puts text if text.size > 140

Nebát se a nestahovat

2012-01-29T14:51:00.001+01:00

Mnoho lidí nedokáže pochopit, že je možné být proti nelegálnímu kopírování a zároveň i proti chystané legislativě ACTA. Být zároveň pro rozumnou ochranu autorských práv a zároveň proti mafiánům z Hollywoodu a normalizačním "umělcům" z OSA.
Tyto postoje jsou v naprostém souladu, přesto se skoro každý doupouští nebezpečného černobílého zjednodušování: Jsi proti ACTA? Pak jsi pirát a kradeš. Ale tak to vůbec není!

Pokud jsou zákony blbé, musíme je dodržovat, ale máme se zároveň snažit, aby přestaly platit. A hlavně: Aby nové, právě připravované, ještě blbější, nebyly vůbec schváleny.

Podporujte umělce, neživte příživníky

Předepište "zákonodárcům" z RIAA a MPAA, jejich právníkům a dalším nenažraným vepřům redukční dietu. Jak? Nekonzumujte jejich dementní "produkci," nekupujte ji, ale ani ji nesdílejte, nekopírujte, nedávejte jim možnost vás kriminalizovat. Dokážete to?
Plaťte jen umělcům a autorům, nikoliv nahrávacím monopolům. Choďte na koncerty a do divadel, nekupujte muziku a filmy v konzervách. A pokud už kupujete, snažte se využít přímé distribuční kanály -- každý tvůrce má dnes web, na němž píše, jak to nejlépe udělat. Přinuťte Hollywood a zpěváky z dob socialismu, aby vám nestrkali nos do soukromí a začali konečně respektovat digitální věk.

Nebo zkoušejte rovnou vymýšlet nové způsoby zábavy a distribuce obsahu. A nelžete sami sobě, že to nejde, že nemůžete, protože... náklady na podnikání v malém nebyly nikdy tak nízké. Určitě na něco přijdete.

A také přesvědčujte o svém postoji své příbuzné, kamarády, známé. Třeba jen proto, že máte víc jasno než oni.

Nasměrujte svůj vztek správným směrem

Nekomplikujte práci administrátorům státních webů a různých organizací, nezahlcujte jejich servery DDoS útoky. Činnost těchto institucí vás možná poškozuje, ale schovávat se za domnělou anonymitu internetového davu je zbabělé. Je to jak pubertální, tak neúčinné. Nebuďte bezejmennými vandaly, buďte aktivními občany a nestyďte se za to. Obracejte se na vámi zvolené zástupce dostupnými zákonnými prostředky, buďte hrdí alespoň na svůj podpis v petici. Využijte demokracie, dokud v této zemi ještě aspoň trochu funguje. Protestujte -- nahlas -- a ukažte, že si zasloužíte lepší zákony a lepší politiky.

Je to jen o vaší lenosti. Svoboda a poctivost -- to jsou zatraceně nesamozřejmé věci!

Jak jsem se stal nástěnkářem

2012-01-13T11:34:00.000+01:00

Řadím se k umírněným příznivcům metod GTD (Getting Things Done, česky Mít vše hotovo) a ZTD (Zen To Done, česky Zen a hotovo).
Tedy: Jsem příznivcem, protože GTD používám v praxi, s většími či menšími uspěchy. A umírněným proto, že si vybírám z rad pánů Allena (A) nebo Babauty (B) jen to, co mi vyhovuje, a pracuji s těmito technikami poměrně nedogmatickým způsobem.

Zmínění guruové -- jak guru A, tak i guru B -- se shodují v tom, že máme používat nástroje, které nám nepřekážejí a nevnucují nepřirozený styl práce. Když jsem se s GTD seznamoval, podnikl jsem pracný průzkum ve snaze právě takové nástroje najít.

Scratch My Own Itch

Propracovaný Tracks mi zpočátku vyhovoval. Nicméně postupně, jak se mi principy GTD ukládaly do podvědomí, začal jsem silněji vnímat jeho drobné nevýhody.
Shodou okolností jsem tou samou dobou získal příležitost vytvořit aplikaci na míru procesům jedné malé firmy. Po bližším zkoumání se ukázalo, že tyto firemní procesy jsou s GTD docela kompatibilní. Bylo mi jasné, že pokud mám tuto aplikaci sám napsat -- čemuž jsem se doposud z dobrých důvodů bránil -- měl by to být takový yet another gtd tool, který bych sám rád používal.

Nebylo to však jednoduché: Aplikace byla určena i zaměstnancům bez znalosti GTD, tedy implementovat projekty, akce a kontexty nepřicházelo do úvahy.
Chtělo to jednoduchý nápad stravitelný i pro "neajťáky." A tak vznikly nástěnky plné lístků, ty totiž nevnucují uživateli žádnou konkrétní ideologii.

Tramtadadá

Výsledkem je aplikace noticeBoard, s podtitulem "CTD Tool" (Cooperatively Things Done, česky Hej rup!). Jak je u dobře vychovaných Rails aplikací zvykem, její zdrojový kód naleznete na githubu, kolegům rubyistům by nemělo činit potíž Nástěnky zprovoznit na vlastním serveru.

Dokumentace, wiki, uživatelské fórum -- nic z toho k Nástěnkám neexistuje. Pokud by se ovšem našel dostatek zájemců o vyzkoušení, mohl bych jim zřídit přístup do nějaké demo instalace Nástěnek.

Co Nástěnky nabízejí:

- jednoduchou metaforu nástěnek v kanceláři, přijatelnou i mimo svět IT; terminologii je možno "přepnout" pouhým nastavením lokalizačního souboru cs.yml,

- týmovou organizaci činností inspirovanou technikami GTD/ZTD; základním prvkem je lístek na nástěnce, jenž může a nemusí být úkolem ke zpracování,

- jsou vhodné i jako jednouživatelské GTD (je zde možnost vytvářet soukromé nástěnky),

- mobilní přístup; fungují z Kindle, měly by™ fungovat i z chytrých telefonů; základním principem je jediný pružný layout pro desktop i malé prohlížeče,

- detailní řízení stavu lístku (akce); lístky-úkoly lze delegovat, přerušovat práci na nich, označovat je, atd.,

- jemné nastavení uživatelských práv na úrovni nástěnek -- vybraným uživatelům lze dovolit jen určité činnosti s lístky na konkrétní nástěnce,

- historii lístků (co se s lístkem dělo, kdo/kdy s ním pracoval, komentoval, měnil jeho vlastnosti...),

- podporu formátování Textile známého z wiki (pro snadné vkládání odkazů, formátování textu).

- Nástěnky dovolují ukládat přílohy k lístkům -- obrázky, dokumenty, obecně libovolné soubory,

- umožňují stanovit prioritu lístku, datum a čas lístku; lístky se dají řadit a filtrovat dle různých vlastností.

Co Nástěnky nejsou:

- zralým a bezchybným softwarem,
- konkurencí Basecampu a placeným GTD službám,
- ideálním nástrojem, jenž řeší všechny vaše problémy.

Tož, Enjoy!

O možnosti důkazu nekauzálních jevů na základě aproximace chování institucí v mikrosvětě

2011-09-27T12:55:00.003+02:00

Nedávno rozbouřily fyzikální svět výsledky měření rychlosti neutrin [1]. V tomto příspěvku nábízíme (při vší skromnosti) čistě teoretickou obdobu důkazu uvedených závěrů, bez použití empirických metod. Naše závěry jsou odvozeny na základě všeobecně známých fakt pomocí žurnalistické logiky.

1. Vyjdeme z jednoho dobře známého závěru Murphyho práce, konkrétně: "Vedlejší fronta vždy postupuje rychleji." [2]

2. Toto tvrzení lze přeformulovat jako: "Moje fronta vždy postupuje pomaleji."

3. Murphyho zákony platí obecně, tedy lze říci, že rychlost každé námi pozorované fronty se limitně blíží nule.

4. Každá fronta v makrosvětě je tvořena elementárními částicemi. Tyto částice pro účely našeho důkazu pojmenujeme "frontony."

5. Frontony jsou bosony s nulovou rychlostí. Každý materiální objekt utvořený z frontonů dosáhne po nekonečné době nulové relativní rychlosti vzhledem k libovolnému pozorovateli. (Důkaz tohoto mezikroku je snadný a je ponechán na čtenáři. Nápověda: Je třeba vyjít z termodynamických zákonů [2] a popsaných vlastností frontonů.)

6. V antisvětě existují částice zrcadlově odpovídající frontonům reálného světa. Tyto častice budiž nazvány "antifrontony."

7. Antifrontony vykazují, dle principů symetrie, opačné vlastnosti vzhledem k vlastnostem frontonů.

8. Jednou z těchto vlastností je rychlost. Jestliže je rychlost frontonu rovna 0 m/s, je rychlost antifrontonu 1/0 = ∞.

9. Rychlost antifotonu se blíží nekonečnu. Antifronton je tedy, vedle švýcarsko-italského neutrina, další částicí schopnou nekauzálního pohybu. (A nemusíme přitom prozařovat alpské pastevce, postačí zajít na poštu.)

Samozřejmě, jde o nanejvýš překvapivé závěry a tak vyzýváme kolegy o důkladné prověření všech stupňů důkazu a o doplnění dat, nejlépe opakováním pozorování na nejrůznějších institucích.

Reference:
[1] Particles found to break speed of light, Reuters,
[2] Murphyho zákony ve zkratce II., Murphy, souhrn,
[3] Třetí termodynamický zákon,
[4] O možnosti důkazu nekauzalních jevů na základě aproximace chování institucí v mikrosvětě, P. Šuchmann, rekurentní reference.

Málem bych zapomněl to nejdůležitější: Kolegům se za výše publikovaný článek omlouvám a připojuji tento odkaz:

[5] Neutrinos and the Speed of Light

Levé a pravé, velké a malé

2011-06-15T13:33:00.006+02:00

Island po ekonomickém kolapsu přepisuje ústavu pomocí sociální sítě, zatímco v Praze budou odborářští strejdové blokovat "za nás" MHD ve jménu boje proti kšeftování se zdravím, důchodové loupeži a likvidaci benefitů.
Tyto dvě politické aktivity spolu vzájemně nesouvisejí. Ovšem jen zdánlivě.

Politický kompas má dvě osy. Ta vodorovná je každému srozumitelná -- nadáváme si do levičáků a pravičáků, politické spektrum ve sněmovně a senátu bývá zvykem schematicky zobrazovat od rudé, přes oranžovou, zelenou a modrou až k ultrafialové, jako by šlo o vlnové délky našich ekonomických názorů.
Levičáci chtějí krotit "špinavý byznys" a regulovat "příliš bohaté" ve jménu sociální spravedlnosti, aniž by si uvědomovali, že tak dusí přirozenou lidskou podnikavost. Pravičáci by zase rádi zavedli "pořádek" a uzákonili "univerzálně platné hodnoty," přičemž často nerespektují individuální rozdíly mezi lidmi a hodnoty, s nimiž se neztotožňují.

Méně známá osa politického kompasu je ta svislá, společenská, s extrémem totalitním a a extrémem anarchistickým. O to je ale zajímavější: Vyjadřuje totiž míru svobody a zodpovědnosti na straně jedné oproti nesamostatnosti a bezpečí na straně druhé.
Libertariánská poloosa charakterizuje jednotlivce, menší spolky, zájmová sdružení, živnostníky a malé firmy, autoritativní poloosa pak velké organizace, nadnárodní korporace, banky a stát. Malé společenské systémy pružně reagují na změnu, ale jsou křehké a pomíjivé, velké systémy představují pevnou oporu, ale často se soustřeďují jen na setrvačnou obranu své existence.
Malému je vlastní dynamika, velkému dominuje průměr.

Odboráři útočí na vládní reformy a tváří se přitom, že zastupují nejen státní zaměstnance, ale i občany jako celek. Vládní koalice zatím deklaruje neústupnost, ale je vnitřními sváry oslabená, takže skutečně důsledného thatcherovského řešení se od ní nedočkáme.
Jde jen o spor autoritativního proti autoritativnímu - zástupců zaměstnanců státních firem proti zástupcům státu, přičemž občanů mimo státní sektor se dané spory nedotknou -- a pokud ano, jen negativně (například pádem vlády a následným marasmem).

Island svým důrazem na internetovou demokracii trochu připomíná "klikače" Věcí veřejných, ovšem jen při velmi povrchním pohledu. Vzhledem k počtu obyvatel je vzdálenost islandského voliče k islandskému politikovi malá, každý hlas je slyšet. Navíc má tamní demokracie vybudovanou tradici, což ukazuje i nedávná snaha o export svobody projevu -- s níž budou muset prudiči internetu dříve či později otevřeně bojovat.
Jde tu tedy o komunikaci svobodného a zodpovědného jedince se reprezentanty malého, svobodného a (snad i) zodpovědného celku.

Proč jsem libertariánem, proč podporuji decentralizaci moci, malé před velkým, neregulované před monopolním, aktivní a riskantní před pasivním a ochranářským?

To je snad jasné. Nechte si ty odborářské řeči a nechte mě spolutvořit ústavu.

Sonáta magnetické rezonance

2011-03-19T06:03:00.075+01:00

"Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchu, jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité." -Steve Jobs

"Potřeba útěchy je samozřejmě skutečná, ale není v přesvědčení, že vesmír nám podle jakéhosi práva útěchu dluží, cosi dětinského?" -Richard Dawkins

"Začínejte s myšlenkou na konec." -Steven Covey

O škálovatelnosti starostí

Jedině vědomí vlastní smrti dodá myšlenkám správnou hloubku.

Své běžné starosti vidíte najednou jako drobné nepříjemnosti. Místo toho se začnete ptát, kolik času vám zbývá, co ještě stihnete zařídit a co už ne. Začnete se zajímat o to, jak budou žít vaši blízcí ve světě bez vás, a jak vaše nepřítomnost změní jejich životy.
Uvědomíte si, kolika lidem něco dlužíte - omluvu, vysvětlení, poděkování.

Začnete si vážit každé minuty. Uvědomíte si své minulé chyby a to, jak hloupé a zoufale neefektivní je ztrácet čas malichernými spory, nadáváním na okolnosti, sebelítostí... Soustředíte se na podstatné detaily, na správnou komunikaci s lidmi. Přestanete lhát sami sobě, odhodíte předsudky.

Na druhou stranu se ohlížíte za sebe a ptáte se, co po vás zbyde, a napadají vás úplně jiné věci než obvykle: Jedinečné, neopakovatelné, vyčnívající z šumu všednosti.

Je to mix dlouhodobého a krátkodobého, najednou máte čas jen na důležité věci. Najednou jste drsně produktivní, ale paradoxně se přitom vůbec nestresujete. Constraint Breeds Creativity.

Hudba sfér je v podstatě industriálek

Ležím už čtvrt hodiny bez pohybu, v úzkem tunelu technologické svatyně, má hlava se nachází uprostřed silného tančícího pole. I přes špunty v uších slyším silné rány a hukot vibrujících cívek, trápených mohutnými proudy. Skenovací frekvence dává zvukům zajímavý rytmus, různé rezonanční kmitočty pak melodii.
Vesmírná odysea, meditace vysoké intenzity.

Sofistikovaný stroj několikrát propátrává každý kubický milimetr mé hlavy a nakonec spočítá imaginární obrázek. Ačkoliv je to celé nesmírně složité, jde nakonec o jednobitovou odpověď na jedinou zásadní otázku:
Je to tam?

