O strojích a lidech

Jsme nahraditelní.
Ne, nemám na mysli levnou práci lidí z Asie a Afriky, jde mi o hrozbu poněkud časově vzdálenější: Veškerou naši práci jednou lépe zastanou stroje -- i tu intelektuální.

Být přesvědčen o vlastní nenahraditelnosti je běžné a zdravě seběvědomé. Snad ještě častější je pochybovat o vlastní nenahraditelnosti, ale zároveň být přesvědčen o tom, že některé lidské schopnosti jsou z principu nenahraditelné.
Kdo ale tvrdí, že lidé jsou, co se týče veškerého myšlení, nahraditelní strojem, je ostatními vnímán jako extremista. Proč? Co nás na odmítnutí lidské intelektuální výjimečnosti znepokojuje? Je to podvědomý lidský strach z neznámého predátora, jímž by se mohl stát nějaký náš vlastní výtvor? Jakési antropocentrické tabu, zakazující klást si otázky o vlastní výjimečnosti a nahraditelnosti? Nepodložená domněnka, že evoluce se s příchodem Homo sapiens sapiens zastavila? Humanitní přesvědčení o nekonečné hloubce lidské kultury?

Má člověk patent na rozum? Obsahuje naše myšlení nějakou magickou, jedinečnou složku, vzpírající se racionálnímu uchopení a jasné definici? A pokud ano, ochrání nás toto magické myšlení před vzpourou robotů?
Tyto otázky se dotýkají mnoha z nás.

Ústup bílých límečků

Překladatelům stroje komplikují život už dnes -- nekvalitní, ale snadno dostupné produkty strojového překladu snižují cenu jejich práce -- aby se překladatel uživil, musí se specializovat. Beletrie (více významů, emoce) a překlady smluv a právničtiny (jednoznačnost, přesnost) jsou a ještě dlouho budou pevnostmi, v nichž se lidští předkladatelé mohou dobře bránit. Dobyvatelé ale nespí a budují stále dokonalejší katapulty a beranidla, takže jednou padne i ta poslední citadela -- poezie.
Další lidské profese, ohrožené počítačem, jsou v pořadí. Na světě je mnoho intelektuálních činností, při nichž se počítače dají využít nějakým alespoň pomocným způsobem pro zpracování dat, jejich filtraci, analýzu, apod. Čím mechaničtější a předvídatelnější tato činnost je, tím více by se měl mít na pozoru ten, kdo si jí vydělává.
Lidští prodavači mají již dlouho konkurenci v podobě e-shopů. Pokladní v supermarketech nahradí průjezdní rámy, které v několika sekundách přečtou informace pomocí RFID čipů na zboží v nákupním košíku a odečtou celkovou cenu z bankovního účtu nakupujícího.
Jistě namítnete, že prodej není intelektuální profese. Avšak mnohé překvapí, že nahraditelní jsou i třeba lidští makléři.
Klidní by neměli zůstat ani programátoři nebo elektroinženýři -- počítač jednou nebude při návrhu software nebo elektronických obvodů potřebovat lidskou obsluhu.
Co se ale stane, až dojde k automatizaci matematiky nebo hudby?

Nemůžeme ignorovat neustálý ústup zastánců lidské nenahraditelnosti, čehož známou ukázkou jsou šachy: To, že nejlepší lidský šachista vždy porazí stroj, bylo považováno za důkaz nepřekonatelnosti lidského intelektu. Po porážce Kasparova v roce 1997 jednoduše zastánci lidské nenahraditelnosti odešli hledat jiné mety a jiné definice lidského intelektu a výjimečnosti.

Přeháním? Jistě, podobných proroků strojové inteligence už tu bylo, řeknete si. Nikdo nenahradí lidský mozek v jeho úplnosti -- včetně jeho emocí, fantazie a kreativity. Nikdo nevytvoří umělého člověka. Mechanické úkony vykonávají počítače lépe než člověk, to ano, ale stroj přece nikdy nebude schopen nahradit třeba umělce a jeho prožitek vtělený do díla.
Opravdu? Odkud se bere přesvědčení, že kreativitu nelze strojově nahradit?

Algoritmus kreativity

Produktem intelektuální nebo umělecké lidské činnosti je informace. Ano, dopouštím se zde určitého zjednodušení, ale ne až tak velkého: Veškeré materiální produkty je možné digitalizovat, vytvořit jejich popisy, recepty, algoritmy, výrobní postupy. Podstatné není vyrobit materiální objekt podle přesného popisu. To stroj umí, v tom je dobrý a v tom postupně nahrazuje člověka už od dob průmyslové revoluce. Podstatné je tento postup vymyslet. Zde, namítnou kritici, spočívá jádro lidské kreativity. Stroj jednoduše nevymyslí nový postup.

Co je tedy lidská tvořivost, ta domnělá bašta, v níž se schovává dobrá lidská výjimečnost před zlým a rozmáhajícím se mechaničnem? Definic kreativity je více, např.: Tvořivost je generování nových, neobvyklých, ale přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů.

