních uživatelů získáváme mnoho nového: Jinak bude počítač ovládat dítě, jinak nevidomý, jinak člověk ochrnutý, jinak senior, jinak dentista, jenž nemá při práci volnou ani jednu ruku. Pro mne poněkud pokořujícím detailem je, že Maja Arnested řadí mezi "differently abled people" i rodiče malých dětí.
Rozšířením tohoto spektra variant uživatelského rozhraní zpětně získáváme nové nápady, které uplatníme v "uživatelském mainstreamu."

Michael Bauer nás seznámil s tzv. mikrofinancováním, které se ujímá v nejchudších částech světa. Zdá se, že někteří lidé jsou ochotni platit (negativní úrok) za to, že si mohou spořit a dosud našetřené peníze nemají kdykoliv k dispozici. A to není vše: Nobelova cena míru byla udělena člověku, jenž řekl bankéřům, že mohou chudým lidem pomáhat půjčováním malých částek na 40% úrok. Nevím, jestli tento prapodivný svět financí chápu dobře -- a po této přednášce se o to asi ani snažit nechci.

Od prezentace Tomáše Rouska, schopného vesmírného architekta, jsem očekával něco trochu jiného. Co přesně? Možná více architektury a méně referencí, grantů a sebevědomí.

Třetí tematický blok prokládalo svým zpěvem talentované těhotenské kvarteto Yellow Sisters. Mladé dámy se vyznaly ze své inspirace Afrikou, jejich hudební záběr byl široký a hlasy naopak vysoké i hluboké. K nejsilnějším momentům jejich vystoupení patřilo něco, co bych si s velkou nejistotou troufl označit jako černošský spirituál.

Melodické úlety Yellow Sisters také uzavřely poslední blok přednášek. O vizuální složku tohoto vystoupení se postaral Milan Cais, jehož mnozí znají spíše jako frontbubeníka skupiny Tatabojs. Poslední stupeň nosné rakety byl odhozen, kosmická loď se maximální rychlostí řítila nekonečným tichem. Nastal beztížný stav, v němž se všichni začali vznášet, Bublina Cais na pódiu abstraktně maloval a přitom rytmicky doprovázel zpěvačky na skleničky od barev.

TEDxPrague dosáhl cílového mentálního orbitu. Nicméně ještě dlouho po doznění závěrečných ovací postávaly v sále a na chodbách hloučky astronautů a diskutovaly a diskutovaly a diskutovaly...

Ehm... kdy že bude další Vzlet?

OpenCard - Červená karta nebo rudý hadr?

Disclaimer: nejsem zastáncem OpenCard a nechci zde tento projekt hájit. Jen mne zajímá mechanismus neustálého přitápění pod mediálním kotlem tohoto provařeného politika.

O dnešní rozruch na českém twitteru se postaral článek v Respektu, poukazující na nepřehledné obchodní podmínky OpenCard. V nich se ukrývají "drobnosti" typu povinného pravidelného docházení na kontaktní místo (nebo povinnost sledovat změnu obchodních podmínek na webu), případně možnost, že magistrát uplatní své pohledávky z peněz uložených na OpenCard na jiné učely. Otázky vzbuzuje také blíže nevysvětlená "situace okamžité reakce."

Ano, obchodní podmínky jsou -- obecně, nejenom v případě OpenCard -- mrzká věc. Podepisovanou smlouvu většinou pozorně čteme, obchodní podmínky málokdy. Smlouva se téměř nikdy nemění, obchodní podmínky nebo ceník poměrně často. Smlouva je pevně ukotvena nějakou zákonnou normou a nemůže být v rozporu s ní, u jejích příloh už si zákonnou oporou tak jistí nejsme, podepisujeme přece ve smlouvě, že souhlasíme i s budoucími změnami obchodních podmínek a tak se vlastně odevzdáváme do rukou smluvní protistrany.

Obchodníci toto vědí a zneužívají toho. Je to částečně i jejich obrana před šíleným zákazníkem, takže v obchodních podmínkách nalezneme popsanou ledajakou špatnou zkušenost, kterou obchodník s nějakým zákazníkem dříve učinil. Zákazník zkrátka nemůže zažalovat výrobce mikrovlnné trouby za poškození zdraví kočky, jež se v troubě sušila, mám-li použít oblíbený městský mýtus. Potud je to v pořádku, problém nastává, jakmile jsou do obchodních podmínek vsunuty legální pastičky.