Ateistovi motlitba nepomůže

Myšlenky na smrt jsou doprovázeny myšlenkami na věčnost. V těžkých chvílích se věřící modlí, agnostik pochybuje, nevěřící medituje.

Ateista ve svém nitru nehledá dobro absolutní, nemůže se opřít o útěchu garantovanou shůry. Neupíná své morální zásady k nějakému abstraktnímu, těžko uchopitelnému řádu, jenž trvá věčně. Je si vědom pomíjivosti morálních konstrukcí, toho, že tyto zásady nejsou odvozeny od nezpochybnitelných pravd, ale jsou ukotveny v konkrétním čase a společnosti.

Víra v absolutní dobro je, z evolučního pohledu, možná jen vedlejším produktem silného lidského citu -- lásky. Biologické programování ateisty a věřícího je samozřejmě stejné, oba v hloubi srdce touží po dobru.
Nevěřící ale neplýtvá energií na hledání dobra zobecněného a absolutního, místo toho se může soustředit na relativní dobro, na dobro konkrétních lidí.

Ateistům je často vytýkáno právě zpochybňování a "relativizace hodnot.” Neprávem: Praktické a relativní dobro páchané v ateistově sféře vlivu dokáže víc než zázraky konané za hranicemi lidského chápání.

Mám pro vás dvě zprávy...

...říká doktor a zoomuje přitom obrázkem z magnetické rezonance.
"Dobrá zpráva je, že to není to, čeho jsme se báli. Ta špatná, že stále nevíme, co vám je."

Inu, to beru, pane doktore.

O strojích a lidech

2010-12-22T09:15:00.130+01:00

Jsme nahraditelní.
Ne, nemám na mysli levnou práci lidí z Asie a Afriky, jde mi o hrozbu poněkud časově vzdálenější: Veškerou naši práci jednou lépe zastanou stroje -- i tu intelektuální.

Být přesvědčen o vlastní nenahraditelnosti je běžné a zdravě seběvědomé. Snad ještě častější je pochybovat o vlastní nenahraditelnosti, ale zároveň být přesvědčen o tom, že některé lidské schopnosti jsou z principu nenahraditelné.
Kdo ale tvrdí, že lidé jsou, co se týče veškerého myšlení, nahraditelní strojem, je ostatními vnímán jako extremista. Proč? Co nás na odmítnutí lidské intelektuální výjimečnosti znepokojuje? Je to podvědomý lidský strach z neznámého predátora, jímž by se mohl stát nějaký náš vlastní výtvor? Jakési antropocentrické tabu, zakazující klást si otázky o vlastní výjimečnosti a nahraditelnosti? Nepodložená domněnka, že evoluce se s příchodem Homo sapiens sapiens zastavila? Humanitní přesvědčení o nekonečné hloubce lidské kultury?

Má člověk patent na rozum? Obsahuje naše myšlení nějakou magickou, jedinečnou složku, vzpírající se racionálnímu uchopení a jasné definici? A pokud ano, ochrání nás toto magické myšlení před vzpourou robotů?
Tyto otázky se dotýkají mnoha z nás.

Ústup bílých límečků

Překladatelům stroje komplikují život už dnes -- nekvalitní, ale snadno dostupné produkty strojového překladu snižují cenu jejich práce -- aby se překladatel uživil, musí se specializovat. Beletrie (více významů, emoce) a překlady smluv a právničtiny (jednoznačnost, přesnost) jsou a ještě dlouho budou pevnostmi, v nichž se lidští předkladatelé mohou dobře bránit. Dobyvatelé ale nespí a budují stále dokonalejší katapulty a beranidla, takže jednou padne i ta poslední citadela -- poezie.
Další lidské profese, ohrožené počítačem, jsou v pořadí. Na světě je mnoho intelektuálních činností, při nichž se počítače dají využít nějakým alespoň pomocným způsobem pro zpracování dat, jejich filtraci, analýzu, apod. Čím mechaničtější a předvídatelnější tato činnost je, tím více by se měl mít na pozoru ten, kdo si jí vydělává.
Lidští prodavači mají již dlouho konkurenci v podobě e-shopů. Pokladní v supermarketech nahradí průjezdní rámy, které v několika sekundách přečtou informace pomocí RFID čipů na zboží v nákupním košíku a odečtou celkovou cenu z bankovního účtu nakupujícího.
Jistě namítnete, že prodej není intelektuální profese. Avšak mnohé překvapí, že nahraditelní jsou i třeba lidští makléři.
Klidní by neměli zůstat ani programátoři nebo elektroinženýři -- počítač jednou nebude při návrhu software nebo elektronických obvodů potřebovat lidskou obsluhu.
Co se ale stane, až dojde k automatizaci matematiky nebo hudby?

Nemůžeme ignorovat neustálý ústup zastánců lidské nenahraditelnosti, čehož známou ukázkou jsou šachy: To, že nejlepší lidský šachista vždy porazí stroj, bylo považováno za důkaz nepřekonatelnosti lidského intelektu. Po porážce Kasparova v roce 1997 jednoduše zastánci lidské nenahraditelnosti odešli hledat jiné mety a jiné definice lidského intelektu a výjimečnosti.

Přeháním? Jistě, podobných proroků strojové inteligence už tu bylo, řeknete si. Nikdo nenahradí lidský mozek v jeho úplnosti -- včetně jeho emocí, fantazie a kreativity. Nikdo nevytvoří umělého člověka. Mechanické úkony vykonávají počítače lépe než člověk, to ano, ale stroj přece nikdy nebude schopen nahradit třeba umělce a jeho prožitek vtělený do díla.
Opravdu? Odkud se bere přesvědčení, že kreativitu nelze strojově nahradit?

Algoritmus kreativity

Produktem intelektuální nebo umělecké lidské činnosti je informace. Ano, dopouštím se zde určitého zjednodušení, ale ne až tak velkého: Veškeré materiální produkty je možné digitalizovat, vytvořit jejich popisy, recepty, algoritmy, výrobní postupy. Podstatné není vyrobit materiální objekt podle přesného popisu. To stroj umí, v tom je dobrý a v tom postupně nahrazuje člověka už od dob průmyslové revoluce. Podstatné je tento postup vymyslet. Zde, namítnou kritici, spočívá jádro lidské kreativity. Stroj jednoduše nevymyslí nový postup.

Co je tedy lidská tvořivost, ta domnělá bašta, v níž se schovává dobrá lidská výjimečnost před zlým a rozmáhajícím se mechaničnem? Definic kreativity je více, např.: Tvořivost je generování nových, neobvyklých, ale přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů.

Myšlenka, aby byla užitečná, musí být vyjádřena nějakým popisem. Nejběžnější je popis slovní, nicméně "popis" je možné pro naše účely značně rozšířit -- může jít třeba o elektrické schema, obrázek (topologický, grafický jazyk), notový zápis, počítačový program, obecně pak o jakoukoliv konstrukci vytvořenou z nějakých symbolů.
Představme si prostor všech možných myšlenek. Jde o množinu všech konstrukcí, které se dají pomocí symbolů a podle pravidel daného jazyka vyjádřit. Představme si dále, že kreativní člověk (objevitel, vynálezce) se v tomto prostoru myšlenek pohybuje. Má určitou představu o jejich užitečnosti, danou jeho zkušeností, racionálně dokáže dedukovat nové myšlenky na základě těch již existujících a popsaných. Ba co víc -- pomocí své intuice, na základě inspirace a iracionálních postupů dovede vytvářet zcela nové a logicky neodvoditelné myšlenky. A pokud je geniální, dovede objevit i dosud nepoznané oblasti myšlenkového prostoru.
Racionální postupy jsou metodickým procházením tohoto prostoru, zatímco výbuchy inspirace jakési skoky v něm. Důležité je, že ať už je výchozí pohnutka jakákoliv, jde pouze o pohyb ve světě myšlenek (po cestě od známých myšlenek k novým) a tímto pohybem je vždy manipulace se symboly podle pravidel daného jazyka.

Představme si nyní stroj, jenž dovede naším myšlenkovým světem procházet. Je schopen odlišit myšlenku užitečnou od neužitečné porovnáním s realitou. Je schopen vytvářet nové myšlenkové konstrukce na základě konstrukcí známých. Je schopen logické chůze i kreativních skoků v myšlenkovém prostoru.
Na rozdíl od člověka je tento stroj rychlý a neúnavný, při řešení této optimalizační úlohy nejí, nespí, nebere plat, nemusíte za něj platit zdravotní a sociální pojištění.

Princip nahraditelnosti lidského myšlení není zdaleka něčím novým. Kořeny tohoto filozofického přístupu jsou naopak hodně staré a možná o nich psal už Gottfried Leibniz, ale až v dnešní době se technologie pomalu blíží do bodu, kdy má smysl se znepokojovat jeho praktickými dopady.
Nejde o nějakou katastroficky rychlou změnu, nicméně každý rodič školou povinného dítka by se už dnes měl ptát, zda se jeho dítě na budoucí svět "chytrých strojů" připravuje tím nejlepším možným způsobem.

Nahrazení lidského myšlení neproběhne nějakým velkým revolučním skokem. Nebude zkonstruován Golem, jenž po zapnutí vyhraje ve všech IQ testech a během další hodiny zajistí světový mír a lásku. Fígl je v tom, že vůbec není třeba vytvořit umělého člověka, protože umělý člověk je poněkud neekonomickým konceptem.
Místo toho dochází k postupnému, pragmatickému nahrazování lidské mysli tam, kde je to proveditelné a úsporné. Počítače stále považujeme a budeme považovat za nástroje (byť sofistikované), nikoliv za umělé osobnosti, které nás připraví o práci. Jak praví známý městský mýtus: Živé žáby musíte vařit pozvolna, jinak z hrnce vyskočí.

Automatický umělec

Dobrá, naše intelektuální dřina bude automatizovaná, zbyde více času na zábavu a umění. Jak je to tedy s prožíváním emocí a dalšími, hluboce niternými a výhradně lidskými věcmi, které jsem zmínil jen okrajově? Jak je to s uměleckou kreativitou?
Považujeme-li za podstatný pouze výsledek tvořivé činnosti, tedy kreativní dílo, není třeba komplikovat naše úvahy podobnými nadbytečnými koncepty. Tvoření nepochybně obohacuje či proměňuje tvůrce, ale vzhledem k cíli není tento proces podstatný. Máte-li v ruce emotivní obrázek, není důležité, zda malíř emoce prožíval nebo je jen dokonale předstíral. Herec po padesáté repríze na jevišti už emoce neprožívá a -- pokud jde o opravdu dobrého herce -- je to z pohledu diváka jedno.

Nicméně, se zastánci lidské nenahraditelnosti se asi shodnu v tom, že nahradit člověka v umění je obtížné a že tato emocionální bašta bude posledním útočištěm člověka poté, co ostatní pozice dobydou stroje. Neshodnu se ale s nimi v v odpovědi na otázku, zda k tomu dojde -- nevidím žádný důvod k přesvědčení, že člověk tuto poslední pozici uhájí.

Výstižně to formuloval David Gelernter:
Jednou, až vyřešíme všechny problémy, bude dosaženo umělé mysli. Avšak i potom nebude uměle inteligentní počítač nic pociťovat a nebude si nic uvědomovat. Řekne "Jsem šťastný," ale nebude cítit štěstí. Nicméně bude jednat, jako kdyby šťastný byl. Bude jednat jako inteligentní lidská bytost.
A co pak?

Vzlet intelektuálního Saturnu 5 z Vršovic

2010-11-21T01:24:00.049+01:00

Chcete-li se dostat na Měsíc, potřebujete především silnou, vícestupňovou raketu naplněnou velkým množstvím vysoce hořlavého paliva. Je to dlouhá cesta, takže k dosažení měsíčího orbitu v únosné době s živými kosmonauty v přistávacím modulu je nutno vyvinout obrovskou rychlost.
Chcete-li odpoutat svou mysl, získat nadhled, vymanit se z gravitace každodenních problémů a dosáhnout kreativního orbitu během jediného dne s mozkem stále ještě schopným činnosti, potřebujete TED.

Proč TED? Není totiž konference jako konference, od různých jiných akcí se TED liší "použitou technogií."
Specialitou formátu TEDx je především rychlé střídání řečníků z nejrůznějších oborů v tematicky oddělených blocích, což je přesně to, co dokáže vašemu uvažování dodat potřebné zrychlení. Projekce prezentací z jiných TEDů prokládá živé přednášky a nastavuje laťku kvality. Hudební a umělecká vystoupení podněcují neverbální mozková centra posluchačů.
Jednotlivé motory tematických bloků se zažehávají postupně, takže se v přestávkách mezi nimi máte možnost nadechnout a podělit o své zážitky s ostatními účastníky. Během intelektuální cesty jste -- podobně jako astronauté v lodi Apollo -- umístěni v komfortním, dobře ozvučeném a osvětleném sále, doplněným o servisní a přístrojovou sekci, jež je vybavena všemi systémy podpory života -- šatnou, cateringem, kuloárem pro průběžné diskuse, atd. Nejste tedy rozptylováni přízemními nepodstatnostmi a můžete své smysly plně soustředit na vnímání letu.

Videa z "velkého" TED sleduji rád a často, takže jsem věděl, do čehu jdu. Věděl jsem, že zrychlení při startu bude obrovské a že to bude hodně házet. Ale že to bude až tak házet a že to bude tak moc rachotit, to jsem opravdu nečekal.

První stupeň: ReKreace

Několik sekund po zážehu motorů vmáčklo přetížení mé tělo do křesla a já jen stěží zalapal po dechu. Paní Františka Hana Garlíková je totiž ztělesněním podnikatelského ducha. V jiném kontextu by tato věta vyzněla jako klišé, ale jinak se to prostě napsat nedá. ("Nemusela jsem řešit důchod, šla jsem si stoupnout do fronty na živnosťák", atd.) Ve svých 90 letech je paní Garlíková zdrojem ryzí životní energie a nemá čas na nějaké nemoci nebo snad stáří. A tak je logické, že právě ona zahájila tematický blok ReKreace. Motory prvního stupně zkrátka musí být nejsilnější.
Neúprosná pravidla TEDx ale dávají řečníkovi jen osmnáctiminutovou plochu, takže se moderátor prvního bloku Josef Šlerka ocitl v nezáviděníhodné pozici a nemohl paní Garlíkovou nechat pokračovat ve vyprávění o jejím pestrém a nelehkém životě.

Alpinista Pavel Blažek mluvil o neúspěších, restartech, nutnosti nevzdávat se a vydat ze sebe i poslední kapky sil. Nic tak člověka nepromění jako fungování daleko za hranicemi zóny komfortu. Snad ještě lépe než on ale promlouvaly nádherné fotografie z cest promítané za jeho zády.

O perspektivních technologiích se netechnologicky zaměřený člověk nemá šanci příliš dozvědět. Obsahem zajímavá přednáška Josefa Průši o 3D tisku tak všem nabídla možnost nahlédnout obrovský potenciál těchto "převodníků informace -> hmota."

Podobný dopad na humanitně orientované účastníky akce měl jistě i rámcový úvod Romana Nerudy do současného stavu oboru "slabé" Umělé inteligence. Je to téma, k němuž mám hodně blízko, a tak chci poděkovat za poctivě podaný přehled: Srozumitelný a přístupný popis strojového učení, optimalizačních úloh a evoluce, názorné ukázky produktů výzkumu.