Myšlenka, aby byla užitečná, musí být vyjádřena nějakým popisem. Nejběžnější je popis slovní, nicméně "popis" je možné pro naše účely značně rozšířit -- může jít třeba o elektrické schema, obrázek (topologický, grafický jazyk), notový zápis, počítačový program, obecně pak o jakoukoliv konstrukci vytvořenou z nějakých symbolů.
Představme si prostor všech možných myšlenek. Jde o množinu všech konstrukcí, které se dají pomocí symbolů a podle pravidel daného jazyka vyjádřit. Představme si dále, že kreativní člověk (objevitel, vynálezce) se v tomto prostoru myšlenek pohybuje. Má určitou představu o jejich užitečnosti, danou jeho zkušeností, racionálně dokáže dedukovat nové myšlenky na základě těch již existujících a popsaných. Ba co víc -- pomocí své intuice, na základě inspirace a iracionálních postupů dovede vytvářet zcela nové a logicky neodvoditelné myšlenky. A pokud je geniální, dovede objevit i dosud nepoznané oblasti myšlenkového prostoru.
Racionální postupy jsou metodickým procházením tohoto prostoru, zatímco výbuchy inspirace jakési skoky v něm. Důležité je, že ať už je výchozí pohnutka jakákoliv, jde pouze o pohyb ve světě myšlenek (po cestě od známých myšlenek k novým) a tímto pohybem je vždy manipulace se symboly podle pravidel daného jazyka.

Představme si nyní stroj, jenž dovede naším myšlenkovým světem procházet. Je schopen odlišit myšlenku užitečnou od neužitečné porovnáním s realitou. Je schopen vytvářet nové myšlenkové konstrukce na základě konstrukcí známých. Je schopen logické chůze i kreativních skoků v myšlenkovém prostoru.
Na rozdíl od člověka je tento stroj rychlý a neúnavný, při řešení této optimalizační úlohy nejí, nespí, nebere plat, nemusíte za něj platit zdravotní a sociální pojištění.

Princip nahraditelnosti lidského myšlení není zdaleka něčím novým. Kořeny tohoto filozofického přístupu jsou naopak hodně staré a možná o nich psal už Gottfried Leibniz, ale až v dnešní době se technologie pomalu blíží do bodu, kdy má smysl se znepokojovat jeho praktickými dopady.
Nejde o nějakou katastroficky rychlou změnu, nicméně každý rodič školou povinného dítka by se už dnes měl ptát, zda se jeho dítě na budoucí svět "chytrých strojů" připravuje tím nejlepším možným způsobem.

Nahrazení lidského myšlení neproběhne nějakým velkým revolučním skokem. Nebude zkonstruován Golem, jenž po zapnutí vyhraje ve všech IQ testech a během další hodiny zajistí světový mír a lásku. Fígl je v tom, že vůbec není třeba vytvořit umělého člověka, protože umělý člověk je poněkud neekonomickým konceptem.
Místo toho dochází k postupnému, pragmatickému nahrazování lidské mysli tam, kde je to proveditelné a úsporné. Počítače stále považujeme a budeme považovat za nástroje (byť sofistikované), nikoliv za umělé osobnosti, které nás připraví o práci. Jak praví známý městský mýtus: Živé žáby musíte vařit pozvolna, jinak z hrnce vyskočí.

Automatický umělec

Dobrá, naše intelektuální dřina bude automatizovaná, zbyde více času na zábavu a umění. Jak je to tedy s prožíváním emocí a dalšími, hluboce niternými a výhradně lidskými věcmi, které jsem zmínil jen okrajově? Jak je to s uměleckou kreativitou?
Považujeme-li za podstatný pouze výsledek tvořivé činnosti, tedy kreativní dílo, není třeba komplikovat naše úvahy podobnými nadbytečnými koncepty. Tvoření nepochybně obohacuje či proměňuje tvůrce, ale vzhledem k cíli není tento proces podstatný. Máte-li v ruce emotivní obrázek, není důležité, zda malíř emoce prožíval nebo je jen dokonale předstíral. Herec po padesáté repríze na jevišti už emoce neprožívá a -- pokud jde o opravdu dobrého herce -- je to z pohledu diváka jedno.

Nicméně, se zastánci lidské nenahraditelnosti se asi shodnu v tom, že nahradit člověka v umění je obtížné a že tato emocionální bašta bude posledním útočištěm člověka poté, co ostatní pozice dobydou stroje. Neshodnu se ale s nimi v v odpovědi na otázku, zda k tomu dojde -- nevidím žádný důvod k přesvědčení, že člověk tuto poslední pozici uhájí.

Výstižně to formuloval David Gelernter:
Jednou, až vyřešíme všechny problémy, bude dosaženo umělé mysli. Avšak i potom nebude uměle inteligentní počítač nic pociťovat a nebude si nic uvědomovat. Řekne "Jsem šťastný," ale nebude cítit štěstí. Nicméně bude jednat, jako kdyby šťastný byl. Bude jednat jako inteligentní lidská bytost.
A co pak?