Jestli jde ze strany OpenCard o zlý umysl nebo spíš o nešikovné formulace, které by každý soud interpretoval v případném sporu ve prospěch uživatele karty, nedokážu posoudit, nejsem odborník. Ale jedno vím jistě: Podobné obchodní podmínky jsou nám předkládány každou chvíli a my je prostřednictvím smlouvy bez protestu podepisujeme. A je celkem jedno, zda jde o smlouvu s bankou, realitní kanceláří, operátorem, providerem, sociální sítí, energetickou společností, atd. atd. atd. Většinou se nad tím nikdo nepozastavuje, připadá nám uplně normální, že v asymetrickém obchodním vztahu zákazník-korporace dáváme korporaci do ruky bič, zrovna tak, jako nám připadá normální, že nás korporace tímto bičem nešlehne, pokud vše funguje, jak má.

Spíše než naříkat nad pachem z rozšťouraných obchodních podmínek je namístě ptát se, proč to zrovna v případě OpenCard tak vadí.
V původním článku na to poukazuje pouze samotný závěr:

"...že o [OpenCard] nestojíte? Pak už zbývá jen kupovat si běžné jízdenky. Cestování Prahou vás pak ale přijde na tisíce a ne na stokoruny měsíčně."

To je problém.
Měli bychom se ptát, proč se ovčané žijící na území Hlavního města Prahy stali ekonomickými vazaly OpenCard. Proč neexistuje finančně rovnocenná alternativa pro dlouhodobé jízdenky? Není to tím, že bylo nezajímavému projektu OpenCard dodatečně pomoženo vytvořením "přirozeného monopolu" na pražskou dopravu? Proč to vše stále trvá, přestože kvůli věcem typu OpenCard ztrácí ODS v Praze půdu pod nohama?

Napsáno o této kauze už toho bylo mnoho. Stačí trpělivě připomínat, že na mnoho otázek neznáme odpovědi, nemusíme pracně hledat otázky nové.


Dodatek: OpenCard opravdu není FaceBook, i když se toto srovnání nabízí. Zrušení účtu na FaceBooku mi přineslo klid a více času a nestálo mě to ani korunu, což se o případném zrušení OpenCard rozhodně tvrdit nedá.

Přerozdělováním hodnota nevzniká

aneb proč nejsem levicovým intelektuálem

Se svými levicově orientovanými přáteli se spolehlivě shodnu v tom, že není koho volit. Že všechny parlamentní (viditelné) strany prostřednictvím svých představitelů znemožnily své programy natolik, že jsou pro nás v podstatě nepřijatelné. Že bychom v Česku rádi viděli "znalostní ekonomiku" a místo toho vidíme budoucnost ČR coby periferie EU. Že si nikdo z nás nepřeje diktaturu nebo jiný opravdu asociální režim. Že si přejeme vyspělé školství, fungující zdravotnctví a efektivní záchrannou sociální síť.
Tolik asi tvoří konsensus. Ovšem pokud jde o praktické kroky, jak ze současného marasmu ven, je to potíž.

Levičáci budou donekonečna opakovat argumenty o potřebě zachování sociálního smíru, o podpoře státních podniků, o nutnosti zatočit s korupcí, která je podle nich nejspíš hlavním důvodem současného deficitu. Navzdory tomu, že nikdo neví, kolik peněz je opravdu rozkrádáno a kolik zcela legálně přerozdělováno do černých děr státního rozpočtu.
Není na vině spíše zbytečné nafukování sociálního státu a levicové plýtvání? Nedostatek odvahy k důsledným, dlouhodobým a promyšleným reformám, ať už jsou to reformy důchodové nebo zdravotnické nebo jiné? Nebylo by to lepší vysvětlení deficitu?
Nebylo by nakonec jednoduše lepší peníze od občanů nevybrat, aby nebyly rozkradeny? Protože pokud nebudou rozkradeny, skončí jen přerozděleny tak, aby napájely současnou neefektivní síť polostátního a polokomerčního sektoru.

Ono je totiž rozkrádání a přerozdělování ve svých konečných důsledcích docela podobné. Obojí vytváří dluh.

Co s tím?

Levičáci budou tvrdit, že řešením státního dluhu je další zvyšování daňové zátěže, tedy de facto likvidace živnostníků a malých firem, protože menším podnikatelům nezbude než to zabalit, zatímco korporace odejdou nebo jednoduše zdaní své zisky jinde než v ČR.

A když se levičáků budete ptát opravdu do hloubky, jak si představují funkční stát, doptáte se až k tomu, že vlastně směřují ve svých představách k socialismu.
Silný stát, který se o každého postará ("chudí přece nemohou být chudší"). Stát, jenž je pln geniálních úředníků, co nekašlou na obyčejné lidi, co dovedou, vybaveni nějakou vyšší prozřetelností, spravovat veřejné statky, jako by byly jejich vlastní. Ba co více, vědí, komu vzít a komu dát, dovedou řídit vševědoucně ekonomiku tak, aby se všem dělo jen všeobjímající (a samozřejmě ekologické) dobro. Aniž by k této státní, moudře plánované ekonomice měli podklady a informace v podobě tržně vytvořených (tj. reálných) cen, protože všechny ceny budou moudře a spravedlivě regulovány.