Vcelku netradiční byla jazzově-teoretická přednáška-jammování Martina Friedla a jeho kolegy. Hudba je jazykem, jímž je přenášeno emocionální sdělení, kompozice návrhem shora-dolů, improvizace pak kreativním proudem směřujícím zdola nahoru. Zajímavé bylo, že i samotní muzikanti přemýšlejí o hudbě v takto abstraktní rovině: Když hrajete pro každého, jste srozumitelní a populární, ale neděláte dobrou muziku. Jakmile se vypracujete na špičkového jazzového muzikanta, dokážete sdělit složité myšlenky a váš nesrozumitelný hudební jazyk vás spolehlivě odsune na okraj veřejného zájmu.

Pepper de Callier a jeho "Leadership is a choice" byla první anglicky podaná přednáška, umístěná sice v prvním bloku, ale tematicky namířená do toho druhého. Schopný vedoucí musí umět nadchnout, jeho lidské kvality se musí vyrovnat kvalitám profesionálním. Textů o emocionální inteligenci a vůdcovství se na Internetu válí tuny, ale přece jenom je něco jiného si to poslechnout naživo.

Přednáška Ondřeje Surého se nesla v duchu vyhasínání motorů prvního tematického stupně rakety. Nemyslím, že jeho informativní vstup měl nějaké chyby, fakticky šlo o dobře strukturovanou a zvládnutou prezentaci. Pro přítomné však bylo povídání o digitální stopě jednotlivce a ochraně soukromí na sociálních sítích spíše takovým povinným opáčkem. Jinde než na TED by nicméně toto povídání splnilo svou funkci.

V následující pauze se objevila jistá nenulová pravděpodobnost setkání s kamarády a známými z Twitteru. Sotva jsme se však stihli pozdravit, začala druhá část přednášek.

Druhý stupeň: Naděje

Další blok věnovaný vzdělání byl koncepčně asi nejvíce soudržný, tematicky šlo o nejlépe soustředěnou část ze všech tří. Možná, že měl Juraj Jonek (nebo jeho kolegové) jen skvělou ruku ve výběru řečníků, možná se jednotliví přednášející předem domluvili tak, že budou svá vystoupení doplňovat. Ať je to jakkoliv, vznikl dojem přednášky jediné.

Hned první skvěle podané vystoupení Tomáše Hajzlera nastolilo centrální myšlenku: Většina lidí je po většinu času nespokojená a dělá svou práci, jen protože musí. Jen menšina ze zaměstnanců s tím něco dělá a z této menšiny jen malá část v pozitivním smyslu. Neuspokojivý stav je důsledkem výchovy v hierarchickém modelu zodpovědnosti a řízení - naučené vzorce chování si děti přinesou z rodiny do školy a odtud do zaměstnání (rodič-dítě, učitel-žák, šéf-podřízený). Ze začarovaného kruhu pak není úniku, protože v něm všichni dobře hrají svěřené role. Úspěšné rodiny, školy a firmy si však tento problém uvědomují a dokážou se s ním poprat.

Nadhozené téma elegantně uchopila psycholožka Jana Nováčková a poukázala na fyziologické a psychologické souvislosti metod typu cukr a bič: Savci se při hraní učí a náramně je to baví, s jedinou výjimkou: Jen člověk dokázal učení spojit se stresem. Při učení se aktivují vyšší -- evolučně mladší -- vrstvy mozku, při pocitu strachu a úzkosti jsou tato mozková centra naopak vypnutá. Hodnocením vyvoláte v dětech vzájemnou nevraživost a děti se pak místo poznávání světa soustřeďují na soupeření a závody ve sbírání známek. Do školy dítě vstupuje s velkou vniřní motivací, škola v prvním půl roce nahradí touhu po poznání vynucenou motivací vnější. Dítě záhy pochopí, že učení a poznávání je nuda, pruda a trápení, jinak by za to přece dospěláci nerozdávali odměny.
Jsa otcem dítka čerstvě školou povinného a od září poctivě indoktrinovaného, toto vystoupení mne zasáhlo na velice citlivém místě. Několik textů o motivacích a vzdělávání jsem, pravda, četl, nicméně po tomto shrnutí se mi v hlavě rozblikal nápis: Tak TOHLE dělají v týdnu mému dítěti a já jim v tom po večerech a víkendech pomáhám. Za dva-tři roky si s ním nebudu mít co říci.

Vystoupení Branislava Kleskeňe přineslo v daném směru další "povzbuzení" -- české školství je sice stále ještě na poměrně dobré úrovni, ale ta se začíná rychle zhoršovat. Navíc v této instituci existuje obrovská setrvačnost, která změnám zuřivě brání. Není ani obecná shoda o potřebě reforem, tím méně pak konsensus v tom, jak by měly vypadat, atd.

Technicky zaměřeného Kleskeně vystřídal charismatický Ondřej Šteffl. Vůči jeho vystoupení měli někteří účastníci výhrady, ale já myslím, že jde buď o jejich nepochopení nebo neochotu pochopit. Štefflovo "komicky hororové" tempo nutilo posluchače rychle přemýšlet, tato forma perfektně a úderně naservírovala jádro sdělení: Od školy nic dobráho nečekejte, škola se za staletí nezměnila a ani to nedokáže. Vzdělávání však čeká skvělá budoucnost, protože je, vzhledem k současné informační explozi, nezbytné. Vzdělávání, bez ohledu na současný monopol školy, představuje skvělou podnikatelskou příležitost a zároveň šanci pro příští generace.
Mám za to, že Šteffl ze všech asi nejlépe vystihl ducha prezentací TEDx.

Nebyl by to TED, kdyby nenabídl "zázračné dítě." Po videozáznamu s geniální Adorou Svitak připadla tato role Markovi Erbenovi, jehož povídání přesvědčilo každého o tom, že tento mladý filmový producent, pokud bude chtít, to v animovaném filmu dotáhne setsakra daleko.

Jakub Esterka bohužel zopakoval efekt "vyhasínajících motorů" druhého stupně nosné rakety kina Vzlet. Jeho přednáška nabídla po rozpačitém úvodu to zajímavé až na konci. Letní tábory pro děti a rodiče pořádané sdružením Loukaři generují nepochybně množství hodnotného obsahu, je tedy škoda, že se tomuto obsahu nedostalo odpovídajícího podání.

Doufat, že je možné pokračovat v tweetupu během druhé přestávky, se ukázalo jako značně naivní představa -- i druhá pauza uběhla pěkně rychle. Přesto jsem se aspoň na okamžik viděl s lidmi, s nimiž se vždy rád setkávám (@satai, @Julianne_SF, @SlavekRydval, @suchosch, @petrkou, @sylvaf) a měl i možnost poprvé IRL poznat další (@DaKrup, @matushiq, @zbiejczuk). Moc mě mrzí, že jsem s nimi stihl prohodit jen pár slov -- tím spíš, že někteří vážili kvůli konferenci do Prahy dlouhou cestu.
Inu, jen se tím vyprovokovala má chuť se s nimi setkat znovu.

Třetí stupeň: ReCyklace

Třetí blok moderoval Petr Maňas, o němž je všeobecně známo, že je jedním z mála českých opravdu "úspěšných ajťáků", ale málokdo už o něm ví, že kromě firem a přednášek dovede řídit a moderovat třeba i stávky (v roce 1989 byl právě on jedním z hlavních organizátorů studentské stávky v ČVUT FEL Praha).

Povídání o složitosti systémů, stabilitě a citlivosti na vnější podmínky (v kybernetickém slova smyslu) bych stěží čekal od archeologa. Přednáška Petra Pokorného přesto dobře dokázala dát zánik civilizací do novodobých souvislostí.

I sebelépe naplánovaná vesmírná mise se občas příšerně zadrhne tak, že během několika sekund začne jít všem astronautům o život, čehož dobře známo ukázkou je exploze v přístrojové sekci Apola 13.
Tímto momentem bylo pro TEDxPrague bezesporu vystoupení etnologa Mnislava Zeleného. "Proč pořád všechno řešíte? Kam se ženete? Indiáni nic neřeší, protože mají všechno vyřešený!" hřímal do publika šaman Atapana. Obracel se ale, bohužel, ke zcela jinému publiku nejspíš v nějakém naprosto mimoběžném magisteriu. Na jedné straně nám šokujícím způsobem připomněl, že o životě a hodnotách cizích civilizací toho ví středoevropan opravdu velice málo a že poznáním indiánského života se určitě dokáže obohatit a podívat se na sebe z nového úhlu -- za což panu etnologovi patří dík. Na druhou stranu pan šaman přednesl na podporu svých jen těžko stravitelných tvrzení množství ještě hůře přijatelných argumentů a obtížně ověřitelných fakt.

Záchranu v okamžiku nejvyšší nouze však přinesla následující dokonalá přednáška Cyrila Höschla. Tato světová kapacita oboru je, zdá se, vybavena obrovským darem mluvit o jemných odborných detailech s nadhledem, vtipem, srozumitelně a neotřele.
Genetika není triviální, není jednosměrným přepisem DNA plánu do těla organismu, naopak, vše je mnohem složitěji propojeno. Genetické vlohy se uplatňují v organismu jen v kontextu prostředí, prostředí organismu je naopak utvářeno a ovlivňováno v procesu, v němž se genetická informace projevuje navenek. Geny a prostředí se tak složitě vzájemně ovlivňují na několika úrovních.
Vzhledem k tomu pak můžeme například hledat jak genetické příčiny duševní choroby, tak i vliv okolí na její spuštění. Každý máme svou míru poháru trpělivosti a vznik šílenství je jen otázkou velikosti stresu nebo duševního otřesu. Pokud ale máme k šílenství vrozené vlohy, pak stačí jen malý štulec, aby propuklo.

Maja Arnestad z Norska hovořila o návrhu uživatelského rozhraní: They are not "disabled." They are "differently abled." Zdá se, že pouhým rozšířením pohledu na potřeby invalidních uživatelů získáváme mnoho nového: Jinak bude počítač ovládat dítě, jinak nevidomý, jinak člověk ochrnutý, jinak senior, jinak dentista, jenž nemá při práci volnou ani jednu ruku. Pro mne poněkud pokořujícím detailem je, že Maja Arnested řadí mezi "differently abled people" i rodiče malých dětí.
Rozšířením tohoto spektra variant uživatelského rozhraní zpětně získáváme nové nápady, které uplatníme v "uživatelském mainstreamu."

Michael Bauer nás seznámil s tzv. mikrofinancováním, které se ujímá v nejchudších částech světa. Zdá se, že někteří lidé jsou ochotni platit (negativní úrok) za to, že si mohou spořit a dosud našetřené peníze nemají kdykoliv k dispozici. A to není vše: Nobelova cena míru byla udělena člověku, jenž řekl bankéřům, že mohou chudým lidem pomáhat půjčováním malých částek na 40% úrok. Nevím, jestli tento prapodivný svět financí chápu dobře -- a po této přednášce se o to asi ani snažit nechci.

Od prezentace Tomáše Rouska, schopného vesmírného architekta, jsem očekával něco trochu jiného. Co přesně? Možná více architektury a méně referencí, grantů a sebevědomí.

Třetí tematický blok prokládalo svým zpěvem talentované těhotenské kvarteto Yellow Sisters. Mladé dámy se vyznaly ze své inspirace Afrikou, jejich hudební záběr byl široký a hlasy naopak vysoké i hluboké. K nejsilnějším momentům jejich vystoupení patřilo něco, co bych si s velkou nejistotou troufl označit jako černošský spirituál.

Melodické úlety Yellow Sisters také uzavřely poslední blok přednášek. O vizuální složku tohoto vystoupení se postaral Milan Cais, jehož mnozí znají spíše jako frontbubeníka skupiny Tatabojs. Poslední stupeň nosné rakety byl odhozen, kosmická loď se maximální rychlostí řítila nekonečným tichem. Nastal beztížný stav, v němž se všichni začali vznášet, Bublina Cais na pódiu abstraktně maloval a přitom rytmicky doprovázel zpěvačky na skleničky od barev.

TEDxPrague dosáhl cílového mentálního orbitu. Nicméně ještě dlouho po doznění závěrečných ovací postávaly v sále a na chodbách hloučky astronautů a diskutovaly a diskutovaly a diskutovaly...

Ehm... kdy že bude další Vzlet?

OpenCard - Červená karta nebo rudý hadr?

2010-09-07T16:05:00.021+02:00

Disclaimer: nejsem zastáncem OpenCard a nechci zde tento projekt hájit. Jen mne zajímá mechanismus neustálého přitápění pod mediálním kotlem tohoto provařeného politika.

O dnešní rozruch na českém twitteru se postaral článek v Respektu, poukazující na nepřehledné obchodní podmínky OpenCard. V nich se ukrývají "drobnosti" typu povinného pravidelného docházení na kontaktní místo (nebo povinnost sledovat změnu obchodních podmínek na webu), případně možnost, že magistrát uplatní své pohledávky z peněz uložených na OpenCard na jiné učely. Otázky vzbuzuje také blíže nevysvětlená "situace okamžité reakce."

Ano, obchodní podmínky jsou -- obecně, nejenom v případě OpenCard -- mrzká věc. Podepisovanou smlouvu většinou pozorně čteme, obchodní podmínky málokdy. Smlouva se téměř nikdy nemění, obchodní podmínky nebo ceník poměrně často. Smlouva je pevně ukotvena nějakou zákonnou normou a nemůže být v rozporu s ní, u jejích příloh už si zákonnou oporou tak jistí nejsme, podepisujeme přece ve smlouvě, že souhlasíme i s budoucími změnami obchodních podmínek a tak se vlastně odevzdáváme do rukou smluvní protistrany.

Obchodníci toto vědí a zneužívají toho. Je to částečně i jejich obrana před šíleným zákazníkem, takže v obchodních podmínkách nalezneme popsanou ledajakou špatnou zkušenost, kterou obchodník s nějakým zákazníkem dříve učinil. Zákazník zkrátka nemůže zažalovat výrobce mikrovlnné trouby za poškození zdraví kočky, jež se v troubě sušila, mám-li použít oblíbený městský mýtus. Potud je to v pořádku, problém nastává, jakmile jsou do obchodních podmínek vsunuty legální pastičky.

Jestli jde ze strany OpenCard o zlý umysl nebo spíš o nešikovné formulace, které by každý soud interpretoval v případném sporu ve prospěch uživatele karty, nedokážu posoudit, nejsem odborník. Ale jedno vím jistě: Podobné obchodní podmínky jsou nám předkládány každou chvíli a my je prostřednictvím smlouvy bez protestu podepisujeme. A je celkem jedno, zda jde o smlouvu s bankou, realitní kanceláří, operátorem, providerem, sociální sítí, energetickou společností, atd. atd. atd. Většinou se nad tím nikdo nepozastavuje, připadá nám uplně normální, že v asymetrickém obchodním vztahu zákazník-korporace dáváme korporaci do ruky bič, zrovna tak, jako nám připadá normální, že nás korporace tímto bičem nešlehne, pokud vše funguje, jak má.

Spíše než naříkat nad pachem z rozšťouraných obchodních podmínek je namístě ptát se, proč to zrovna v případě OpenCard tak vadí.
V původním článku na to poukazuje pouze samotný závěr:

"...že o [OpenCard] nestojíte? Pak už zbývá jen kupovat si běžné jízdenky. Cestování Prahou vás pak ale přijde na tisíce a ne na stokoruny měsíčně."