Že straším? Ohledně totalitních hrozeb budou levičáci argumentovat tím, že antikomunismus je zastaralý, KSČM není hrozba, KSČM je přece "jiná" strana, s níž se ČSSD po volbách nespojí, vždyť přece billboardy socanů nesou slogany "zabraňme návratu komunismu." A když se spojí, tak to vlastně vůbec nevadí, protože komunisté nejsou už dávno ti zlí komunisté, ale hodní, demokracií převychovaní komunisté.

To je ale magical thinking, pánové a dámy. A ten nefunguje... tedy bez historicky známých konců v podobě kolektivizací a gulagů. Sice teď trochu přeháním, ale uznejte, že mnoho nových a konkrétních způsobů řešení -- kromě "jednoduše zvýšit daně" nebo "více regulovat" -- jste zatím nepřinesli.
Vaším řešením, drazí levicoví intelektuálové, není "sociálně spravedlivý stát", vaším řešením je "socialistický stát." Je to špatné řešení a minulé století je plné důkazů.

Škrtat je třeba.

Nebrat peníze těm, kdo s nimi umí hospodařit, ale hlavně: Nedávat je do rukou politikům, kteří nereprezentují zájmy voličů, ale zájmy své, zájmy "tendristů sponzorujících volební kampaně" a zájmy Pandurů a kamarádů ze správních rad.
Nedávat peníze šikovným ekobyznysmenům, schopným ve jménu zelených zítřků postavit i noční sluneční elekrárnu. Zprůhlednit daňový systém a systém veškerých odvodů, aby naplno vynikla parazitická podstata některých "taky daní" (např. jandákovské poplatky autorským svazům z každého prodaného datového nosiče na principu presumpce viny). Sjednotit sazby DPH, sjednotit (tzn. snížit, ne naopak!) odvody zaměstnanců a OSVČ. A po zjednodušení procesů státní správy nezapomenout zrušit náhle zbytečné instituce, často existující jen proto, že žádná vláda nikdy neměla odvahu propustit úředníky v nich zaměstnané.

Zeštíhlování státu je řešení. Snižování daňové zátěže a současné škrty ve výdajích rozpočtu. Podpora chytrých technologií a vzdělávání na straně druhé. Vyšší než symbolické daňové úlevy malým firmám, radikální zjednodušení jejich byrokratických povinností. Omezení vlivu odborů. Neodkladná reforma důchodového systému. Ale to už bych se opakoval.

Potřebujeme více svobody, více demokracie, nikoliv naopak. Přemíra regulace a státního dohledu nad podniky a jednotlivci je dlouhodobě špatná. Nepotřebujeme, aby se státní aparát propojil s některým z velkých elektronických bratrů za účelem "ochrany" svých občanů před Zlem na Internetu. Potřebujeme decentralizaci moci, posílení okresních a obecních úrovní správy na úkor centrálního velení.
Nepotřebujeme "postdemokracii", potřebujeme transparentní a jednoduchou demokracii. Co je jednoduché a průhledné, lépe se kontroluje, lépe se v tom hledají chyby, lépe se to vylepšuje.
Programátorsky řečeno -- stát potřebuje důkladně refaktorovat.

Jak jsem napsal jinde: Bolelo by to a byla by k tomu od voličů třeba všeobecná odvaha a vůle nepodléhat populistickým slibům. Chtělo by to ministry sisyfovsky zeštíhlující své resorty a premiéra formátu Margaret Thatcherové. Nic z toho nemáme, nic z toho se nedá "obyčejným lidem" slíbit před volbami.

Místo toho se, frustrováni stavem politiky, hádáme. Já a moji pravicoví přátelé versus oni, levicoví přátelé. Stojíme neochvějně ve svých názorových zákopech. Proč pak vůbec předstírat, že se chceme domluvit?

Marnost.

Původně jsem chtěl dát tomuto textu podtitul "Přemluv svého levicového intelektuála, aby přemluvil ostatní levičáky", ale to by bylo laciné, zbytečné a virálně neúčinné. Není totiž nic zarytějšího než intelektuál zabarikádovaný ve svém salónním levičáctví v dobách ekonomické recese.
Proto musím rezignovat na snahy třídního boje. Nechci tedy s vámi, mí levicoví přátelé, dále diskutovat bez šance na konvergenci, nemám na to dál čas, nervy a už ani sílu. Tyto volby vyhrajete a já vám to přeji.

O to víc vám ale přeji, abyste mohli brzo poznat důsledky své volby. Já budu v mezičase jen doufat, že vámi hlásaný neosocialismus bude přerozdělovat a jinak ničit tuto zemi jen po jediné volební období.