To je problém.
Měli bychom se ptát, proč se ovčané žijící na území Hlavního města Prahy stali ekonomickými vazaly OpenCard. Proč neexistuje finančně rovnocenná alternativa pro dlouhodobé jízdenky? Není to tím, že bylo nezajímavému projektu OpenCard dodatečně pomoženo vytvořením "přirozeného monopolu" na pražskou dopravu? Proč to vše stále trvá, přestože kvůli věcem typu OpenCard ztrácí ODS v Praze půdu pod nohama?

Napsáno o této kauze už toho bylo mnoho. Stačí trpělivě připomínat, že na mnoho otázek neznáme odpovědi, nemusíme pracně hledat otázky nové.

Dodatek: OpenCard opravdu není FaceBook, i když se toto srovnání nabízí. Zrušení účtu na FaceBooku mi přineslo klid a více času a nestálo mě to ani korunu, což se o případném zrušení OpenCard rozhodně tvrdit nedá.

Přerozdělováním hodnota nevzniká

2010-04-25T13:00:00.002+02:00

aneb proč nejsem levicovým intelektuálem

Se svými levicově orientovanými přáteli se spolehlivě shodnu v tom, že není koho volit. Že všechny parlamentní (viditelné) strany prostřednictvím svých představitelů znemožnily své programy natolik, že jsou pro nás v podstatě nepřijatelné. Že bychom v Česku rádi viděli "znalostní ekonomiku" a místo toho vidíme budoucnost ČR coby periferie EU. Že si nikdo z nás nepřeje diktaturu nebo jiný opravdu asociální režim. Že si přejeme vyspělé školství, fungující zdravotnctví a efektivní záchrannou sociální síť.
Tolik asi tvoří konsensus. Ovšem pokud jde o praktické kroky, jak ze současného marasmu ven, je to potíž.

Levičáci budou donekonečna opakovat argumenty o potřebě zachování sociálního smíru, o podpoře státních podniků, o nutnosti zatočit s korupcí, která je podle nich nejspíš hlavním důvodem současného deficitu. Navzdory tomu, že nikdo neví, kolik peněz je opravdu rozkrádáno a kolik zcela legálně přerozdělováno do černých děr státního rozpočtu.
Není na vině spíše zbytečné nafukování sociálního státu a levicové plýtvání? Nedostatek odvahy k důsledným, dlouhodobým a promyšleným reformám, ať už jsou to reformy důchodové nebo zdravotnické nebo jiné? Nebylo by to lepší vysvětlení deficitu?
Nebylo by nakonec jednoduše lepší peníze od občanů nevybrat, aby nebyly rozkradeny? Protože pokud nebudou rozkradeny, skončí jen přerozděleny tak, aby napájely současnou neefektivní síť polostátního a polokomerčního sektoru.

Ono je totiž rozkrádání a přerozdělování ve svých konečných důsledcích docela podobné. Obojí vytváří dluh.

Co s tím?

Levičáci budou tvrdit, že řešením státního dluhu je další zvyšování daňové zátěže, tedy de facto likvidace živnostníků a malých firem, protože menším podnikatelům nezbude než to zabalit, zatímco korporace odejdou nebo jednoduše zdaní své zisky jinde než v ČR.

A když se levičáků budete ptát opravdu do hloubky, jak si představují funkční stát, doptáte se až k tomu, že vlastně směřují ve svých představách k socialismu.
Silný stát, který se o každého postará ("chudí přece nemohou být chudší"). Stát, jenž je pln geniálních úředníků, co nekašlou na obyčejné lidi, co dovedou, vybaveni nějakou vyšší prozřetelností, spravovat veřejné statky, jako by byly jejich vlastní. Ba co více, vědí, komu vzít a komu dát, dovedou řídit vševědoucně ekonomiku tak, aby se všem dělo jen všeobjímající (a samozřejmě ekologické) dobro. Aniž by k této státní, moudře plánované ekonomice měli podklady a informace v podobě tržně vytvořených (tj. reálných) cen, protože všechny ceny budou moudře a spravedlivě regulovány.

Že straším? Ohledně totalitních hrozeb budou levičáci argumentovat tím, že antikomunismus je zastaralý, KSČM není hrozba, KSČM je přece "jiná" strana, s níž se ČSSD po volbách nespojí, vždyť přece billboardy socanů nesou slogany "zabraňme návratu komunismu." A když se spojí, tak to vlastně vůbec nevadí, protože komunisté nejsou už dávno ti zlí komunisté, ale hodní, demokracií převychovaní komunisté.

To je ale magical thinking, pánové a dámy. A ten nefunguje... tedy bez historicky známých konců v podobě kolektivizací a gulagů. Sice teď trochu přeháním, ale uznejte, že mnoho nových a konkrétních způsobů řešení -- kromě "jednoduše zvýšit daně" nebo "více regulovat" -- jste zatím nepřinesli.
Vaším řešením, drazí levicoví intelektuálové, není "sociálně spravedlivý stát", vaším řešením je "socialistický stát." Je to špatné řešení a minulé století je plné důkazů.

Škrtat je třeba.

Nebrat peníze těm, kdo s nimi umí hospodařit, ale hlavně: Nedávat je do rukou politikům, kteří nereprezentují zájmy voličů, ale zájmy své, zájmy "tendristů sponzorujících volební kampaně" a zájmy Pandurů a kamarádů ze správních rad.
Nedávat peníze šikovným ekobyznysmenům, schopným ve jménu zelených zítřků postavit i noční sluneční elekrárnu. Zprůhlednit daňový systém a systém veškerých odvodů, aby naplno vynikla parazitická podstata některých "taky daní" (např. jandákovské poplatky autorským svazům z každého prodaného datového nosiče na principu presumpce viny). Sjednotit sazby DPH, sjednotit (tzn. snížit, ne naopak!) odvody zaměstnanců a OSVČ. A po zjednodušení procesů státní správy nezapomenout zrušit náhle zbytečné instituce, často existující jen proto, že žádná vláda nikdy neměla odvahu propustit úředníky v nich zaměstnané.

Zeštíhlování státu je řešení. Snižování daňové zátěže a současné škrty ve výdajích rozpočtu. Podpora chytrých technologií a vzdělávání na straně druhé. Vyšší než symbolické daňové úlevy malým firmám, radikální zjednodušení jejich byrokratických povinností. Omezení vlivu odborů. Neodkladná reforma důchodového systému. Ale to už bych se opakoval.

Potřebujeme více svobody, více demokracie, nikoliv naopak. Přemíra regulace a státního dohledu nad podniky a jednotlivci je dlouhodobě špatná. Nepotřebujeme, aby se státní aparát propojil s některým z velkých elektronických bratrů za účelem "ochrany" svých občanů před Zlem na Internetu. Potřebujeme decentralizaci moci, posílení okresních a obecních úrovní správy na úkor centrálního velení.
Nepotřebujeme "postdemokracii", potřebujeme transparentní a jednoduchou demokracii. Co je jednoduché a průhledné, lépe se kontroluje, lépe se v tom hledají chyby, lépe se to vylepšuje.
Programátorsky řečeno -- stát potřebuje důkladně refaktorovat.

Jak jsem napsal jinde: Bolelo by to a byla by k tomu od voličů třeba všeobecná odvaha a vůle nepodléhat populistickým slibům. Chtělo by to ministry sisyfovsky zeštíhlující své resorty a premiéra formátu Margaret Thatcherové. Nic z toho nemáme, nic z toho se nedá "obyčejným lidem" slíbit před volbami.

Místo toho se, frustrováni stavem politiky, hádáme. Já a moji pravicoví přátelé versus oni, levicoví přátelé. Stojíme neochvějně ve svých názorových zákopech. Proč pak vůbec předstírat, že se chceme domluvit?

Marnost.

Původně jsem chtěl dát tomuto textu podtitul "Přemluv svého levicového intelektuála, aby přemluvil ostatní levičáky", ale to by bylo laciné, zbytečné a virálně neúčinné. Není totiž nic zarytějšího než intelektuál zabarikádovaný ve svém salónním levičáctví v dobách ekonomické recese.
Proto musím rezignovat na snahy třídního boje. Nechci tedy s vámi, mí levicoví přátelé, dále diskutovat bez šance na konvergenci, nemám na to dál čas, nervy a už ani sílu. Tyto volby vyhrajete a já vám to přeji.

O to víc vám ale přeji, abyste mohli brzo poznat důsledky své volby. Já budu v mezičase jen doufat, že vámi hlásaný neosocialismus bude přerozdělovat a jinak ničit tuto zemi jen po jediné volební období.

Snad mi příště dáte za pravdu.

Nespavost č. 40

2010-04-21T01:01:00.066+02:00

cenzuruji slova, která ještě nebyla napsána

Tenhle text se mi nepíše snadno, protože zadání zní -- piš o čemkoliv. A tak přecházím na jakousi frekvenci vlastních kmitů a snažím se vyhrabat z podvědomí slova rezonující někde hluboko, hodně pozdě k ránu.
Je to takový prapodivný domácí úkol, vlastní danajský dárek ke kulatým narozeninám. Tak tedy:

Jako každý informační dělník samozřejmě vím, že je rozumné se postavit čelem ke všemu, co dokážeme ovlivnit -- to je správné, optimistické, proaktivní, nabízí nám to "mít věci hotové", atd... Pak jsou ale skutečnosti, s nimiž nedokážeme nic dělat, nemůžeme se s nimi nijak smířit, ale musíme si je nějak připustit, protože když to neuděláme, ubližujeme si, lžeme si do kapsy. Mezi realitou a naší psychikou vznikne mezera a z ní vylézá deprese. Čím více se jí bráníme, tím později, ale o to bolestivěji, nakonec propukne.
Smutek není možné si zakázat.

Dnes už také vím,

že čas bězí a že není možné vrátit ho zpět a že nikdy nebudeme vědět

Býval jsem agnostikem. Říkal jsem si: Filozofické výklady světa jsou vždy postaveny na přijatých axiomech, na jejich základě je možno odvodit příslušný světonázor. Každý z nás je svým založením, vlivou výchovy nebo prožitků postaven před jejich volbu, třebas i podvědomou. Odpověď na otázku "Je Bůh?" tak máme ukrytou v sobě, tvoří jednu ze základních čar v naší mapě reality. Někdo tomu říká dar víry, jiný zase memetický virus, atd.
Neshodneme se, je zbytečné o těchto věcech diskutovat. V jedné skutečnosti vidí obratní vysvětlovači důkaz pro, jiní naopak proti. Neexistuje společná ontologie, slovník přijatelný pro oba tábory, není způsob, jak najít společnou řeč, i kdyby jen proto, že slova hledaného jazyka nemají pevné významy. Ba co hůř, není vůle tuto řeč hledat.

Víra je nepodmíněná -- i její odmítnutí. Kdo je pevný, nepřipouští si pochybnosti, protože by vedly k erozi základního kamene. Jak hluboko do vlastního nitra se dokážete ponořit, aniž byste ho zpochybnili? Potřebujete-li při tomto hloubání vnější oporu a pomoc, jste ve své víře či nevíře slabí.

Ptejte se sami sebe. Nikdo jiný vám neodpoví.

děkuji za pozvání těm, kteří nevědí, co to znamená někoho pozvat

Stávali jsme každý den před hnědými dveřmi s mléčnou skleněnou výplní, za níž se daly jen tušit míhající se postavy sestřiček, sanitářů nebo rodičů -- našich sousedů v zoufalství. Zazvonit, ohlásit se, pak většinou čekat. V mezičase držet dveře projíždějícím postýlkám a snažit se přitom dohlédnout chodbou k řadě boxů... až k tomu našemu.
Když se nic nedělo, došla otevřít sestřička. ("CRP v normě, leukocyty se zlepšují, tenhle cyklus snáší dobře..."). Někdy se ale přišoural ke dveřím doktor. Po šesti měsících v Motole se i z přijímání špatných zpráv stala rutina. Modus inferni vyžaduje zhluboka dýchat ("víte sami, že není mnoho aktivních možností... pokusíme se o revizi... máme tu teď infekci, takže...").
Naděje ale vždy nalézá protilátky.

Konečně uvnitř. Nasadit plášť, roušku, čepici, rukavice a pak... Ahoj, Aničko, náš silný, statečný a šikovný medvídku...
U postýlky jsme nebyli bezbranní, mohli jsme dělat samé rozmanité věci: Zpívat písničky, pouštět písničky, mluvit ("vyroste z tebe zdravá, chytrá a krásná holka..."), hlavně mluvit, mluvit, však nás slyší... musí nás přece vnímat... nějak... Sledovat dechovou křivku, akci, saturaci... Podkládat malé tělíčko plyšáky... Dávat bazální masáž ("opatrně, no vida, jak vám to jde..."). Doprovázet Aničku na MR, CT a všechny operační sály. Doufat v malé pravděpodobnosti a neustupovat té strašné nemoci. Ptát se nesmyslně po smyslu toho všeho.

Nevzdávat se. Nikdo z nás to nevzdal... a je to rok, co jsme s ní mohli aspoň trochu být.

Bůh není. QED.

Udělají to znovu, pokud dostanou příležitost

2009-11-23T09:43:00.018+01:00

Jak dlouhá je paměť národa? Přibližně dvacet let.

Dne 23. 11. 1989 jsem byl zadržen příslušníky VB poté, co jsem si dovolil fotografovat demonstraci na Palackého náměstí v Kutné Hoře.
Poté jsem byl samozřejmě propuštěn, protože jsem se nedopustil ničeho proti socialistickému právnímu řádu. Ty dvě hodiny na služebně mne ale definitivně utvrdily v tom, že komunismus je čisté zlo. Nereformovatelné zlo, jemuž není možné pasivně přihlížet a mlčky ho tolerovat.

V ten mrazivý čtvrtek jsem také byl, společně s kamarádem Honzou A., vykázán vedením kutnohorského Gymnázia z budovy téhož.
Důvod? Byli jsme studenti ČVUT FEL a dovolili jsme si strašnou věc -- informovat gymnazisty a profesory o situaci v Praze, protože v televizi a rozhlasu tou dobou nebylo nic jiného než komunistická propaganda.

Za dvacet let se KSČM stihla vzpamatovat a její FUD je silný jako nikdy předtím. Když neudělají komunisté nějakou výraznou chybu, budou po dalších volbách opět u moci, ať už to teď ČSSD populisticky popírá, jak chce. Bude nám spoluvládnout, nejprve lokálně, pak celostátně, strana, o níž jsme si mysleli, že patří minulosti.

Opravdu nechci opakovat to, co jiní napsali mnohem lépe, ať už s náležitým patosem nebo s náležitě pozdviženým egem. Pro mě je vzpomínka na události roku 1989 důvodem k obezřetnosti. Nechci prostě, aby tu nějaká další generace musela žít přisehnutě. Skutečně jsme národem pitomců?

Ano, ten čas už se opravdu nevrátí. Pokud se arogantní levičáci s vůlí k moci chopí kormidla -- notně podpořeni nevyléčitelně relativizujícími "levicovými intelektuály" -- bude to vypadat úplně jinak. Výsledek bude ale za několik let podobně nesvobodný. Možná se budou šrouby utahovat i deset, dvacet let, ale o to bude to utažení důkladnější.

Pokud to ovšem všem těm budoucím rathům a paroubkům dovolíme.

Followeři sobě

2009-11-03T22:23:00.045+01:00

Tak se mi včera podařilo stát se poslední kapkou v přetékajícím cizím poháru.

Znáte ten pocit -- utrousíte drobnou poznámku, bez zlého úmyslu. Poznámka vyvolá bouchnutí dveřmi, obočí kolemjdoucích jest pozdviženo v údivu, šepot i hlasité komentáře na tu i onu stranu... náhlé vzedmutí tsunami v rybníku na návsi.
Pak vlna slehne, dveře se opatrně otevřou a vy si uvědomíte, že spíše než o nějaké drama tu jde o bajku s ponaučením.
Můj uštěpačný tweet byl totiž pravděpodobně důvodem vzniku vyhlášky "Mým followerům".

Mým národům.
Mno. Adent žádá své publikum o přijetí jakéhosi kodexu, stručně jde o toto: Dávejte si pozor, v jakém kontextu používáte ve svých tweetech text "adent". Chtělo by se dodat: A retweetujte odkaz na tato pravidla i těm, kdo Adenta nesledují, protože když se tak nebudou chovat všichni, tak se Adent přes některý ze svých několika účtů dozví něco, co nechce vědět a co ho rozčiluje. :-)

Ale vážně, nechci tímto znovu zvedat vlny. Jen mi toto určování pravidel přijde docela smutné, zvlášť v kontrastu s Adentovou krásně liberální obhajobou twitteru:
...Hyde Park. Každý si může vzít bedýnku a říkat, co ho napadne. Někdo ho bude poslouchat - nebo nebude. On sám může poslouchat další, nebo nemusí...
Není to diskusní kroužek, není to uzavřené společenství a není to ani společenství monologistů. Je to proud řečí, které se potkávají, prolínají, zahušťují do dialogů, trialogů... A omezit něco takového na hlásnou troubu "co-právě-dělám" či na "marketingový promokanál" by byla obrovská škoda.

Mé poučení z bajky? Nejde mi o Adenta, svou popularitu si zaslouží a ta může být protivná. Jsem ale víc a víc přesvědčen o tom, že Twitter je, navzdory našim snahám o selekci "kvalitní timeline" a bez ohledu na použitého twitter-klienta, spíše symetrické médium. Ale není to přímo symetrie following/followers, je to složitější a ukrytý vztah (prosím o pozornost, následuje jádro sdělení):

Počet vašich "followers" je přímo úměrný frekvenci výskytu vašeho @jména v cizích tweetech, bez ohledu na to, kolik lidí sledujete. Počet "following" je pak jen ukazatelem toho, nakolik si tuto skutečnost připouštíte.

Je to tedy opravdu Hyde Park, ale na tu bedýnku už se postavil každý a pomlouvá vás, a tak je jen těžké se vyhýbat náhodným přeslechům. Nehledě na to, že ty přeslechy jsou často dost zajímavé a inspirující.

Asi nexistuje obecně přijímaný twitter kodex, jenž by doporučoval vhodnou (a etickou) follow-follow strategii, což okrajově ilustruje i jeden nedávný spor. Spíše jde vždy o intuici, individuální zkušenost a preference uživatele.
Kdysi dávno se nicméně na twitteru říkalo "oko za oko, follow za follow". Čehož začali hojně zneužívat spamboti, takže se to brzy říkat přestalo. A to je škoda.

Rozhodl jsem se tedy, že se za svůj včerejší mistweet potrestám. Půjdu do sebe a své současné sledovače také osleduji, aby mi nikdo z nich nemohl vyčítat výše uvedenou asymetrii. Nechci ale sledovat každého evidentního spammera a marketoida, proto uplatním jistý malinký Turing-like test. Tímto tedy vyhlašuji akci:

Národ sobě.

1. Pokud si myslíte, že vás mám sledovat a nesleduji, napiště nějaký tweet obsahující text @bver. Jestliže mne zároveň sledujete, máte velkou šanci, že vás začnu sledovat také. Jestliže nesledujete, alespoň na sebe pěkně upozorníte.

2. Jestliže vás prudím, dejte mi bez váhání unfollow, zasloužím si to. Buďte si jisti, že si toho všimnu a pravděpodobně přijde "oko za oko...".

3. Hlavně ale... prosím vás... z toho nedělejte vědu a tato pravidla tvůrčím způsobem porušujte!

Takto si spolu budeme hrát, dokud se naplno neprojeví vliv twitterlistů. Co se stane pak, je téma na samostatný text.
Teď snad jen tolik, že naše "pozornost na rozdávání" se stane omezeným zdrojem (maximálně 20 seznamů), což se promítne do fungování všech lokálních zlatých stránek a upozadí to i dnešní, poněkud inflační, měřítko zvané "followers".

Do té doby tu budeme surfovat na svých malých vlnách trapnosti.

Disclaimer: Nemám nic proti osobě Arthura Denta, toto je čistě polemika s jeho dekretem. Většiny Misantropových názorů si velice vážím, Zdroják považuji za to nejlepší, co u nás o webdesignu vychází -- a to i navzdory tomu, že mě Martin Malý nezná a je mu úplně fuk, že ho tu takto pomlouvám. A čestně slibuju, že už se s ním nebudu chtít nikdy kamarádit. :-)

Ve verzi to nebude

2009-09-07T10:15:00.021+02:00

Všichni ajťáci (tedy ajťáci s rozhledem) už vědí, že se v říjnu budou na jinak poklidné lokální scéně konat hned dvě zajímavé IT události: V Brně pořádá Petr Koubský (ákábéčko), v rámci Invex Fora sérii přednášek s názvem IT 1.0/2.0, zatímco v Praze zorganizoval Václav Stoupa, jenž si říká dvanula, druhý ročník specializované konference WebExpo 2009.

Přiznám se, že v tom vidím určitou polaritu, i když se možná pletu. Posuďte sami:

Invex býval dlouhá léta velký, úspěšný, všeobjímající veletrh, široko daleko jediný svého druhu. Mnoho peněz, mnoho marketingové muziky, ožralí VIP, novinářské dny, atd. Vše je dnes většinou pryč.

Loňské debutující WebExpo naopak mnohým návštěvníkům vyrazilo dech tím, jak kvalitní a a fundované přednášky přineslo. O webu přednášeli živnostníci (freelancers), tedy autoři webů, opět autorům webů, tedy sobě rovným, někteří vůbec poprvé.

Brněnská konference má v názvu 1.0, ta suchdolská pak nepřímo 2.0. Je druhá pokračováním té první? Asi sotva, i když tématicky si budou podobné. Obě konference zřejmě navštíví jiní posluchači, což je dáno cílením propagace (WebExpo je zaměřeno více technologicky), výběrem přednášejících, historickými vlivy, místem, atd. Konkurují si tedy obě události? Nevím.

Konference typu 1.0 byly o hardware, software, klientech, serverech, o integraci, o IT průmyslu. Webově orientované konference organizované v O'Reillyovském duchu pak vyšly z původních IT veletrhů stylem, jakým se Vetřelec líhne ze svého lidského hostitele. Jsou o startup podnikání.

A tak podobně, jako je třeba onkologie celý samostatný vědní obor ukrytý v tom, co laik vnímá pod slovem medicína, je i web celé samostatné odvětví ukryté v IT. Je to důsledek zvyšující se složitosti IT systémů: Zatímco před dvaceti lety se ajťáci dělili nejvýš na softwéráře a hardwéráře, před deseti lety si už administrátor databáze jen těžko popovídal s vývojářem programů pro telefony. Dnes je babylonizace oboru ještě větší. Vlivem specializace si dokonce přestávají rozumět i programátoři, kteří používají stejný programovací jazyk -- stačí jen, aby používali odlišný webový framework nebo knihovnu.
Není pak divu, že vznikají konference pro balkanizované webaře, a že zbytek, tedy "IT 1.0" může mít obavy ze ztráty sféry vlivu.

Nebo je to jinak? Jsou v tom nakonec generační vlivy?
Nemyslím si to. Není přece důležitá "verze IT", důležitý je výsledek. O tom ostatně asi bude na IT1.0/2.0 vyprávět právě Roman Staněk, jehož zaměstnanci pak budou o něčem podobném povídat na WebExpu 2009. Good Data jsou pro mne důkazem, že to vlivné není vůbec o nějakém "Us and Them", není to o IT versus Web, celek versus část, 1.0 versus 2.0.
To podstatné, o čem je třeba diskutovat, se táhne napříč verzemi, ať už jde o produkt nebo konferenci.

Proto mi přijde z tohoto pohledu trochu škoda, je, že organizátoři obou akcí nespojili síly. Co tak dát dohromady zkušenost, přehled, konktakty a profesionalitu IT s energicky agilní a neokoukanou neformálností Webu?
Co říkáte, pánové Petře a Vašku? Vím, že letos už je pozdě a věřím, že vaše konference budou určitě skvělé. Neuděláte ale nějaký "WebIT! 2010"?
To by byla teprve bomba.

Kterak David, král Internetu, přemohl vzpurné agnostiky

2009-08-08T06:23:00.041+02:00

Část I - Vzestup pana Davida z Railsů

Bylo nebylo, v jedné malé IT firmě, přemýšlel jednoho dne programátor David H. nad svou prací. Měl toho hodně na todo listu a nešlo mu to příliš od ruky.
Jazyky, jimiž popisoval své webové dílo, byly příliš upovídané, neohrabané a navíc hustě nejednotné: Javascriptové motlitbičky, kratičké to prohlížečové otčenáše, se stále opakovaly a proplétaly v HTML křoví, databáze na druhém konci se nechala oslovovat pouze "YOUR HIGHNESS, PLEASE SELECT SOME DATA FROM YOUR TABLE TREASURE, ORDER IT AND SEND IT VERY QUICKLY BACK TO ME THROUGH MY TCPIP INTERFACE, NOW(), YES, FROM ALL AVAILABLE ENCODINGS USE THAT OF UNICODE, NO ANOTHER PROCESSING IS REQUIRED, THANK YOU VERY MUCH INDEED". S každým datovým typem byla spousta práce a nějaké knihovny nebo užitečné abstrakce -- pokud vůbec byly k mání -- byly příliš nepružné.

Takhle to nejde, řekl si David. Pořád se musím opakovat v tom, co chci napsat, a na to důležité, co odlišuje mou aplikaci od ostatních, se pak vůbec nesoustředím. Prohledávám mnoho různých referenčních manuálů od různých jazyků. Esence mého webu je příliš rozpuštěna v banalitách nižších úrovní kódu. Nešlo by to nějak stručněji? Abych stále nemusel vymýšlet ty samé identifikátory -- vždyť Customer je stále Customer a je to vlastně pořád jen řádek v tabulce customers. A má stále svůj jedinečný id, tak jako jakýkoliv jiný objekt webu. Vždyť stále konfiguruju databáze stejným způsobem, ať už píšu jakoukoliv aplikaci. Vždyť tu svoji Ajaxovou vychytávku kopíruju do všech stránek, ba co víc -- každou novou stánku mohu dokonce vytvořit automaticky skriptem -- tak jsou si podobné -- a pak ji teprve rozrůznit individuálním kódem.

Nepotřebuji stále činit ty samé volby, nemusím, když začínám psát aplikaci, dělat stále ta samá rozhodnutí, uvědomil si David. Chtělo by to to, co se opakuje, nějak jednoduše generovat. A chtělo by to celé slepit nějakým děsně pružným jazykem... Hm...
I vzal jazyk Ruby, do té doby nepříliš známou kuriózní japonskou napodobeninu Pythonu, a shledal jej krásným. "It is fun to code again!", zaradoval se. A ta skvělá komunita Ruby pohodářů!
Posílen na duchu, jal se David na serveru obalovat databázi abstrakcí, která každou relaci namapuje do Ruby objektu. Podobně obalil v prohlížeči javascriptovou knihovnu Prototype (dost dobrou pro každého), aby se nemusel trápit s Ajaxem. Aplikační logiku soustředil na jediné místo, do Řadiče, kde byla snadno pod Controllou, předvod URL adres do Řadičových metod pak svěřil univerzálnímu Výhybkáři. Na tvorbu nových HTML šablon zapojil mohutné Generátory a Lešenáře.

Po nějaké době radostného prgání vzhlédl David na své dílo. Je to jednotné, elegantní a vyjadřuje to můj názor na to, co je pro web dobré. Sviští to jak rychlík po kolejích. Název je dobrý, ještě logo by to chtělo. Do ERBu si dáme běloskvoucí kolej -- tak trochu připomínající šaškovskou čepici s rolničkami -- vetknutou do rubínového kamene.
Tak se zrodily Ruby on Rails.

A fungovalo to. David pak sekal rychle aplikaci jednu za druhou a vydělal spoustu peněz.
Ostatní weboví kodéři zpozorněli, nebylo možné dále přehlížet tolik (prý 37) Signálů. Jak to, že je ten David tak rychlý? Co on to používá za zázračný nástroj? Nechtěl by se o něj s námi podělit? Že Ruby? Nešlo by to celé rozjet jako open source? Prosíme... Když tak pěkně prosíme...

Weboví lidé dlouho Davida přesvědčovat nemuseli. Lichotilo mu, že se jeho tvrdohlavý ("opinionated") přístup k webovému frameworku podařil. Ano, co bylo dobré pro Davida, bylo určitě dobré pro ostatní kodéry. Rails stačilo vybalit z krabice, nahodit párkrát generátor a modelová železnice se rozjela ještě pod vánočním stromečkem. Nic nebylo třeba pracně spojovat, konfigurovat, atd. Kdysi suverénní databázový aristokrat byl uvržen do domácího vězení na hradě ActiveRecord. Dštil sice vzteky síru a chrlil lávu, nebylo mu to ale vůbec platné, jenom to trošku prosakovalo abstrakcí do hradních zdí, to ale nikomu nevadilo. A ten tajemný mág Ajax? Díky Davidovi jeho služeb teď mohl používat opravdu každý, nebylo nutné se učit nějaká kouzla.

A Davidova hvězda začala stoupat. Lidé po celém světě psali tutoriály, protože používat Rails bylo tak snadné, že napsat o tom, jak to udělat hello world, se vešlo do jednoho blogpostu. Začaly vycházet nejprve recenze, pak celé články v časopisech a nakonec knihy. Známý radar lorda Reillyho zaregistroval rychle letící objekt RoR a tak museli knihkupci ve svých obchodech brzy vyklidit novou poličku (tu mezi poličkami JavaScript a SQL), aby se tam knihy o Ruby a Rails vůbec vešly.
Rails vzkvétaly, k Davidovi přicházeli noví a noví kodéři a dobrovolníků, ochotných položit ruku k dílu, přibývalo. Zprvu tenké a pružné Rails se začaly plnit funkcionalitou a David, jenž v sobě rozpoznal náhle dar vůdce a génia, vyslyšel hlasu obchodníků a stal se králem.
Za pár let byly Rails Enterprise Ready a po drahém kameni Ruby najednou pošilhával skoro každý. A skoro každý líný hipík, jenž si na svém webu ještě donedávna vystačil jen s krabicí skriptózních Perel, chtěl najednou vyzkoušet Railsy.

Část II - Šlechta z Engine Yard

Zde bychom mohla naše pohádka končit, jenže... pak se to celé příšerně zamotalo.

Na Strojovém Dvoře se kníže Yehuda a hrabě Ezra bavili sestavováním a laděním virtuálních strojů. Byli to hračičkové, vše, co je zajímalo, byl tuning motoru v té nádherně lesklé, ale přecejen trošku pomalé káře jménem Ruby. Ladění výkonu je uživit nemohlo a tak si založili manufakturu na webové aplikace. Díky známému Davidově frameworku to šlo snadno a tak měli brzy dvůr plný urozených zákazníků.