Snad mi příště dáte za pravdu.

Nespavost č. 40

cenzuruji slova, která ještě nebyla napsána

Tenhle text se mi nepíše snadno, protože zadání zní -- piš o čemkoliv. A tak přecházím na jakousi frekvenci vlastních kmitů a snažím se vyhrabat z podvědomí slova rezonující někde hluboko, hodně pozdě k ránu.
Je to takový prapodivný domácí úkol, vlastní danajský dárek ke kulatým narozeninám. Tak tedy:

Jako každý informační dělník samozřejmě vím, že je rozumné se postavit čelem ke všemu, co dokážeme ovlivnit -- to je správné, optimistické, proaktivní, nabízí nám to "mít věci hotové", atd... Pak jsou ale skutečnosti, s nimiž nedokážeme nic dělat, nemůžeme se s nimi nijak smířit, ale musíme si je nějak připustit, protože když to neuděláme, ubližujeme si, lžeme si do kapsy. Mezi realitou a naší psychikou vznikne mezera a z ní vylézá deprese. Čím více se jí bráníme, tím později, ale o to bolestivěji, nakonec propukne.
Smutek není možné si zakázat.

Dnes už také vím,

že čas bězí a že není možné vrátit ho zpět a že nikdy nebudeme vědět

Býval jsem agnostikem. Říkal jsem si: Filozofické výklady světa jsou vždy postaveny na přijatých axiomech, na jejich základě je možno odvodit příslušný světonázor. Každý z nás je svým založením, vlivou výchovy nebo prožitků postaven před jejich volbu, třebas i podvědomou. Odpověď na otázku "Je Bůh?" tak máme ukrytou v sobě, tvoří jednu ze základních čar v naší mapě reality. Někdo tomu říká dar víry, jiný zase memetický virus, atd.
Neshodneme se, je zbytečné o těchto věcech diskutovat. V jedné skutečnosti vidí obratní vysvětlovači důkaz pro, jiní naopak proti. Neexistuje společná ontologie, slovník přijatelný pro oba tábory, není způsob, jak najít společnou řeč, i kdyby jen proto, že slova hledaného jazyka nemají pevné významy. Ba co hůř, není vůle tuto řeč hledat.

Víra je nepodmíněná -- i její odmítnutí. Kdo je pevný, nepřipouští si pochybnosti, protože by vedly k erozi základního kamene. Jak hluboko do vlastního nitra se dokážete ponořit, aniž byste ho zpochybnili? Potřebujete-li při tomto hloubání vnější oporu a pomoc, jste ve své víře či nevíře slabí.

Ptejte se sami sebe. Nikdo jiný vám neodpoví.

děkuji za pozvání těm, kteří nevědí, co to znamená někoho pozvat

Stávali jsme každý den před hnědými dveřmi s mléčnou skleněnou výplní, za níž se daly jen tušit míhající se postavy sestřiček, sanitářů nebo rodičů -- našich sousedů v zoufalství. Zazvonit, ohlásit se, pak většinou čekat. V mezičase držet dveře projíždějícím postýlkám a snažit se přitom dohlédnout chodbou k řadě boxů... až k tomu našemu.
Když se nic nedělo, došla otevřít sestřička. ("CRP v normě, leukocyty se zlepšují, tenhle cyklus snáší dobře..."). Někdy se ale přišoural ke dveřím doktor. Po šesti měsících v Motole se i z přijímání špatných zpráv stala rutina. Modus inferni vyžaduje zhluboka dýchat ("víte sami, že není mnoho aktivních možností... pokusíme se o revizi... máme tu teď infekci, takže...").
Naděje ale vždy nalézá protilátky.

Konečně uvnitř. Nasadit plášť, roušku, čepici, rukavice a pak... Ahoj, Aničko, náš silný, statečný a šikovný medvídku...
U postýlky jsme nebyli bezbranní, mohli jsme dělat samé rozmanité věci: Zpívat písničky, pouštět písničky, mluvit ("vyroste z tebe zdravá, chytrá a krásná holka..."), hlavně mluvit, mluvit, však nás slyší... musí nás přece vnímat... nějak... Sledovat dechovou křivku, akci, saturaci... Podkládat malé tělíčko plyšáky... Dávat bazální masáž ("opatrně, no vida, jak vám to jde..."). Doprovázet Aničku na MR, CT a všechny operační sály. Doufat v malé pravděpodobnosti a neustupovat té strašné nemoci. Ptát se nesmyslně po smyslu toho všeho.

Nevzdávat se. Nikdo z nás to nevzdal... a je to rok, co jsme s ní mohli aspoň trochu být.

Bůh není. QED.