Částečně kvůli své šťouravosti, částečně kvůli vrozenému citu pro rychlost, začali si Yehuda a Ezra brzy všímat určitých nedostatků Railsů. RoR byly, stručně řečeno, trochu pomalé a velké.
Ok, řekli si pánové, vyměníme pár součástek -- třeba objektově relační Mapovač by to chtělo nový, nebo... máme tu čím dál víc těhle RESTafariánů, co si stěžujou, že URL výhybka skřípe, co tak vyměnit ložiska? Aby nám to rychleji routovalo... Nebo tenhleten Prototype, neměli bychom to vyměnit za něco intuitivnějšího? A co když každému nevyhovuje šablonizér od ERBů? Co tak sjednocené rozhraní k různým webserverům?

A tak přátelé konstruktoři rozebrali Railsy na součástky a snažili se je poskládat jinak, lépěji. Jenže to do sebe nepasovalo, původní framework tvrdošíjně omítal nové díly tak, jako tělo nemocného odmítá transplantované orgány. Davidova Tvrdohlavá Konfigurace(TM) se vždy novému uspořádaní vzpírala. Ať už chtěli zamontovat do celku DataMapper, jQuery nebo Haml, původní staré díly byly natolik srostlé se zbytkem frameworku, že se nedaly jednoduše vyměnit.

Nu což, když to nejde zapojit do Rails, postavíme si framework nový, lepší. Bez tvrdohlavé konfigurace. Mít předvařené nastavení je fajn, každý začátečník jistě ocení, že všechno hned funguje. Co ale my, pokročilá tuningová aristokracie? Přece nechceme, aby nás David stále vodil za ruku. A co jiní šikovní web autoři na vyšší úrovni? Vždyť každému jen trochu schopnějšímu progišovi musí za chvíli lézt jediný správný Davidův názor na nervy.

Však jádro frameworku nemusí být napojeno na to ostatní. Nemusí nic dopředu vědět o relační abstrakci, o javascriptové knihovně, o technologii HTTP šablon. Náš framework může být takto krásně agnostický, co nepotřebujeme, to nepoužijeme.
No a samozřejmě, že je to pak celé jednodušší, čitelnější a rychlejší.

Naši konstruktoři si vzápětí uvědomili, v čem je podstata problému: Autoritativní přístup krále Davida je to, co pomohlo říši Railsů vybudovat a šířit její slávu, o tom žádná. Je to ale zároveň i nepřekonatelná filozoficko-teologická bariéra. Ten samý názor, co Railsy proslavil, teď brání jejich rozvoji. Co bylo dobré pro středověký venkov, není dobré pro nové renesanční město.
Chce to víc demokracie. Co takhle nabízet framework ve dvou krabicích? Jednu "opinionated", pro rychlý start, druhou pak jako stavebnici plnou dílů pro hraní. Ať si každý vybere, co mu vyhovuje.

Jak řekli, tak udělali a brzy se začalo o Merbu (tak svůj framework pojmenovali) mluvit mezi Railsovými odborníky. Uznalí kodéři oceňovali jeho rychlost, agnosticitu, čistý a elegantní návrh, jaký si může dovolit jen framework rostlý na zdravě zelené louce.
Jistě, Rails jsou náš bohatě vybavený a lety prověřený framework a Merbu bude dlouho trvat, než se stane "Enterprise Ready"... Ještě to ani není hotové a už je to tak dobré? No, počkáme na verzi 1 a zkusíme to místo Rails, honily se hlavou kacířské myšlenky nejednomu Davidově podanému.
Mem Merbu získal brzo své hlasatele a evangelizátory (zvláště pak slovutného pana Aimonettiho) a rychle se šířil všemi progišovsky zaměřenými sociálními sítěmi.

Část III - Zpětnovazební Signály

Na Davidově zámku zavládlo napětí a nervozita. Král byl poslední dobou stále zamračenější a zlostnější. "Co je to za pohůnky? Tak blbé jméno, jako je Merb, můžou vymyslet jen lidé s Java minulostí!", klel David, kudy chodil, a začal opět vysílat Signály kolem sebe: "Vám se to líbí?", ptal se svých rádců. "No jo, ta myšlenka je... přinejmenším použitelná, Vaše výsosti.", navrhovali rádci opatrně.

Dobrá, řekl po dlouhém uvažování David. Chci to taky. Chci agnosticitu, veřejná rozhraní garantovaná, tak, aby se jednotlivé části Rails do sebe daly zapojovat bez ohledu na verze. Chci rychlejší výhybky.... Nechci ale měnit svou jasnozřivou konfiguraci, která je dobrá pro mě i pro ostatní. A navěky bude.

"Vaše eminence.... ehm.... to není snadné", namítali rádci. "Do Railsů se nám nalepilo spoustu nového kódu, všechno se vším souvisí, těch vrstev, pořád chodí někdo s něčím novým, původní Vaše jasná myšlenka a geniální stavba se nám začíná pomalu hroutit pod tíhou všech těch přístavbiček a ozdůbiček na různých místech. Nepřítel má výhodnější pozici štíhlého lehkooděnce, jenž se ještě nedopustil vážnější chyby, lépe manévruje, je to miláček blogosféry. Merb má méně kódu, proto ho může pružně přizpůsobovat potřebám uživatele a nemusí stále dávat pozor na to, aby zůstával Enterprise Ready jako my."

To je pravda, musel David připustit. Léta strávená nad narůstající kódovou bází Railsů se začínala projevovat, prgání v Ruby už dávno nebylo tolik funny, dokumentace k frameworku začínala pomalu ale jistě připomínat onu nesourodou knihovnu referencí, babylon webových jazyků. To, co tak kdysi nenáviděl.
Co když... co když Merb ve své popularitě Railsy brzo úplně zastíní? Co když se má říše rozpadne a mí věrní odejdou k Merbu? Co když byznys přestane přijímat naše Signály a pokladna postupně vyschne? Co když nebudu slavný?

Ne, na zoufalství mám dosud čas. Poličku Merb vedle své poličky v knihkupectví prostě nesnesu, musím rychle zakročit, rozhodl se David.
Toho bohdá nebude, abych musel měnit Názor.

Část IV - Together we stand

I pozval David v předvečer velkého koncília celou družinu ze Strojového Dvora, jakože na pokec. Že by je jako seznámil se svým nápadem. Že respektuje všechna odlišná stanoviska. ("Pojďme nechat stranou -- jen pro teď samozřejmě -- naše rozdílné Názory a pojďme se bavit řečí, která je nám společná, tedy jazykem Ruby. Však jsme, chlapi, všichni kodeři, ne?").

A tehdy udělal Yehuda a jeho blízcí svou první -- bohužel však zásadní -- chybu: Davidovo pozvání přijal.

"Hele kluci, jste vážně dobrý speed démoni. Takhle vybudovat framework od základu není sranda, vím, o čem mluvím", začal nadšeně David. " Ta vaše agnosticita, to je vážně bomba. Vyměňovat knihovny podle libosti, o tom jsem snil dávno, to už jsem pro Railsy dávno plánoval. Jenže ty moje vladařský povinnosti. Na prgání už nemám vůbec čas, pořád nějaký interview, pořád samý konference. Ruby fun? No more. Heleďte, co byste tomu řekli, kdybychom se usmířili a kdybychom... tak nějak... ehm... spojili síly? Potřebuju šikovného ředitele vývoje, obratného ministra propagandy, pár schopných refaktorizátorů a evangelizátorů... všem bych se bohatě odměnil."

Yehudovi poklesly čelisti: "Vaše výsost promine, ale to nejde. Ceníme si vaší nabídky, ale máme své záměry spojeny s budoucností Merbu a na víc už nám příliš času nezbývá..."

"Samozřejmě víme, jak na tom jsme", náhle zvážněla králova tvář. "Signálům se celkem daří, zatímco váš Dvůr musel nedávno propouštět.... Víte, doslechlo se mi, že se objevily nějaké pochybnosti ohledně originality vašeho kódu. Já bych nechtěl -- na to si vás opravdu vážím -- abyste někde u soudu museli vysvětlovat, co to vlastně znamená, že Merb jsou vlastně Railsy udělané pořádně, jak vy s oblibou říkáte. Proč je tam tolik společných prvků, stejných názvů. Já tohle opravdu nepotřebuju, tenhle negativní marketing, myslím, že všechny zlý jazyky můžu ještě a včas snadno umlčet, pokud budete... totiž budeme spolu spolupracovat."

"Ale, to přece nejde..." hledal Yehuda jen obtížně slova. "Nemůžeme mít vedle sebe dva frameworky. A tvářit se, že spolupracujeme."

"No, já myslím, že si ještě úplně nerozumíme", pousmál se král David. "Ať jsem se se to snažil promýšlet z různých konců, pořád mi vychází, že není pod sluncem místo pro dva dobré webové frameworky psané v jednom jazyce."

Ticho bylo dlouhé a absolutní, přerušil ho až cvrkot startujícího slideshow na královském noteboku.
"Představuju si to nějak takhle: Vyhlásíme sloučení obou frameworků. To nejlepší z frameworku Merb... tedy, říkejme mu nyní pracovně Větev Merb, bude sloučeno do hlavní vývojové větve Railsů. Rails3 rovná se Rails2 plus Merb1", nastínil David vskutku jednoduchou rovnici na prvním slajdu. "Co je dobré pro Rails, je dobré pro všechny Rubyisty, a to jak pro věrné, tak i pro ty, co náhodou sešli na hříšnou stezku, svedeni vábením lákavého agnosticismu. Na konferenci budete tvrdit, že jste vlastně psali Merb s úmyslem poukázat na chyby v Railsech a já se vší pompou vyhlásím, že je mi ctí uvítat v týmu skvělé odborníky, jakými jste vy. Budete Těmi, kdo zbavili Rails hnoje. Kredit zajištěn. Nakonec je to jasný win-win pro vás i pro mě, ne?".

"No... a co komunita?" vzmohl se schlíplý Aimonetti na jakýsi odpor. "Nemůžeme přeci tvrdit , že Raisy jsou super, když ještě včera jsme říkali, že nejsou. Lidi budou naštvaný a přestanou nám věřit."
"Podívej, kámo... můžu ti říkat šéfevangelizátor?", zeptal se král, aniž by očekával nějakou odpověď. "Lidi budou brblat a nakonec si stáhnou nový Railsy, znám je. Vždycky to tak bylo, nakonec si stáhli poslední verzi, přestali žvanit a zvykli si.... A co se týče nějaké změny názorů... jsem připraven dokonce připustit, že jsem se -- jen v něčem, samozřejmě -- mýlil. No představte si to, takovou oběť z mý strany... Tím vytvoříme prostor pro Amonioniho, zdatného to nového ministra propagandy, jenž připraví názorovou platformu pro nastávající velký Merge. Nikdo z nás nemusí ztratit svou čest... a když, tak jen kapku. V budoucnosti plné zářivě lesklých Railsů si na to stejně nikdo nevzpomene."

Yehuda vydechl: "Rozmyslíme si to, králi, musíme se teď poradit."
Králův rubínový mobil se náhle rozezněl. "Eh, tyhlety právníci, to jsem mu říkal, ať teď nevolá", umlčel David telefon. "Dobrá, kluci, já myslím, že se rozhodnete správně... jak říkám, ten váš agnosticismus, to bylo fakt dobrý... Jo, ještě jsem se chtěl zeptat, kdo z vás napíše naše společné komuniké?"

Část V - Ve starých dobrých Kolejích

Měsíce již uplynuly od chvíle, kdy David zachránil svoji říši.
Geniální galejník Yehuda už plně fixuje bugy v přechodové verzi Rails2 a když si potřebuje trochu odpočinout, refaktorizuje Rails2 do podoby Rails3.
Schopný politruk Aimonetti evangelizuje, až se mu z blogu práší, a připomíná nám, co všichni dobře víme: cílem není glorifikovat své jméno, ale vyvinout nejlepší řešení. A pokud zánik Merbu pomůže, aby se Railsy staly opravdu nejlepším frameworkem pod sluncem, je to win-win pro všechny.

Slíbený Merb 1.1 (jakési spasení pro hrstku poražených agnostiků pomocí cesty k Rails3) je v nedohlednu, připravované knihy o Merbu mění názvy. A Merb komunita? Ona tu nějaká byla?
Král David, mistrný státník s pevnou rukou, měl tedy nakonec pravdu. Ještě trochu brbláme, ale už se všichni těšíme, až zase budeme "Enterprise Ready".

srid pa'i bar do

2009-07-06T07:42:00.006+02:00

Aničko,

je to už sedm týdnů od chvíle, kdy ses na nás naposledy podívala. Pak jsi prošla jasným světlem a pak se děly zvláštní věci, o nichž toho teď víš víc než já.
Nyní je rozhodnuto.

Moc bych si přál, aby Tvá dušička došla vysvobození, zasloužíš si to. Pokud se ale máš narodit do tohoto ošklivého, nepochopitelného a nespravedlivého světa znovu, přeji Ti víc štěstí, než jsi měla, když ses tu trápila s námi. Přeji Ti lepší, zdravější tělíčko. Přeji Ti budoucnost, ve které rozvineš naplno své schopnosti, necháš vyniknout svůj intelekt - vím, žes byla šikovná a chytrá, jen jsi nám to nestihla předvést.
Přeji Ti lepší rodiče, než jsme byli my.

Myslím na Tebe stále,
Tvůj táta.

Děkuji

2008-12-15T22:52:00.009+01:00

Své dnešní první narozeniny oslavila naše dcera Anička převozem z Dětského resuscitačního oddělení Motol na Oddělení neurochirurgie v téže nemocnici. Za normálních okolností bych považoval toto sdělení za velice morbidní vtip, jenže...

Okolnosti nejsou ani zdaleka normální. A dlouho ještě nebudou.

Vše začalo v polovině listopadu, kdy nám doporučila alergoložka MUDr. Pavluchová, vedená zázračnou doktorskou intuicí, neurologické vyšetření. Čistě pro jistotu. Na tomto vyšetření Aničce diagnostikovali velice vážné onemocnění.

Od té chvíle se roztočil pekelný kolotoč, jenž zatím převrátil na ruby život nám a našim příbuzným, bez šance na blízký konec jízdy.

Detaily jsou příliš strašlivé, ano, je to ten příběh, psaný podle hrozně špatného scénáře. Něco takového, co by se nám přece nikdy stát nemohlo. Noční můra každého rodiče, z níž není úniku, není probuzení. Jen střídání dole a nahoře, na základě nových informací o nemoci a momentálního vývoje situace.
Nevíme, co bude za týden, víme jen jediné: věříme Aničce, našemu silnému, statečnému a šikovnému dítěti. A chceme poděkovat mnoha skvělým doktorům a sestřičkám z FN Motol za to, že Aničce věřili také a zachránili jí život. A že jí věří dále a starají se o ni, protože i když není v bezprostředním ohrožení života, její stav je stále vážný.

Chceme poděkovat zvláště MUDr. Holubovi a MUDr. Vaculíkovi za osmihodinovou náročnou operaci. Chceme poděkovat MUDr. Mixové a ostatním lékařům a sestřičkám z dětského resuscitačního oddělení za profesionální pooperační péči. Chci poděkovat za velkorysost svému zaměstnavateli.
Rád bych poděkoval i všem kamarádům a známým, každému, kdo náš boj s bezohledným a krutým nepřítelem sleduje, každému, kdo Aničce drží palce. Vaše podpora pomáhá, díky za to, že na nás myslíte.

Mnoho z vás se ptá, jak nám může pomoci. Dlouho jsme o tom přemýšleli a nakonec nám jako nejpraktičtější řešení přišlo podpořit přímo lidi, kterým tolik vděčíme.
Pokud tedy chcete pomoci, přispějte na Nadační fond Dětské resuscitace, případně na konto Oddělení neurochirurgie.

A dál držte Aničce palce.

Vaše data? Místy oblačno.

2008-10-09T08:56:00.057+02:00

Máme s kamarádem Jirkou takovou hru, jmenuje se tříbení názorů. Aniž bychom mohli (nebo snad chtěli) jeden druhého přesvědčovat o své pravdě, pouštíme se opakovaně do diskuse na určitá známá témata. Odměnou za zdánlvě promrhaný čas je nám většinou nějaký nový nápad, jenž společně vykřešeme.

Jedním takovým evergreenem našich debat jsou webové aplikace. Když jsem dopsal odpověď na Jirkův blogpost, napadlo mě, že jsem narazil na zajímavé vedlejší téma, takový malý nugetek, který volá po podrobném rozpracování, totiž: Jsem přesvědčen o tom, že nastupuje věk webových aplikací, jistě. Co ovšem při bližším zkoumání vypadá jako hlavní brzda rozvoje SaaS, clouds, atd. (říkejte si tomu, jak chcete), jsou uživatelova data uložená na serveru provozovatele aplikace. Zkrátka prima materiál pro pozdější zpracování.
I přikryl jsem nugetek opět hlušinou a věnoval se jiným věcem.

A jako už mnohokrát předtím, byl jsem okraden. Po mém nápadu sáhl Stallman, svatý muž z pravoslavné odnože církve Opravdu Svobodného Software. Jakousi podivnou synchronicitou se stalo, že zveřejnil úvahy, které zaměstnávaly mé podvědomí -- naplno se do toho obul a uživatele označil za tmel v rukou autorů webových aplikací.
Užuž jsem se chtěl tématu vzdát -- co vzmůžu proti Stallmanovu pěstěnému charismatu? Ale pak mi to došlo: ono to totiž není vůbec jednoduché.

Předně: Výtky kritiků oblačného počítání s uživatelskými daty se dají rozdělit do dvou velkých skupin. První z nich je:

Ztráta a nedostupnost dat

Zde jde o to, že se ke svým datům občas nedostanete, když je potřebujete. Příčiny mohou být různé, nejčastěji jde o selhání webové aplikace nebo technický problém toho, kdo aplikaci hostuje. Obecně je možno říci, že čím větší korporace, tím větší pozor si na výpadky dává -- i když výhrady jsou na místě. Úplná ztráta dat je spíše výjimečná a většinou souvisí i s úplným odchodem autora aplikace ze scény.
Pokud existuje k webové aplikaci slušně napsané API, má (pokročilý) uživatel k dispozici více či méně komfortní možnost svá data pravidelně lokálně zálohovat. Je pochopitelně rozdíl mezi pasivní datovou zálohou a fungující aplikací, nicméně je dobré vědět, že máme, po určitém úsilí, vždy nějakou nenulovou šanci svá data oživit jinde.

Pro webové aplikace mluví skutečnost, že z pohledu fyzického uložení dat není příliš rozdíl mezi plotnou disku na pracovní stanici a plotnou v diskovém poli poskytovatele aplikace. Naopak, ať už jde o pouhý RAID nebo o jiné technologie datového úložiště (např. GFS), je váš bajt lépe a s vyšší redundancí zapsán spíše na cizím disku než na vašem vlastním -- pokud si to nemyslíte, měli byste se sami sebe zeptat, jak často a na jak spolehlivá média zálohujete důležitá data ze svého počítače nebo mobilu.

Doposud jsem se zabýval jen tou méně zajímavou polovinou celého problému. Tou podstatnou je samozřejmě:

Datové soukromí a autorita

Důležitější, než důvěra v to, že data přečteme my, kdykoliv se o to pokusíme, je jen víra v to, že je nepřečte někdo jiný, ať už se o to bude snažit sebevíc.

Soukromí našich dat v rukou provozovatelů webové služby je většinou zaručeno slovně, přesněji řečeno v jazyce zvaném právničtina. V textech, s nimiž vždy souhlasíme, aniž bychom se namáhali je číst, stojí psáno, že poskytovatel vynaloží nemalé úsilí, aby naše data nikomu neukázal -- tedy, pokud k tomu nebude donucen, třeba soudem. Ovšem v případě, že se veškerá snaha držet jazyk za zuby mine účinkem, nebudeme ho za to, chudáka, nijak popotahovat, třebas před soudem.
Stručně: texty tohoto typu jsou bezcenné, protože nám nepomohou v situacích, kdy už si je opravdu musíme přečíst. Jakou mám záruku, že se má citlivá data nedostanou do nepovolaných rukou -- třeba jen vinou hloupé chyby v klauzuli databázového dotazu? Klidu mi nepřidá, když tuším, že leží v té samé tabulce jako záznamy mého konkurenta, jen jde o jiný řádek.

Nabízejí se analogie s bankou: máte raději své peníze pod matrací nebo v rukou spolehlivých finančních institucí? Důvěra v banky nebyla vždy tak samozřejmá jako dnes (já vím, teď se nabízí příležitost k aktuálním vtipům na účet bankovního sektoru, kterou nevyužiji). Pro účely přirovnání je dobré si uvědomit, že důvěra v banku, jakož i důvěra v poskytovatele webové aplikace, se opírá o autoritu instituce.

Důvěra v takovou autoritu je značně asymetrický vztah: Na jedné straně spotřebitel / zákazník / klient / uživatel -- prostě človíček s omezenými možnostmi obrany, na straně druhé silně se tvářící instuituce, která chce, aby jí bylo věřeno (přestože všichni víme, že každá instituce je utvořena z normálních, tj. náladových, chybujících, případně i zkorumpovatelných človíčků).
Zde se Stallmanem souhlasit mohu. Spolehneme-li se na slovní záruky autorit, budeme vždy jen tvárnou konzumní hmotou v rukou institucí -- bank nebo IT korporací.

Datové soukromí a technologie

Nexistují jiné záruky? Zdá se, že zatím příliš ne. Problém uživatelských dat si lidé uvědomují, o tom žádná. Pokud považujeme zajištění dat založené na důvěře v instituce za nedostatečné, není možné řešení založit na důvěře v technické prostředky?

Příklady by tu byly: Jediný bezpečný způsob, jak uložit autorizační heslo na serveru, je -- neukládat ho vůbec. Zadá-li uživatel při prvním přihlášení heslo, je toto nejprve převedeno z otevřeného tvaru do zašifrované podoby (hashed) a teprve v tomto tvaru je uloženo. Způsob převodu by měl zajistit, že získat otevřený tvar hesla z jeho zašifrované podoby je prakticky neproveditelné a že opakovaným šifrováním stejného hesla získáme vždy stejnou šifrovanou podobu. Pokud později potřebujeme uživatele autorizovat, postačí porovnávat šifrovanou podobu nově zadaného hesla s jeho dříve uloženou verzí. I když se pak někdo zmocní šifrovaných hesel na serveru, moc mu nepomůže ani to, že má k dispozici šifrovací algoritmus.

Je jasné, kam směřuji: Šifrování je celé založeno na obecně přijatelném předpokladu, že dobrý šifrovací algoritmus je veřejně přístupný a jediné, co je třeba udržet v tajnosti, je heslo, jímž jsou data šifrována. Čím více očí kryptologů vidí do toho, jak šifrovací systém funguje, tím je daný systém bezpečnější, protože jeho potenciální slabiny jsou pod veřejnou kontrolou.
Je tedy možné, aby datové soukromí webových aplikací bylo založeno na podobné technologické transparenci?

Představme si takovou podporu aplikace v prohlížeči, jež zajišťuje, že citlivá data vůbec neopustí uživatelův počítač. Server webové aplikace pak může pracovat pouze s daty, jejichž zneužití útočníkovi nepřináší velkou výhodu.
Samozřejmě, že taková architektura je o poznání složitější než to, co známe v oblasti webových aplikací dnes a vyžaduje obecně rozšířený prohlížeč s dobře propracovanou podporou uložení dat. Také je nutné, aby vzniklo více různých implementací této datové podpory, navíc se standardizovaným aplikačním rozhraním (JavaScript API), jinak hrozí klasický vendor lock-in (neboli: ''Jo tak vy nemáte nainstalovaný tohlencto naše rozšíření? Jak si to pak představujete, že vám naše aplikace poběží?").

(Vsuvka pro C++ programátory: Vedle šifrování se k lokálnímu úložišti nabízí se ještě jedna analogie, sice ve smyslu funkcionálního programování. Ten, kdo zkusil použít šablonovou knihovnu STL, pravděpodobně narazil na koncept tzv. iterátoru, oddělujícího datový kontejner od algoritmu. Osobně považuji tento koncept za jednu z největších výhod STL. Omlouvám se neprogramátorům za ztíženou čitelnost článku na tomto místě.)

Smrt "nativních" aplikací?

Ano, můžeme namítnout, že navrhované rozšíření o lokální úložiště dat prohlížeč více přibližuje nativním aplikacím, tak, jak je známe. Proč tedy nepsat rovnou nativní aplikace? Nebo -- proč nedat zákazníkovi rovnou do rukou kromě klienta i server aplikace?
Ještě jednou tedy a stručně -- proto, že webové aplikace na serveru poskytovatele jsou pružnější, praktičtější a zkrátka životaschopnější než všechny ostatní varianty. Jistě, že budou existovat odůvodněné vyjímky a stále bude vznikat určité nezanedbatelné procento nativních aplikací. Probírat všechny aspekty nehodlám, kdo dnes zpochybňuje jeden z nejviditelnějších trendů současného vývoje IT, asi by mé argumenty stejně nepřijal.
Soukromí uživatelových dat zkrátka vnímám jako nejvíce oprávněnou výhradu proti používání webových aplikací. Důsledné oddělení uživatelových dat od kódu aplikace na serveru -- i když jeho provedení může být složité -- tuto výhradu odstraňuje.

V rukou programátora zcela budiž algoritmus, protože jen programátor dovede zařídit, aby byl algoritmus k užitku. V rukou uživatele budiž data, protože jen uživatel ví, jak cenná data jsou.

Prokletí sémantického webu

2008-09-30T09:48:00.021+02:00

Kdykoliv se utká dobro se zlem, dochází ke zrychlení pokroku. Střetávají-li se good guys a bad guys, zbrojí se nutně na obou stranách a vedlejším produktem tohoto úsilí ("arms races") jsou dokonalejší zbraně, čili technologie. To platí ve světě IT dvakrát -- kdybychom neměli autory virů, neprosperoval by trh s antivirovými programy, například.

Jedním z buzzwordů poslední doby je tzv. Sémantický web, neboli Web 3.0. Jde o... hnutí... (znáte snad výstižnější slovo?) hodných hochů s chvályhodnou motivací -- zlepšit užitnou hodnotu webu. Stručně řečeno: Vytvořit sémantické standardy a technologie umožňující vznik nových aplikací, které by chápaly význam skutečností na webových stránkách uváděných a dovolily tak nám, lidem, pracovat nejen s texty a obrázky, ale i s informacemi na webu.
Sémantický přístup slibuje i nové formy útoku na zatím neotřesitelnou vyhledávací pozici, kótu č. 1, na níž je v současnosti Google dobře opevněn. Pokud příslušníci sémantického hejna uspějí, zvedne se laťka doposud spíše statisticky zpracovávaného webového obsahu o trochu výš. Prakticky to bude znamenat alespoň to, že chovatelé koček a unixoví administrátoři nebudou dostávat na dotaz "cat" stejné výsledky.

Chvályhodnou snahu sémantiků zatím maří pár maličkostí:
1/ předpokládá se spolupráce autorů webového obsahu a webových aplikací. Ti jsou zatím zaneprázdněni spíše sledováním nových prohlížečů a obcházením jejich nekompatibilit, než aby doplňovali své stránky o nějaké RDFa a mikroformáty a tak nemají čas sledovat...
2/ ...poněkud chaotický vývoj v oblasti.

Protože má sémantický web -- ve fázi zrodu -- problémy sám se sebou, nepřekvapí, že se do něj oškliví hoši ještě ani pořádně neobuli. Ti se samozřejmě chopí svých příležitostí v okamžiku, kdy začne být zřejmé, že se z rance nápadů a standardizačních draftů začíná klubat něco úspěšného (čti: začnou z toho koukat prachy).

Co se stane pak?
Předně si řekněmě, kdo jsou ti zlí. Bystří už tuší, že zlí jsou: spammeři, skriptéři splogů, SEO černokněžníci, doménoví spekulanti, zkrátka všichni weboví příživníci, kteří automaticky generují obsah a zvyšují šum, aniž by přidávali hodnotu. (Aby bylo jasno, existuje jemný, ale podstatný rozdíl mezi obsahem generovaným a obsahem agregovaným.) Tito chlapci se s podrobnostmi sémantického webu doposud neseznámili, ale učiní tak v okamžiku, kdy Joe The Internet User začne místo google.com do adresní řádky prohlížeče psát hakia.com, powerset.com nebo třeba trueknowledge.com.

K čemu tedy dojde, až se objeví opravdu smysluplné sémantické technologie? K ničemu jinému než k pozvolné devalvaci smyslu, k inflaci významu, ke ztrátě sémantiky: Je třeba zařídit, aby se produkt mého klienta dobře rankoval ve výsledcích? Ale prosím, upravíme... jak se to sakra... ontologii, napíšeme plugin do prohlížeče, doplníme standard, rozšíříme vliv, ovládneme trh... však to znáte.
Po jisté době, kdy se věci zdánlivě začnou vyvíjet k lepšímu, dojde -- jakmile se spammeři naučí generovat nebo kupovat význam -- ke kolapsu zbytků použitelného webu. Finito.

A možná také ne.

Možná se zlí chlapci, aniž by o to stáli, dopustí vedlejšího efektu, který by nikdo nečekal. Začnou nevědomky, mimoděk... přidávat hodnotu (no fuj). V honbě za věrnějším a významuplnějším, avšak falešným, obsahem, jenž by úspěšněji mátl budoucí sémantické vyhledávače, dopustí se nechtěně jeho postmoderní tvorby. Na základě existujících textů začnou vystřihováním a opětovným lepením automaticky vytvářet informace, které nám -- světe, div se -- budou k užitku. Nejprve ve stylu tohoto fousatého vtipu, později lépe a stále dokonaleji. Zlé se sémanticky zlepší, zlí si sémanticky polepší.

K setření hranic mezi ošklivými a hodnými hochy dojde pozvolna. Možná už k němu dochází nyní, v intencích Webu 2.0 s jeho sociálně statistickými kritérii "užitečnosti".
Uvědomil jsem si to naplno dnes, kdy mi, poštou ranní, dorazil jeden nečekaný Google Alert. Pokud to ještě neznáte: to je takové diferenční automatické hledání -- zadáte hledanou frázi a ono vám to pak nepravidelně zasílá svodku s novinkami. Kdo to zná, ví, že jde o neocenitelnou službu, jež efektivně zvyšuje počet mailů, který ten den nestihnete vyřídit. A kdo Google Alert nejenom zná, ale i aktivně používá, jistě si všiml, že v alertech za poslední asi půl rok rapidně vzrostl počet splogů, na něž svodky odkazují. Spammeři zkrátka zacílili i na zcela minoritní cílovou skupinu, kterou představují nejrůznější odborníci nebo lidé jako já, tedy podivíni, co si nechávají posílat výsledky hledání nepraktických kombinací klíčových slov, jako např. "multi-objective optimization" nebo "evolutionary strategies".
Zkrátka -- při pohledu na tento spammerský blog se u mne dostavil onen slovutný AHA moment, celé to probíhalo zhruba takto: JE to nade vší pochybnost jen nosič reklamy a ne zápisník nějakého vědce hodný mé pozornosti, takže zavíráme tab... POČKAT... hmm... opravdu? Vždyť ten spammer mi může, při splnění určitých dalších předpokladů, být užitečný -- pokud ovšem bude konzistentně kopírovat seznam literatury ze sborníků, které bych si možná někdy rád prolistoval, pokud je trochu lépe zorganizuje, atd... takže... zlý nebo hodný? Zlý, jasně, že zlý, pokud hodnotíme jeho prvotní motiv. Ale pochybnost dále vzrůstá -- co když jednou bude -- samotnou honbou za významem, jedinečností, atd. svého splogu -- donucen mi opravdu přinést nějakou zajímavou informaci, kterou bych jinak nenašel?
Co když i emailový spam ruku v ruce s mailovými filtry dosáhne onoho kýženého stavu, kdy skrze obrannou bariéru do inboxu proniknou jen opravdu zajímavé, a přesto nevyžádané maily? Co když jednou úmyslně nastavím svůj sémantický spamfiltr tak, že připustím... určité, konkrétně cílené... reklamě... aby mne oslovila? (Ó, jaká ostuda se k těmto myšlenkám, mezi námi intelektuály, vůbec přiznat: no považte, on se nevyhýbá reklamě).

Co když se... tak nějak samo od sebe... vyřeší naše současné dilema, které se projevuje tím, že nestíháme sledovat a vyhledávat všechny významné novinky, zatímco jsme zahlceni naprosto nepodstatnými věcmi, jež se na nás valí ze všech stran?

Co když... Možná. A možná vůbec ne.

Ale pokud ano, kdy se tak stane? Zcela jistě až v době, kdy většinu článků z webu pro nás a za nás bude vyhledávat a předčítat autonomní softwarový agent -- robotická sekretářka -- a my zatím budeme zalezlí, někde v klidu, dokonale soustředeni na vymýšlení Webu 4.0.

---
Pozn.: rozdělení na hodné a zlé chlapce zrcadlí čistě mé osobní preference. Pokud v tomto textu zaměníte dobro za zlo, nedojde ke ztrátě jeho informační hodnoty.

Klopotné hledání GTD nástrojů

2008-09-21T05:04:00.019+02:00

Pod vlivem četby knihy D. Allena Get Things Done, jež nedávno vyšla v českém překladu, jsem se rozhodl na vlastní kůži vyzkoušet populární učení tohoto "Mistra Sekty produktivity".
Vybaven odhodláním, jal jsem se nejprve hledat vhodné nástroje, které by mou snahu uspět v GTD podpořily. Sám Allen ve svém kánonu tvrdí, že úspěch GTD tkví v přístupu a nikoliv v nástrojích -- a ti, kdož GTD už delší dobu používají, to jen potvrzují. Přesto všechno jsem chtěl mít jasno ve věci toho, kam budu své úkoly, projekty a kontexty zapisovat dřív, než začnu -- přecjen nějakou ztrátu GTD morálky a důvěry ve svůj GTD systém si nemohu v průběhu GTD experimentu dovolit.

Má oblíbená hledací korporace nalezla na dotaz "gtd tools", jak je jejím zvykem, mnoho SEO-relevantních materiálů, z nichž za zmínku stojí pouze jeden všeobjímající seznam nástrojů.
Vybaven částečným neúspěchem jsem se obrátil na jinou hledací službu, poněkud více web2 laděnou... ano, mám na mysli samozřejmě Twitter. Díky němu se na mou hlavu sneslo během několika hodin množství tipů, rad, názorů a podstatných připomínek, za což všem zúčastněným děkuji. (Tento post je tedy i jakousi splátkou twittroscéně.)

Disclaimer: Následující hodnocení berte s rezervou. To, co platí pro můj GTD styl, velmi pravděpodobně nebude platit pro ten váš. Nejsem nijak zainteresovaný na podpoře níže uvedených nástrojů a můj přehled je subjektivním názorem. Předesílám, že o GTD nic moc vlastně dohromady nevím.

Okrajové podmínky

Coby webově zaměřený člověk přesvědčený o tom, že webovým aplikacím patří budoucnost, jsem se soustředil výhradně na www nástroje. Už toto rozhodnutí značně snižuje použitelnost mého průzkumu pro ostatní, zároveň ale efektivně zužuje oblast pátrání. Nechci tedy mít starost s více desktopovými instalacemi, se synchronizací dat, s aktualizací software, atd.

Dalším klíčovým rozhodnutím bylo přijetí faktu, že není na světě ideální nástroj, jenž by dokázal pokrýt GTD metodiku v celé její úplnosti. Tato volba tak poskytuje koncepční rámec mému questu: budu hledat dva WWW nástroje, jeden zaměřený na GTD operativu pro organizaci úkolů, projektů a kontextů (GTD CPU+RAM), druhý pak pro ukládání, organizaci a vyhledávání dat, tedy GTD archiv (GTD HDD).

Své WWW nástroje pak doplním o kvalitní papírový zápisník, jenž bude v GTD terminologii představovat jen další GTD inbox pro sběr dosud nerozhodnutých záležitostí. Papír je médum nepostradatelné ve vrcholně kreativních okamžicích.

Kritéria výběru

Podle čeho budu nástroje posuzovat? Zajímají mě tyto vlastnosti:
1. jednoduchost/přehlednost -- od kvalitního nástroje nevyžaduji "bloated functionality", naopak "chci spíše málo, ale poctivě",
2. soulad s GTD učením -- ne všechny zkoumané nástroje implementují potřeby GTD, naopak, některé jsou navrženy pro jiný účel (což ale nemusí vadit),
3. mobilní přístup -- většinou budu pracovat na desktopu s kvalitním prohlížečem, jen několik málo úkonů GTD operativy chci provádět v terénu -- zejména prohlížení akcí v daném kontextu (@supermarket, @auto) a zadání nové akce (pro pozdějsí zpracování). Mobilní přístup do archivu nepovažuji za důležitý;
4. omezení komerční/funkční/jiná -- za použití některých nástrojů se platí, avšak všechny nabízejí free trial, účet, který má většinou nějaký "motivační" háček. Systémy také občas postrádají nějaký podstatný prvek;
5. organizace pomocí tagů -- po archivačním nástroji požaduji možnost hledání pomocí štítků (labelů? hrome, jak správně česky přeložit tags?), u operativy tato funkce občas překáží,
6. integrace s emailem -- bylo by dobré, kdybych mohl ze svého maileru přeposlat do GTD operativy akci, jež by se automaticky zařadila k příslušnému projektu jako další krok -- a naopak, není od věci, když operativa umí mailovat např. seznam úkolů na daný den (toto kritérium ale nemá velkou váhu);
7. ochrana soukromí, sdílení dat -- zajímavou otázkou je sdílení archivu. Občas chci některé položky ze svého GTD archivu zveřejnit, většinou však mají zůstat privátní. Rovněž se chci soustředit výhradně na osobní GTD operativu. Sdílení svých GTD záležitostí s ostatními (některé nástroje jsou víceuživatelské) mě nezajímá.

Kandidáti - operativa

Basecamp
O nějaké jednoduchosti zde nemůže být řeč. Basecamp je propracovaný projekt od známé firmy 37signals, orientovaný na komplexní projektový management. Je jisté, že GTD metodika je implementována dobře, jenže -- je pouze nepatrnou částí systému, který je od základu budován jako víceuživatelský. Pokud BC použije jednotlivec, jde o značný overkill. Tento systém je výborným řešením pro malé firmy a cena ($24 za měsíc) tomu odpovídá.

Nozbe
Z mého pohledu poměrně nepřehledné uspořádání a textuplný grafický design, kvůli němuž jsem se k důkladnějšímu posouzení ostatních kritérií této služby ani nedostal. Možná je v ní ukryt někde skvělý GTD prostředek, ale neměl jsem trpělivost ho hledat, možná mi byl jen Nozbe nesympatický. A když se k tomu přidalo omezení maximálního počtu projektů v trial verzi na 5... (pokud chcete tuto překážku odstranit, zaplatíte €54 za rok).

Remember The Milk
Naprostá klasika v oboru. Výtečné a přehledné zpracování, bohužel, nepodařilo se mi zjistit, jak uspořádat tasky do projektů. Je ovšem pravda, že podle D. Allena se od GTD operativy nevyžaduje nic jiného, než právě jenom správa seznamů, v tomto ohledu je RTM zcela vyhovující. Jako použitelné řešení pro projekty se jeví uložení výsledků hledání do speciálních seznamů -- co projekt, to seznam akcí s jedním společným tagem. Ostatní kritéria (např. 3, 6) jsou splněna bez chyby. Cenu za "upgrade" ($25 ročně) ovšem málokdo zaplatí, protože základní účet, jenž je zdarma, zcela postačuje.

SimpleGTD
Kritérium 1. je excelentně splněno, snad už kvůli samotnému názvu. SimpleGTD nabízí právě jen základní GTD operativu a nic jiného. Je ovšem pravda, že někdy jde o jednoduchost spartánskou, např. mobilní přístup a mailová integrace... ehm... nil. To, že projekty nelze do sebe vnořovat, klidně oželím, nicméně i tak jednoduchá věc, jako je zadání data k akci, je bohužel v SimpleGTD poměrně nepodporovaná. Použití je zdarma, očekává se příspěvek $10.

Tracks
Tracks je, narozdíl od všech ostatních testovaných systémů, třeba stáhnout a nainstalovat na vlastní server, což může pro někoho znamenat rozhodující NE. Jde o GPL systém napsaný ve framworku Ruby on Rails, jenž je dobré si nejprve vyzkoušet. Chvíli mi trvalo, než jsem Tracks přišel na chuť, ale jen chvíli, než mi došlo, že uspořádání je poměrně logické a efektivní. S mobilním přístupem se počítá (jsou k dispozici i RSS kanály), zatímco mailová integrace není součástí instalace. Je možné ji ale podle rad na webu snadno dodělat -- Tracks mají kolem sebe silnou komunitu. Pokud chcete mít nad daty vlastní kontrolu a chcete si GTD operativu doladit podle svých potřeb, nehledejte dál.

Vitalist
Když jsem se poprvé přihlásil k testovacímu účtu Vitalist, okamžitě mě napadlo, že "tohle je ono". Přehledný, navenek jednoduchý, avšak kompletně funkcemi vybavený systém. Podle GTD učení byl Vitalist přímo navržen, počítá např. i se vstupním inboxem, kam je možno přeposílat maily k zařazení, projekty lze vnořovat (jako podprojekty). Mobilní verze... naprosto bez chyby. Účet zdarma je bohužel opravdu jen testovací -- za nejzávažnější omezení považuji maximální počet deseti projektů. Cena za základní použitelný účet ($5/měsíc) je však adekvátní.

Kandidáti - archiv

del.icio.us
Delicious jsem do výběru zařadil spíše pro pořádek. Tato známá sociálně-bookmarková síť se sice jako GTD archiv použít dá, ovšem jen tehdy, mají-li veškeré skladované položky charakter URL. Štítky představují základní prvek organizace položek, nicméně primárním zaměřením služby je sdílet záložky -- pokud chcete soukromý archiv, musíte to u každé(?) položky explicitně nastavit.

Evernote
Relativně nový, přesto již dobře známý systém. Uživatel vlastní jeden či více notesů (notebooků), v nichž jsou zaznamenané položky organizovány pomocí štítků. Celý notes je možné sdílet, nikoliv však jednotlivé položky. Jedna položka nemůže být zařazena do více notesů, může obsahovat datové přílohy, ovšem jen určitých vybraných běžných formátů. Základní účet, jenž je zdarma, dovoluje uložit 40 MB dat, za $5 měsíčně je možno tuto hranici zvýšit na 500MB. Evernote nabízí integraci do Windows a iPhone a skvělý bookmarklet do prohlížeče (možnost rychlé archivace položky, kterou právě prohlížíte). Kritéria 3 a 6 jsou implementována bezchybně.

Twine
Twine, jenž je stále v betaverzi, už používám poměrně dlouho a po počátečních výhradách ohledně jeho složitosti jsem s ním velmi spokojen. Základním datovým celkem tohoto sémantického systému je tzv. twine, což je obtížně definovatelná entita -- něco mezi společným tématem sdružujícím zainteresované uživatele, diskusní skupinou, kanálem novinek a archivním šanonem. Položky v twine mohou mít různorodou podobu -- bookmarky, poznámky, dokumenty, obrázky, videa -- a mohou být sdíleny samostatně tak, že jsou viditelné z více twines zároveň. Štítky pro každou položku systém navrhuje automaticky, mohou být samozřejmě modifikovány. K dispozici je i emailová integrace, o mobilním přístupu se spíše mlčí.

Verdikt

V oblasti operativy vedou dva finalisté -- Vitalist a Tracks. Pokud jste hračičkou jako já, začnete dopisovat nedodělky do Tracks, protože "to jde" a v Ruby je to navíc zábavné. Pokud chcete místo toho spravovat své GTD záležitosti, sáhnete po Vitalistu, jenž funguje out-of-box a po jisté době -- až začnete platit za Basic účet -- se začnete cítit profesionálně. Jestliže ale nejste GTD fundamentalistou, nemusíte Mít vše hotové a spíše si rádi někam píšete věci, na které chcete zapomenout, vyzkoušejte Remember the Milk.
Co se týče GTD archivace, je situace jednodušší: Nemít předchozí zkušenost s Twine, volím Evernote. Avšak archivních nástrojů použitelných pro GTD by se dalo najít určitě více. Zde platí, že je lepší sázet na praktický nástroj spíše než na čistě GTD systém, protože, jak píše D. Allen, nejde o nic víc než jen o spolehlivou kartotéku.

A třeba je to všechno o ničem, vrátím se k hromádkám papírů na stole, souborům na disku a kalendáři v mobilu. Uvidíme.

Proč?

2008-09-19T13:17:00.005+02:00

"Twitter rulez" aneb Proč jsem na stará kolena začal blogovat?

Aby nedošlo k mýlce: Vlastně jsem nezačal blogovat -- alespoň ne v obecně vnímaném smyslu tohoto slova. Adresu over140chars.blogger.com vnímám jen jako jakousi přílohu ke svému twitter účtu, jenž považuji za primární hromosvod své (mikro)blogerské ambice. Na regulérní blogování a podobné aktivity mentálního joggingu zkrátka nemám čas a ani v budoucnu to lepší nebude.

Většina lidí, které na twitteru sleduji, má svůj více či méně udržovaný blog a twitter účet vnímá jako sekundární aktivitu. Mohlo by se zdát, že v mém případě jde o obrácený sled kroků. Do jisté míry je to tak, ovšem... měl jsem to štěstí, že jsem mohl blogovat v době, kdy toto slovo ještě jaksi nebylo vynalezeno. Měl jsem možnost aktivně být u toho, když Internet v doméně .cs po obsahové stránce teprve vznikal. Tuto dobu považuji za jedno z nejzajímavějších období svého života, mí nejbližší kamarádi jsou lidé, s nimiž jsem se tehdy potkal a měl tu čest s nimi psát ten nejúžasnější "e-zine" (tedy "kooperativní blog"), který zde tehdy vycházel.
Důkaz podávat nehodlám, ti, kdož mne znají, vědí, že nekecám.